liborek_

Těžko hodnotit, když už po deseti minutách jsem přestal film brát vážně a postupně jsem měl větší a větší problémy pokračovat dál... Uvodní větu obsahu ("Zeitgeist byl vytvořen se záměrem navést lidi k tomu, aby na svět začali nahlížet více kritickým pohledem..." - zvýraznil liborek_) musím chtě-nechtě brát jako strašně srandovní sarkasmus, protože takhle manipulativní a jednostranný film, ve kterém není nouze o polopravdy, nepravdy či přímo prokazatelné výmysly, nemá s kritickým přístupem naprosto nic společného. Nehledě na styl, jakým je film natočen - už jen ta kadence, s jakou se od boku střílí argumenty či domnělé důkazy - je nanejvýš podezřelá :-) Tohle mají všechny ty konspirační dokumenty společné - viz Loose Change, Great Global Warming Swindle apod. Docela rád bych viděl, s jakou by se Peter Joseph potázal z oponentního řízení. Být Zeitgeist diplomka, tak Peťan zřejmě proletí zavřenými dveřmi... :-) Nene... Film jistě potěší legendárního odhalovače konspirací a svobodných zednářů jako hybatelů světového dění Karla Gotta, jinak jde ale o slátaninu, které je lépe raději se vyhnout. A propos: když už hledání pravdy, tak určitě ne z videoklipovitého dokumentu. Šup šup do univerzitní knihovny... // Ježíííííš.. co když na tom ale přece jen něco bude??? Na každém šprochu...... Vždyť to všecko do sebe tak zapadá!!!!! - Příjemnou zábavu... :-/ ___ Tento dokument je zabiják kritičnosti a fůra lidí tomu ochotně podléhá.

Hezky natočený film s jalovým příběhem a krásnou Keirou Knightley. Fakt, že jde o "based on a true story", je v tomto případě spíš přitěžující... Postavit scénář pouze na synuchtivé posedlosti pana vévody (Ralph Fiennes) a cudném přístupu k promiskuitě dobové šlechty mi přišlo málo - vzhledem k tomu, jaký byl politický vliv hlavní hrdinky, jaká byla její vášeň pro hráčství apod. Těchto témat se scénář dotkl (pokud vůbec) jen letmo. Film končí obligátním výčtem dalších osudů hlavních hrdinů, kdo kdy umřel apod. a pak si divák může už jen povzdechnout: "A to bylo všechno?" Oscarově hezké kostýmy, krásná Keira, přesvědčivý Ralph, ale jinak (pro mě) nuda...

Půlnočí expres je všechno jen ne politicky korektní film. Všichni Turci do jednoho jsou vyobrazení jako nemožná sadistická prasata, Turecké vězení je zhmotněním pekla a v neposlední řadě Hayesův přečin je postupně zlehčován na mladickou nerozvážnost a omlouván rasistickými výroky... Jak už to bývá u některých "true-story hollywoodských filmů", z velké většiny jde o fikci, která ve sprintu za efektnějším vyzněním trhá mnohé rekordy. Není divu, že turecká vláda proti uvedení filmu tak vehementně protestovala a až do r. 1992 byl v Turecku v podstatě zakázan. Nicméně Parkerovi se musí přiznat, že přes všechno to přehánění a efektní fabulační křivky se mu povedlo natočit sugestivní film, který vězeňské téma posouvá někam jinam, než např. hojně zde zmiňovaný o šestnáct let mladší Shawshank. Řečeno tou nejbanálnější mluvou - "atmosféra" snímku je to nej, co nám film nabízí. V interesantních kulisách Fort St. Elmo zalitých pálivým tureckým (pardon - vlastně maltským) sluncem se odehrává každodenní boj vězňů se svými dozorci i vězňů mezi sebou samými, během něhož postupně sledujeme změnu hlavního hrdiny z optimistického mladíka v trosku, jež je schopna jedinou návštěvu po iks letech věznění strávit poněkud bizarně... ;-) Půlnoční expres je velmi velmi podařený film.. Vskutku FILM - naprosto reálně natočená fikce...

