liborek_

Flahertyho Nanuk se toulal ledem a sněhem pokrytou krajinou, o desítky let později Roegův domorodý šestnáctiletý kluk podstupoval ve vyprahlé australské buši svou zkoušku dospělosti. Osudy vzdálené časově i geograficky a ačkoli jeden skutečný a druhý fiktivní, přesto jsou v mnohém podobné. Jejich životy plynuly pomalu, v dokonalé symbioze s přírodou, daleko předaleko od kvapným tempem se ubírající civilizace, která se ráda označuje za vyspělou. Walkabout výborně ukazuje střet dvou světů - zdánlivě spořádané a racionální civilizace, která je ve skutečnosti chaotická a neskutečně iracionální, se zdánlivě nepřátelskou a chaotickou přírodou, která je však naprosto jasně uspořádaná i když nekompromisní. Když se k smrti vyčerpaná dívka a její bratříček setkají s šestnáctiletým bušistickým maturantem, znamená to pro ně jednak záchranu života, ale také otevření průzoru do jiného světa - příroda, která je málem zabila, je najednou mnohem přívětivější než moderní civilizace. Příroda je nechtěla zabít, zato mentálně šiknutý otec ano... Nehledě na městský styl života, který mají zažitý. Australská zkušenost je však ovlivní na celý život. Zvlášť malého chlapce, který odrůstá věku nevinnosti, jež mu pomohla se dorozumět s novým přítelem (Jenny už byla starší a příliš ovlivněná). Walkabout je nádherně nasnímaný lyrický snímek, ale člověk se asi musí naladit na tu správnou frekvenci, aby mohl vnímat všechna jeho kouzla. Jo a taky krásná hudba Johna Barryho ;-)

Název je trochu zavádějící. Motorová pila tu hlavně vrčí, než řeže do živého, ale i přesto je to masakr pořádný a vskutku stylotvorný. Tato hororová lahůdka z poloviny sedmdesátých let - z časů, kdy se klasiky žánru nekopírovaly, ale naopak vznikaly - nabízí pořádnou porci všech přísad, které hororový gurmán vyžaduje. Je děsivá, krvavá, s hutnou atmosférou, která však i přes takřka dokumentární formu leckdy dostává až surrealistickou příchuť. Soukromou "kostnici" v čemsi jako "obýváku" oné vyvedené rodinky doplňuje bizarní přítomnost slepice v mrňavé klícce zavěšené ke stropu, retardovaný Leatherface se z fanatického zabijáka mění pod rákoskou člena své vypečené famílie v neškodného beránka s pisklavým hláskem... Pomyslným vrcholem je pak závěrečná večeře, jejíž absolutní zvrácenost nemá příliš obdob. Film spíš než na vyvražďovačkách sází na psychický nátlak, který v kombinaci s děsivou atmosférou vytváří napětí, které by se dalo měřit neé v giga-, ani tera-, ale minimálně petapascalech... :-) Je to prostě úchylné a obtížně napodobitelné...

Trochu mě zaráží, že hodně lidí, čekajíce věrnou rekonstrukci příběhu rostovského Jacka rozparovače, zklamaně odbývá tento film jako nevěrohodný, překrucující skutečnost. Jistě na tom má svůj podíl i ten bombastický distribuční text. Fakt je ten, že tento film je Čikatilovým případem pouze inspirován k načrtnutí příběhu s poněkud větším přesahem, než je "pouhý" popis patrání po jedné zrůdě, následném vyšetřování, souzení a odsouzení... Vždyť tomu, kdo o případu Čikatilo aspoň něco málo ví, je jasné, že "takto" to rozhodě nebylo, a kdo o tom neví nic, nemůže si vytvářet nějaké zkreslené znalosti už jen proto, že hlavní hrdina se jmenuje (symbolicky) Evilenko.... Tento film není konkurencí Občanu X a jen těžko se s ním dá srovnávat. Sám David Grieco naznačuje, že rozhodně nejde o příběh konkrétního člověka (viz zde). Režisér měl o případu velmi podrobné informace z první ruky a nelze ho proto ani obviňovat z neznalosti. Spíše se snažil vylíčit kontext doby, napětí mezi starými konzervativními komunisty stalinského typu (Evilenko) a mladou gorbačovskou krví (Lesiev) a konečně hlavně všudypřítomné a více či méně skryté šílenství ztělesněné v jádru sadistickou a kanibalskou zrůdou. Film má nespornou atmosféru, je přesvědčivý, odsýpá... Hodně tomu napomáhá vynikající výkon Malcolma McDowella, který už hodně dlouho hledal opravdu dobrou roli (kdeže jsou sedmdesátá léta..?) - zde ji našel a vypořádal se s ní skvěle. Scénář to sice trochu přehnal se zdůrazňováním té hypnózy, ale nešť... Zato je tam celá řada podivuhodných scén, které berou dech - třeba ta, kdy se setká Evilenko s jedním vojínem, maje přitom papulku ušmudlanou od krve.... :) Slušná podívaná.

