liborek_

Asi před týdnem jsem se ptal kamaráda, jestli už viděl Občana Havla. "Bych se musel rozčílit," pravil ten hoch, a ačkoli vysokoškolsky vzdělán, předsudky mu zatemňují mozek podobně, jak se už v naší společnosti pomalu stává normou - řekl mi pár frázovitých stanovisek, které se již dávno staly folklórem, a tím to skončilo. Do diskuze na jistá témata prostě nemá smysl vsupovat, protože mnoha lidmi je diskuze vnímána jako nesmiřitelný boj a utvrzování a bránění svých těžce nabytých názorů - téma Havel / Klaus je v tomto nejtypičtější. Časosběrný dokument je neokoukatelná a cenná forma, která v tomto případě nezobrazuje jen osobnost VH, ale ve zhuštěné formě politickou i společenskou situaci velké části porevoluční doby. Nutně s tím zachycuje i roli dalších hráčů velké politiky - a v tom budou zřejmě neúnavní kritici vidět všelicos. Film je to vtipný, což je dáno hlavně Havlovou povahou, jeho sebeironií a odvahou připustit si k tělu kameru, která snímá každičký detail jeho života. Časosběrná forma mu nedovoluje něco předstírat - hrát si před kamerou a vylepšovat svůj obrázek se dá pár dnů, ale v rozpětí několika let je to nemožné. Odhaluje tak práci svého poradního týmu, zákulisí hradního života i politických vyjednávání a vyslovuje mnoho brilantních postřehů. Kritici budou namítat, že ze 70h by i amatér sestříhal oslavnou propagandu, ale tou tento film rozhodně není. Havel už nemá potřebu budovat si pofiderní pomník jako současný prezident a navíc o konkrétních konfliktech a obhajobě některých jeho kroků tento film ani není. Během projekce, na níž jsem byl já, se dvakrát upřímně tleskalo - při Havlově naprosto výstižné charakteristice VK a při závěrečných titulcích. Škoda jen, že to uběhlo tak rychle. Snesl bych i delší stopáž.

Za osm minut jsou tři hodiny... noc, tma... Právě skončila Jáma a kyvadlo. Zažívám podobné pocity, jako když jsem kdysi (také v tento čas) koukal na Zánik domu Usherů. Špatně, jinak... pocity jsou ještě nepopsatelnější, temnější. I přes poměrně velké stáří tohoto filmu se nemůžu ubránit dojmu, že jsem sledoval výjimečný horor, který si z Poeovy povídky sice půjčuje pouze hlavní motiv, ale jinak si žije vlastním bohatým a umělecky svébytným životem. Fascinující atmosféra, tajuplný příběh a grandiózní finále s naprosto dobíjejícím závěrečným záběrem... Možná je to pojato kapku divadelně, scénou počínaje a dialogy konče, to však ještě umocňuje tu zvláštní náladu, která vyzařuje z každého okamžiku. Dnešní horory mě nechávají lhostejným. Jsou to spíš lekačky nebo vyvražďovačky, které pro mě postrádají jakoukoli přitažlivost. Tohle je však jiné kafé... a k tomu ještě to krásné provedení úvodních a závěrečných titulků...

Tento film pro mě byl velmi příjemným překvapením - animací, příběhem, vyobrazením hlavní hrdinky i historických souvislostí Iránské revoluce a následné íránsko-irácké války. Dvojrozměrná po většinu filmu černobílá animace působí v teď už rigidním a nenápaditém světě počítačových 3D trháků velmi osvěžujícím dojmem a navíc je podpořena velmi silnou osobní zkušeností autorky a současně hlavní hrdinky znepokojivého příběhu. Zážitek je o to silnější, že navzdory černobílému zpracování, vidění tehdejšího světa je podáno velmi komplexně - nic nemá rub a líc. Ani hlavní hrdinka, jakkoli je nám sympatická, není prototypem bezvadného nadčlověka. Má své vlastní chyby, které občas způsobí nepříjemnosti i náhodnému nevinnému přihlížejícímu. Persepolis je vynikající reflexí politických změn v Íránu, které vpodstatě trvají dodnes. Šáha Pahlavího nahradil Chomejní, autokratickou diktaturu nahradila další, tentokrát teokratická, jež i v dnešním Ahmadínedžánovském Íránu má k idylce daleko.. P.S.: Neznal jsem původní komiksovou předlohu, ale i kdyby, srovnávání filmu s tištěným médiem mi bylo vždycky proti srsti...