Tento film se americkým filmovým akademikům bude určitě líbit, protože je ryzím a nefalšovaným akademismem. Je dokonalý, ale přitom poněkud prázdný a nudný... Nabízí přehlídku profesionálních hereckých výkonů v překrásných interiérech, dokonalou práci maskérů, kostymérek, kameramanů, střihačů, zvukařů, hudebních skladatelů... To vše je řízeno umnou taktovkou zavedeného režiséra se zvučným jménem. Zkrátka po technické stránce nelze vytknout ani ňo. Jenže v tom bezmála tříhodinovém balíku vyleštěnosti par excellence je také téměř životu nebezpečná dávka sentimentu, floskulí typu "vše je možné", mnohokráte omletých klišé, jinde odkoukaných nápadů, patetické hudby... Vlastní úvahy o proudu lidského života jsou odbyty frázemi a vzhledem ke stopáži jsou vnitřní pocity hlavního hrdiny odhaleny naprosto zoufale - což u příběhu, jehož kostrou je čtení osobního deníku, docela šokuje... (Režisér zřejmě neměl tu ambici se o něco podobného pokoušet.) Celý film na mě působil neskutečně těžkopádně, násilně a marně... Fincher se asi timto filmem chce zařadit do zástupu neperspektivních eklektiků. Benjamin Button pravděpodobně z oscarové tůňky vyloví několik pěkných blyštivých kapříků (prostý američan-vlastenec by mu to dal možná už jen za tu Katrinu), ale já si na něj za pár let zřejmě už ani nevzpomenu. Pro mě naprosto nezajímavý film.

K tomuto filmu argentinského režiséra se dá přistupovat několika způsoby. Lze ho brát jako silně stylizovanou pohádku o boji dobra a zla, působivou alegorii na totalitarismus a vliv médií, nebo prostě jen jako vtipný hold filmovým vzorům minulosti a němé éry zvláště. Anebo všecko dohromady? Každému dle jeho chuti... . Dějová linka je pohříchu jednoduchá - Pan TV ovládá němou metropoli prostřednictvím obrazovek s hypnotickým spirálovým logem (proč jen mi tolik připomínalo původní logo tv nova? :-) ). Obyvatelé města, kteří konzumují jeho televizi, jeho jídlo atd., přišli o hlas, avšak netuší, že se na ně chystá ještě větší bouda... Zabránit nejhoršímu může pouze malý slepý chlapec, kterému zůstal dar hlasu a kterého jeho matka-zpěvačka úzkostlivě chránila, než sama uvízla v sítích všemocného pana TV... Já osobně shledal jsem velmi šťavňatým toto "filmové asado", které se zalíbením zapíjel jsem lahodným "hudebním maté" pana Sujatoviche. Vždyť ne často se vidí film překypující tolika nápady, vizuálními vychytávkami a drobnůstkami, pohlcující atmosférou, myšlenkovým přesahem orwelovského střihu a uzemňujícím hudebním doprovodem. A hlavně to vizuálno, to vizuálno..... Tolik nápadů by vydalo na několik filmů!

"Miluj mě méně, ale miluj mě dlouho...." (4 a 1/2*)

Mezi zdmi je film natolik realistický, že vlastně není ničím překvapivý... To schéma zná každý, kdo kdy měl co dočinění se školou - ať už jako žák/student či učitel. V tom není to nejpodstatnější, co snímek nabízí. Důležitější je to následné neodbytné nutkání přemýšlet o řešení problému, který je stejný ve Francii i u nás (viz komentář učitele Radka99 :-) ) A mně navíc dodal další záminku k tomu, proč nikdy neskončit jako kantor.. :D Problém je na obou stranách barikád a chvílemi mi to připomnělo tu starou historku, kdy si F. Truffaut povzdechl nad ironií vzdělávacího systému, který nutí člověka utíkat ze školy, aby si mohl číst Balzaca... Zde vidíme, jak se učitelé dohadují, čemu ty třináctileté děti můžou asi tak rozumět a co pro ně bude těžké, a přitom při elementárních otázkách o smyslu výuky sami argumentačně tápou a neumí své žáky nijak motivovat... Jaký to pak div, kdy jedna z třídních buřiček ve chvílích volna čte Platona. Co to ale pomůže, když učiteli ve třídě sedí agresivní individuum bez zájmu o cokoli kromě fotbalu, nebo klučina, co si při prvním vyrašeném chloupku na bradě myslí, že sežral všechnu moudrost světa...