Když se dá dohromady klasický příběh a klasická animace, může vzniknout krásný (nejen) dětský film se vším, co k tomu patří - a v Krásce se to povedlo takřka dokonale. Romantika, napětí, vtip... Kdo by jen nechtěl pověsit Gastona za nohy do průvanu, vzít si Belle za ženu? (viděno z pohledu šestiletého kluka :-)) ) a hrát si s roztomilým Chipem, který vám přijde dát napít Darjeelingu...? Tahle disneyovka se podařila a i po uplynutí osmnácti let od vzniku dokazuje, že planimetrie dokáže stereometrii převálcovat levou zadní - ať se Pixar snaží sebevíc.. :D ___ Tak už máme vedle hraného filmu (Cocteau, Herz), divadla (Cocteau), poezie (Hrubín), opery (Glass) a bigbítu (Petr Novák) i animované zpracování známého příběhu.. Přijde ještě někdo s něčím podobně originálním?

Divák je u podobných filmů na rozpacích - má hodnotit práci režisérky, komentovat hlavní postavu nebo oboje...? Třeštíková samozřejmě opět odvádí úžasnou práci - V průběhu dvaceti let (rámovaných korunovacemi dobových panovníků) skvěle zachycuje osudy a vývoj recidivisty, kterého neustále svrbí ruka, nechce se mu pracovat, dělá voloviny a většinou tráví čas za mřížemi. Proti filmařině jako takové bych měl výtek minimum, ale jak hodnotit hlavního hrdinu - člověka, kterého blíž neznáte a jediný kontakt s ním zprostředkovává toliko kamera? Nabídnout můžu pouze dojem, který jsem při sledování filmu nabyl - a ten není nijak lichotivý. Viděl jsem člověka, ze kterého čišela ublíženost, alibismus a nesnesitelná dávka egoismu. Za svým zpackaným osudem vidí kdekoho, ale reflexi vlastních chyb se raději vyhýbá. Společnost obviňuje z pokryteckého moralizování, ale to jen proto, že jemu samotnému je jakýkoli koncept morálky cizí (jeho myšlenkové pochody neustále oscilují kolem hrany zákona - viz jeho podnikatelské pokusy). Celou dobu na mě působil dojmem, že si na něco hraje. Neustále se v recenzich a komentářích vyzdvihuje jeho inteligence a "schopnost formulovat svá stanoviska/pocity", ale upřimně řečeno... Viděl jsem jen výkřiky a nepříšliš podnětné myšlenky, které většinou směřovaly k sebeobhajobě... Žádné úvahy, které by omračovaly pronikavostí (viz jeho dopisy Heleně a ukázky z knih). René je sečtělý a má skvělou paměť, ale z jeho slov čišela spíše snaha nadřadit se nad ostatní vězně a bachaře než nějaká přílišná chytrost... Určitě to není nějaký český Cyrus Grissom :D Prostě klasická póza. Takových lidí mezi námi žije nepočítaně, jen třeba už v šestnácti neuklouzli na šikmé ploše. René měl bezpochyby smůlu - na rodiče, na prostředí, ze kterého pocházel.. ale na to se nedá všechno svést. Omlouvám se za tu dojmologii, ale to je moje interpretace portrétu, který se Třeštíkové opravdu povedl! Určitě stojí za vidění.

Díky za každý netradiční nezávislý filmek, který rozčeří hladinu filmařsko-řemeslné dokonalosti (čti rutiny a nudy). Díky za snímky, které se nesnaží na něco si hrát a jdou si vlastní cestou a přestože jsou víceméně amatérské, mají své osobité kouzlo - vždyť slovo amatér je z latinského amator (tj. milovník...) a ne neumětel a diletant... Proto je setkání s filmy jako Once nebo v tomto případě Four Eyed Monsters vždycky příjemné. Dvojice režisérů a současně herců tohoto dílka, odchovaných novou moderní dobou a ztělesňujících facebook/youtube/myspace/libimseti/csfd(?)-generaci, přichází s do jisté míry (samotného by mě zajímalo jaké) autobiografickým příběhem, který (ač obalen do maximálně zdigitalizovaného kožíšku) je univerzální. Pořád se řeší stejné téma (láska, sex atd.), ale jelikož oba aktéři nechtějí upadnout do prázdných frází a pustého tlachání, zvolí netradiční formu komunikace... I když netradiční.. :-) Připomnělo mi to jednu roztomilou scénu z Ukradených polibků... A překvapivě jsem našel s tímto filmem a s osobou jeho režiséra víc pojítek - povídání si se zrcadlem počínaje a venerickými chorobami konče :D To je jen další ukazovátko k tomu, že jistá témata jsou s plynoucí dobou neměnná. Film působí svěže, je v souladu s dobou hodně dynamický, plný reflexe života nového internetového dorostu. Sympaticky působí soundtrack a animace. Ovšem i přes ne příliš dlouhou stopáž se najdou hlušší místečka a momenty, kdy už jednání obou hrdinů pije krev... :-)) 3 a 50/99 * :D:D

