liborek_

Neuvěřitelně realistické drama mladé šestnáctileté dívky, která vyrůstá a žije svůj život v zapomnění a bezvýchodnosti panelákové estetiky postkomunistického Ruska. Film je především o hrozbách, které visí nad mladými lidmi, pokud vyrůstají v neutěšených sociálních podmínkách bez jakéhokoli cíle, ambicí nebo snů. Lilju opustila matka, z bytu ji vystrnadila teta a musí se protloukat spolu se svým mladším kamarádem, jak nejlíp to jde: Čichá lepidlo a nemá žádnou šanci se z toho nekončícího kruhu osudu dostat. Nakonec se nevyhne tomu nejzazšímu řešení a začne prodávat vlastní tělo. Zachránit ji z tohoto marasmu má mladík, do kterého se zamiluje a který ji slibuje modré z nebe. Vše je ale úplně jinak... Lilja 4-ever je naprosto realisticky natočený film, jehož síla je dokreslena roztěkanou ruční kamerou, stylovou hudbou, ponurými exteriéry a skvělými výkony obou hlavních postav. Když jsem tento snímek viděl poprvé, dal jsem mu 4 hvězdičky, ale teď musím jít ještě o jednu nahoru. Tohle je film, po kterém mrazí v zádech, protože tohle se skutečně děje...

I kdyby byl tenhle film pouhá fikce, na síle a působivosti by mu to neubralo. Greengrass se nepídí po nějakém smyslu, po důvodech těch chlapíků, co to všecko měli na svědomí, nesoustřeďuje se na následky, ale jediným jeho cílem je ukázat momentální tragédii, bez šminek a příkras, bez patosu a dojemného trylkování... Dokumentární styl je podle mě ten nejlepší možný způsob, jak se s tímto tématem obstojně vypořádat. Ještě jednou - i kdyby šlo o fikci, pět hvězdiček by si tento snímek zasloužil! A protože jde o skutečnost (navzdory všem konspiračním teoriím, navzdory spekulacím, jak to doopravdy na palubě Letu č. 93 probíhalo), je tento snímek ještě chmurnější a beznadějnější, protože je každému jasné, jak to dopadne...

Druhá část Andersonovy trilogie zavádí Micka Travise (Malcolm McDowell) do zvláštního surreálného světa, který je však tak nebezpečně podobný tomu reálnému, až to občas mrazí. Travis, mladý nadějný prodejce kvalitní kávy, je plný ambicí a optimismu. Je vyslán do světa, ve kterém touží dosáhnout úspěchu a uznání, avšak jeho cesta je vyplněna bizarními, absurdními až surreálnými epizodami, které zdánlivě spolu nijak nesouvisí, ale jejich pojítko je právě v tom reálném světě anglické společnosti. Ačkoli Anderson šil tento snímek na míru staré dobré Anglii, ve výsledku je obsah platný obecně. Více či méně skrytá kritika soudní i výkonné moci, kapitalismu, korupce atd. atd. je do jednotlivých epizod zakomponovaná skvělým a poutavým způsobem. Není divu, že z usměvavého a optimismem naplněného Travise se postupem doby stává přesný opak, obloukem se dostává do stádia, kdy se usmívá mnohem a mnohem míň, ale zato víc a víc myslí - viz. závěrečná scéna se samotným Lindsay Andersonem. Malcolm McDowell je v tomto tříhodinovém díle fantastický a jeho výkon je srovnatelný s Mechanickým pomerančem. Samotný film je neuvěřitelně silný, nepředvídatelný, neobvykle poskládaný, s originálním vyprávěcím stylem a pěknou "živou" hudbou, která prokládá jednotlivé epizody. Z celé trilogie je zřejmě Šťastný to muž nejlepší, rozvíjí předcházející Kdyby... a předznamenává následnou Nemocnici Britannia (viz scéna z nemocnice). Vynikající pětihvězdičkový film.