Vysvětlí mi někdo, jak se tahle perla mohla časem ztratit v nánosu nevšímavosti a opomíjení? Vždyť je to skoro svatokrádež, takhle zapomenout na tento Alův první herecký koncert. Syrový, depresivní a nadmíru realistický příběh narkomana a zlodějíčka Bobbyho a Helen, která se zotavuje po potratu a odchází od svého přítele a která se také neubrání svodům bílého prášku, se už od prvních minut hluboce zarývá pod kůži. Žádné pentličky, efektní střihy s dokonale synchronizovanou hudbou (ve filmu dokonce žádná nezazní), zjednodušování či dokonce idealizace... Jde se tvrdě k jádru věci. Na příkladu těchto dvou mladých lidí je vidět, jak degradující účinky má heroin, jak je celé jejich živoření podřízeno sháňce po penězích na drogy. Vztah dvou lidí se začíná točit v kolotoči podezírání, bití, zrad a opětovných smíření, sexu sdíleného se zákazníky... Řada drsných scén je střídána záběry ruchu lhostejné ulice, atmosféra by se dala šňupat a realismus.... až je z toho ouzko... Skvělý film, skvělá režie - vždyť Schatzberg natočil i Strašáka....

Ridley Scott nebyl nikdy můj favorit, ale tímhle si u mě svoji pověst dost kvalitně vyžehlil...Jenom doufám, že tahle esence čisté a poctivé filmařiny nespustí lavinu dalších gangsterských filmů, které budou větřit smrad peněz, a kina nezavalí odvary, těžící z tohoto znovuobjeveného tématu, jež snad nejde podat lépe, než se to teď podařilo právě Scottovi. Kdyby se v Hollywoodu točilo všechno v takovéto kvalitě, dám se na modlení... Pryč s efektními tupostmi jako 300 a animákovým předávkováním. Je zde perfektně natočený příběh a nervyrvoucí film navazující na skvělé předchůdce v čele s Kmotrem, Tenkrát v Americe a Mafiány.

Once je film, který jakoby ani nepatřil do téhle doby, protože se vymyká snad úplně vším. Jeho děj je podán s až zneklidňující přirozeností, prostou jakéhokoli nadbytečného efektu či dokonce kalkulu; přirozeností a krásou, která je v příkrém protikladu s běžně propagovanými a v (naší) distrubuci uváděnými filmy. Hansardova hudba je vlastně totéž v bleděmodrém, pokud bychom se začali bavit o průmyslu hudebním... Je plná emocí - nehraných, ale naopak opravdu prožívaných. Kdo viděl Glena či celé The Frames naživo, ví, co mám na mysli..:) Vytýkat tomuto filmu neherecké výkony tak postrádá význam, protože všichni zúčastnění tou hudbou žijí natolik, že sebelepší profesionální herec by to nezahrál líp. Glenovi prostě tuhle roli musím uvěřit, i když vím, že nemá štempl z DAMU... přirozenost zde zkrátka slaví úspěch. A ruku na srdce, ruční kamera se mi za těchto okolností zdá být nejlepší řešení - cokoli jiného by už tak dobře neladilo. Lehkost, skvělý příběh, nádherná muzika... Hmm... nevím, co k tomu víc dodávat. Jen se těším, až Glen zase přijede do Brna...:)) P.S.: Docela často se v recenzích objevuje "Once" a dost... Já vím určitě, že tento film uvidím ještě několikrát... P.P.S.: Všimli jste si, že MPAA tomu dala v Americe známku R - tzn. do 17 let pouze v doprovodu rodičů? :))

Radiohead je moje srdeční záležitost, je to jedna ze tří hudebních skupin (trojúhelník Liverpool - Oxfordshire - Dublin), která zásadně ovlivnila moje dospívání a hudební vkus vůbec ..:)) Přesto budu maximálně kritický: Těchto sedm videoklipů, je prostě dokonalost sama, stejně jako muzika k nim... Není třeba dalších slov...