Půlnočí expres je všechno jen ne politicky korektní film. Všichni Turci do jednoho jsou vyobrazení jako nemožná sadistická prasata, Turecké vězení je zhmotněním pekla a v neposlední řadě Hayesův přečin je postupně zlehčován na mladickou nerozvážnost a omlouván rasistickými výroky... Jak už to bývá u některých "true-story hollywoodských filmů", z velké většiny jde o fikci, která ve sprintu za efektnějším vyzněním trhá mnohé rekordy. Není divu, že turecká vláda proti uvedení filmu tak vehementně protestovala a až do r. 1992 byl v Turecku v podstatě zakázan. Nicméně Parkerovi se musí přiznat, že přes všechno to přehánění a efektní fabulační křivky se mu povedlo natočit sugestivní film, který vězeňské téma posouvá někam jinam, než např. hojně zde zmiňovaný o šestnáct let mladší Shawshank. Řečeno tou nejbanálnější mluvou - "atmosféra" snímku je to nej, co nám film nabízí. V interesantních kulisách Fort St. Elmo zalitých pálivým tureckým (pardon - vlastně maltským) sluncem se odehrává každodenní boj vězňů se svými dozorci i vězňů mezi sebou samými, během něhož postupně sledujeme změnu hlavního hrdiny z optimistického mladíka v trosku, jež je schopna jedinou návštěvu po iks letech věznění strávit poněkud bizarně... ;-) Půlnoční expres je velmi velmi podařený film.. Vskutku FILM - naprosto reálně natočená fikce...

K tomuto filmu argentinského režiséra se dá přistupovat několika způsoby. Lze ho brát jako silně stylizovanou pohádku o boji dobra a zla, působivou alegorii na totalitarismus a vliv médií, nebo prostě jen jako vtipný hold filmovým vzorům minulosti a němé éry zvláště. Anebo všecko dohromady? Každému dle jeho chuti... . Dějová linka je pohříchu jednoduchá - Pan TV ovládá němou metropoli prostřednictvím obrazovek s hypnotickým spirálovým logem (proč jen mi tolik připomínalo původní logo tv nova? :-) ). Obyvatelé města, kteří konzumují jeho televizi, jeho jídlo atd., přišli o hlas, avšak netuší, že se na ně chystá ještě větší bouda... Zabránit nejhoršímu může pouze malý slepý chlapec, kterému zůstal dar hlasu a kterého jeho matka-zpěvačka úzkostlivě chránila, než sama uvízla v sítích všemocného pana TV... Já osobně shledal jsem velmi šťavňatým toto "filmové asado", které se zalíbením zapíjel jsem lahodným "hudebním maté" pana Sujatoviche. Vždyť ne často se vidí film překypující tolika nápady, vizuálními vychytávkami a drobnůstkami, pohlcující atmosférou, myšlenkovým přesahem orwelovského střihu a uzemňujícím hudebním doprovodem. A hlavně to vizuálno, to vizuálno..... Tolik nápadů by vydalo na několik filmů!

"Miluj mě méně, ale miluj mě dlouho...." (4 a 1/2*)

Mezi zdmi je film natolik realistický, že vlastně není ničím překvapivý... To schéma zná každý, kdo kdy měl co dočinění se školou - ať už jako žák/student či učitel. V tom není to nejpodstatnější, co snímek nabízí. Důležitější je to následné neodbytné nutkání přemýšlet o řešení problému, který je stejný ve Francii i u nás (viz komentář učitele Radka99 :-) ) A mně navíc dodal další záminku k tomu, proč nikdy neskončit jako kantor.. :D Problém je na obou stranách barikád a chvílemi mi to připomnělo tu starou historku, kdy si F. Truffaut povzdechl nad ironií vzdělávacího systému, který nutí člověka utíkat ze školy, aby si mohl číst Balzaca... Zde vidíme, jak se učitelé dohadují, čemu ty třináctileté děti můžou asi tak rozumět a co pro ně bude těžké, a přitom při elementárních otázkách o smyslu výuky sami argumentačně tápou a neumí své žáky nijak motivovat... Jaký to pak div, kdy jedna z třídních buřiček ve chvílích volna čte Platona. Co to ale pomůže, když učiteli ve třídě sedí agresivní individuum bez zájmu o cokoli kromě fotbalu, nebo klučina, co si při prvním vyrašeném chloupku na bradě myslí, že sežral všechnu moudrost světa...