Bertolucciho více než pětihodinová epopej popisuje první polovinu dvacátého století, kdy se prastaré svazky mezi pánem a podřízeným sedlákem měnily z "idylického" soužití v nenávistné politikaření. Celý příběh je symbolicky postaven na třech postavách - v roce 1900 se narodivších Alfredovi (Robert de Niro), pocházejícím z bohaté rodiny, sedlákovi Olmovi (Gerard Depardieu), a postupem doby též fašistickém kruťasovi Attilovi (Donald Sutherland). Film je ohraničen dnem osvobození Itálie a závěrečným bojem ideologií fašismu a komunismu, kteréžto definitivně pohřbily staré pořádky a zamíchaly dějinami dvacátého století. Většina filmu však sleduje osudy hlavních hrdinů od dětských let, kdy Alfredo a Olmo jsou nejlepšími kamarády (a přitom stojí na opačných stranách sociálního rozvrstvení), přes první světovou válku a zrod italského fašismu, který je zde symbolicky ztvárněn postavou Attily, až k druhé světové válce, kdy vztah liberálního Alfreda a socialisty Olma zřetelně ochladl. Bertolucci klade v tomto snímku důraz na marxistický pohled, zejména v poslední půlhodině se zdá vesnický idealismus místy až přehnaný, ale alespoň pro mě závěr vyznívá tak, že vítězem není ani černá ani rudá, že jde jen o střídání moci - viz emotivní a patetické výkřiky: "Pán je mrtev ale Alfredo Berlinghieri je živý" a následně, poté, co partyzáni sesbírají zbraně, Alfredovo: "Pán je naživu". XX. století je rozsáhlé dílo s několika na svou dobu hodně kontroverzními sexuálními scénami, ale po všech stránkách je to snímek výjimečný - skvělým scénářem, krásnou kamerou, hudbou (Morricone) prvotřídím hereckým obsazním i výkony oplývající. Řekne mi někdo, proč to u nás není tak známé?

Příběh Camille Claudelové určitě není ojedinělý, v historii se najde celá řádka bohem nadaných lidí, kteří se utápěli v trýzni nepochopení, kteří bojovali s nepřízní osudu a nakonec se jejich život zvrtnul do nevyhnutelné tragické koncovky. A tento film podobný osud zobrazuje nezapomenutelným a výjímečným způsobem. Hodně tomu přispěla především naprosto dokonalá Isabelle Adjani v titulní roli. Výborný byl i Gerard Depardieu v roli Augusta Rodina. Ale nejen herecké výkony, ale i hudba a vůbec všechno co film dělá filmem je na tomto snímku hodně vysoko - no vždyť 7 vyhraných Césarů a k tomu ještě dalších 7 nominací hovoří za vše... A aby toho nebylo málo, dvě nominace na Oscara - tady si myslím, že Isabelle by si ho zasloužila víc než Jessica Tandy za Řidiče slečny Daisy. I když je v druhé půlce film kapku depresivní, stojí rozhodně za to se do něj vnořit a pronikat pod povrch duše skutečného umělce - umělkyně. Je s podivem, že tento film je u nás prakticky neznámý...*****

Spolu s Životem Briana nejlepší pythonovský film. Ač to možná někomu tak nepříjde, Smysl života je důkladně promyšlený a propracovaný film, jenž se drží celkem těsně určité myšlenky, kterou kdo chce vidět, tak uvidí, a kdo se chce nechat zhnusit, tak... však víme... To co je na MP úžasné, tzn. ta nebetyčná drzost, dělání si legrace z věcí, které jsou pro jiné svaté, extrémně vtipné gagy, které někdy balancují na hranici normálního vkusu, štiplavost a dělání si srandy ze sebe sama.. tohle všechno je v tomto snímku vměstnáno do ohromně zajímavého pseudofilosofického rámu, který ovšem pod nánosem všeho toho humoru skýtá obrovskou porci námětů k zamyšlení... Pochopitelně ne zamyšlení o smyslu života jako takového, ale spíš o nás samotných, jak se chováme a v jakých schématech žijeme. Říznost vtipu je tady ještě ostřejší než u Briana a docela by mě zajímalo, v kterém momentě by tenhle film vypnul třeba takový kardinál Vlk..:-)) MP kašlou na jakoukoli korektnost a v tom je jejich cena! A je to navíc veliká sranda... Určitě ještě větší než u Svatého grálu.