Katyň Andrzeje Wajdy byl pro mě jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku. Teď, po jeho zhlédnutí, si nejsem úplně jistý, co napsat... Vkrádají se totiž na mysl tradiční klišé o trvalé památce a nutnosti nezapomenout, do popředí se dere plno patetických frází, které by ale komentář k tomuto výbornému filmu degradovaly. Toho brzy určitě budou plné noviny... Upřímně, síla snímku tkví především v jeho obsahu, v zobrazení jednoho z největších válečných zločinů II. světové války a v popisu snah umlčet v poválečných letech pravdu o této genocidě (a kašlu na právnické definice onoho slova). Po filmařské stránce jde o řemeslně skvěle odvedenou práci, která ovšem není nijak převratná a sama o sobě by nestačila. Wajda však dobře kombinuje příběhy zoufalých příbuzných s takřka dokumentární rekonstrukcí katyňského masakru (a událostí mu předcházejících) a podobně jako ve svých dřívějších filmech režisér umocňuje děj zařazením záběrů z filmových týdeníků. Atmosféra snímku je od počátečních záběrů pořádně napnutá a v ohromném stresu se odvíjí celých téměř sto dvacet minut. Zatímco u první půlhodiny jsem si nebyl jistý, jestli se Wajda s touto tragickou událostí vypořádá dobře, posledních třicet minut však nechá v krku vykynout pořádně velký knedlík... Pozici polského národa výborně vystihuje symbolika první scény, v níž z jedné strany mostu prchají lidé na východ před Němci a z druhé strany na západ před Rudou armádou. Přitom ale film není ani na chvíli protiruský nebo protiněmecký. Je to prostě dokonalý prototyp historického filmu, v němž se ohlížíme za minulostí bez záště a slepé ideologie, zato však s náležitou pietou.

Vynikající snímek slavného dánského režiséra, který uchvacuje jak bohatostí svého vyprávění, tak vizuálním zpracováním i skvělým herectvím hlavních postav. Zpočátku by se mohlo zdát, že film je především o čarodějnických procesech 17. století, které jako černá nemoc brázdily Evropou a vůbec světem té doby, nicméně hon na čarodějnice zde funguje spíše jako rámec pro tématicky mnohem širší příběh. Dreyer nám v bergmanovsky laděném dramatu vypráví o pastorovi Absolonu Pederssonovi a jeho mladičké ženě, o Absolonově matce i jeho synovi, který se po dlouhé době vrátí domů, vypráví nám o vzájemných vztazích, o lásce a nenávisti... Důležitou složkou komplikovaného příběhu je též víra, pochybnosti...pokrytectví i fanatismus. Den hněvu je zkrátka dějově skvělým způsobem vystavěný snímek, který se pak v trýznivém závěru opět vrací k čarodějnictví a završuje tak tragédii ohromujících rozměrů. Doporučuju zhlédnout v pokročilé noci, kdy dreyerovsky tísnivá atmosféra v kombinaci s všeobjímající neprostupnou tmou a tichem umocňují již tak dokonalý zážitek.

Konstanta je pro mě jeden z vrcholů "filmů morálního neklidu", které do světa koncem 70. a počátkem 80. let s úspěchem vysílala polská kinematografie. Zanussi v něm podává velmi hutný portrét člověka, jehož morální integrita působí ve zkorumpovaném a morálně velmi pochybném světě jako zjevení, jež ale není obecně přijímáno s obdivem nebo respektem, ale naopak s pohrdáním a strachem. Mladý inteligentní a přemýšlivý Witold, z povahy velmi slušný člověk, čelí mnoha nepřízním osudu, které však přijímá s pokorou jako cosi samozřejmého, jako něco, co v podstatě není důležité, protože je to jen výsledek "počtu pravděpodobnosti". Matematika má vůbec v jeho životě významné místo, symbolizuje mu maximální vnitřní svobodou a čistotu, kterou v "normálním" světě nemůže nikdy dosáhnout. Nejde mu o nějaký únik z toho špatného světa, pouze se chce chovat správně, jako slušný člověk. Zpočátku velmi skokové vyprávění postupně graduje a ve Witoldovi poznáváme velmi silnou osobnost, která však rozhodně není naivní, jak by se mohlo zdát... Možná se jeví jako nenapravitelný idealista, ale Zanussi jej ukazuje jako skutečnou postavu, která není nijak přehnaně vyfabulovaná. Podobných lidí mezi námi jistě pár je...a takoví jedinci by měli býti následováníhodnými autoritami. Stylem vyprávění je film velmi podobný Kieślowskému Krátkému filmu o zabíjení, s podobně laděnými úvahami o "správnosti lidského jednání". Pro mě jednoznačně za 5*