Vesměs platí totéž, co jsem už napsal k první sérii, nerad bych se opakoval. Pokračování se nese ve stejném duchu, úroveň se drží v stejných výšinách... Historie pokročila a tentokrát se děj točí a víří v krutě bouřlivých letech 1860-65, kdy Spojené státy sužovala bratrovražedná válka a kdy Mainovic a Hazardovic rodiny byly na dlouhý čas rozděleny papírovým nepřátelstvím. Skvělý seriál, kterému ale možná trošku škodí zbytečné natahování děje a nepříliš sympatická a dráždivá televizní cudnost.. :-) (Ashton a Elkanah Bent jsou jedni z nejprovokativnějších a nejvíc kudlu-do-srdce-si-zasloužících seriálových záporáků, co znám...)

Rané Fassbinderovy filmy mám nejraději a tento patří na pomyslný piedestal, který mu následujícími písmenky stavím. Herr Raab vede průměrný a na první pohled spokojený život... S hezkou ženou se starají o jediného synka, bydlí ve slušném a poměrně dobře vybaveném bytě, má stabilní (do určitě míry kreativní) zaměstnání, pár přátel... Dalo by se říct, že mu nic nechybí. Jenže za fasádou relativní spokojenosti (viděné vnějším pozorovatelem) se skrývá zhnusení sebou samým, svým nudným a prázdným životem, rodinou, okolím... Vnímá manželčin nezájem o syna, klevetění, cítí posměch. Narůstá izolovanost, deprese. U člověka s povahou Herr Raaba však vnější pozorovatel nic nepostřehne. Herr Raab je totiž člověk hydraulický... :-) Relativita klidu a zdánlivé pohody trvá až do okamžiku dosažení mezního stavu psychické stability... (Morálku sem netahat!) Následuje amok a vpodstatě logické vyústění. Fassbinder nic nekomentuje, pouze předkládá syrový a takřka dokumentární záznam životního příběhu průměrné rodiny, jakých jsou mraky (tohle neplatí pouze pro NSR začínajících sedmdesátých let... Byl to takový nenápadný a tichý chlapík. Nikdy bychom to do něj neřekli...). Dokonalý film!

Zanussiho filmy mě vždycky spolehlivě dostanou do stavu apatické sklíčenosti, ze které se musím pokaždé pořádně vyspat (abych se však probudil opět do stejného světa, který Zanussi tak bravurně ve svých filmech analyzuje). Idealistické vědecké embryo Jaroslav se na soustředění studentů lingvistiky dostává do sporu se svým kolegou - cynikem a těžkým pragmatikem doc. Szelestowskim. Lze v životě uplatnit myšlenku rovnosti šancí, nebo je spravedlnost jenom kost hozená idealistům, aby si na ní časem vylámali zuby? Jaroslav je na začátku své akademické dráhy. Zatím nenesl tíhu větší odpovědnosti a myslí si, že spravdelnost patří mezi nejvyšší imperativy - což však kolega Szelestowski sarkasticky zpochybňuje. Svět je takový, že je úplně putna, když máte nejlepší práci, ale jste přitom z instituce, kterou váš šéf nesnáší... Je úplně jedno, co si myslíte - říct musíte jen to, co se od vás slyšet chce... A nemusí jít jen o akademické prostředí, problém je univerzální. Aby člověk přežil (obrazně i doslova), musí být neustále ve střehu, musí se naučit mazat med kolem pusy, musí se naučit politikařit... Vytvářet iluzi, přetvařovat se, probíhat životem jako chameleon - tu zeleně, támhle žlutě či oranžově, před panem rektorem fialově, úředníkem na magistrátu modře, u tchýně hnědě... A Zanussi tento věčený problém ve svém filmu zobrazuje dokonale - věcně, na celkem typickém (a sobě blízkém) příkladu akademické komunity, s nejednoznačným, ale velmi podnětným vyústěním. Ochranné zbarvení je pro mě spolu s Konstantou zatím nejlepší jeho film.