Život Briana je můj nejoblíbenější pythonovský film. Snad proto, že byl úplně první, který jsem viděl, snad proto, že je v něm specifický pythonovský humor doveden k dokonalosti, snad proto, že má nejštiplavější povahu a nejvíce lidem leží v žaludku (ačkoli nepochopitelně)... Life of Brian je dokonalá satira! Nejen na náboženství, ale především na jeho průvodní jevy, od fanatismu ("An ubeliever! Persecute! Kill the heretic!!") až po stádnost a slepé následování ("You're all individuals. - (sborově) Yes, we're all individuals..."). Terčem posměchu jsou náboženští vůdcové, politici, prázdný symbolismus atd...atd... Humor Terryho Jonese, Johna Cleese...a spol.. je natolik jedinečný a originální, že ne každému se musí líbit, ale ani ve snu bych neřekl, že je stupidní, trapný nebo dětínský. Je účinný... A moje nejoblíbenější scéna? "Romanes eunt domus..."

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět *

"Nechápu, jak někdo může říct, že dětství je nejšťastnější období života. To jistě nebyl můj případ... Proto možná nevěřím ani v dětský ráj, ani v dětskou nevinnost...," vzpomíná dospělá Ana na smutné období, které nám tak fascinujícím způsobem zprostředkovává Carlos Saura. Film Starý dům uprostřed Madridu je plný symboliky a více či méně skrytých narážek na španělskou histroii; metafora odmítání frankistického režimu je tu však všudypřítomná a naprosto zřejmá. Rok 1975 je smrtí diktátora a současně je počátečním okamžikem před neznámou budoucností, která je tu tak krásně zobrazována v postavě malé Any, kterou naprosto fantasticky hraje Ana Torrent. Ana je ztělesněním španělského mládí, které odmítá útlak (Anin otec a přísná teta), touží po svobodě (Anina touha je oba zabít), stýská si po starých časech (Aniny vzpomínky na mrtvou maminku a soucit s babičkou)...atd...atd... Saura točí pro mě velice oblíbeným "buńuelovským" způsobem a tento snímek je navíc tak silný, že si zaslouží jen plné hodnocení. Btw.: taky se vám stává, že vám v hlavě celý den zní melodie, které se nemůžete zbavit? "Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas...."

Noc je děsivě podrobnou antonioniovskou studií předsmrtné křeče rozpadajícího se vztahu emancipované ženy a úspěšného spisovatele. Zdánlivě nudný a zdlouhavý příběh jednoho dne skrývá hutné svědectví nejen o konci jednoho manželství, ale v návaznosti na Felliniho Sladký život popisuje lesk a bídu mondénní společnosti, sladkého, avšak prázdného nicnedělání znuděné smetánky... Giovanni Pontano (Mastroianni) se snaží ve vztahu pokračovat, ale jeho manželce Lidii (Moreau) je nad slunce jasnější, že jejich manželství je prázdné a již dávno vyhaslé, bez citů a živořící jen v tenatách nesnesitelné nudy. Posledním hřebíčkem do rakve jejich svazku je nádherný dopis plný láskyplných slovíček, který Lidia čte v samém závěru filmu. Jak už jsem napsal, Antonioni má tendenci budit zdání nudy a zdlouhavosti, ale je to jen zdání... Noc je vynikající, i když značně depresivní film...