Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Horor

Poslední recenze (1 292)

plakát

Nabarvené ptáče (2019) 

Úsilí a odhodlání dotáhnout projekt do konce je bezesporu za plný počet. O to víc je člověku líto, že výsledku schází to klíčové - přesvědčivá motivace a obsahové palivo, které stály za tu energii, risk a léta života. Ambicí spíš bylo natočit úctyhodné dílo posvěcené světově proslulou předlohou (což se podařilo), méně již snaha adekvátně přenést hlubší prožitek na plátno a volbu předlohy tím obhájit. Z Nabarveného ptáčete jsem měl neodbytný pocit důstojně ilustrovaného leporela, které neustále ubíhá před očima a není v něm prostor nechat spatřené patřičně doznívat a odstínit. Kamera Vladimíra Smutného svou obrazností fascinuje a strhává na sebe pozornost za cenu toho, že naplnění její narativní funkce je na pováženou. I přes náročnou důsledně epizodickou a fragmentární strukturu (která nicméně nepostrádá gradační koncepci) lze zachytit linii chlapcova vnitřního posunu, nicméně její strohá náznakovost nedokáže dostát sugestivnosti vnitřního monologu literárního protagonisty. Jestliže byly filmy Jdi a dívej se a Volyň bezprostřední výpravou do východoevropského pekla, do nějž je bezmocný divák vtažen společně s ústřední postavou, Nabarvené ptáče spíše připomíná lehce vzrušivé posezení u diapozitivů, které o této výpravě jen vzdáleně a netečně svědčí.

plakát

Dobrá smrt (2018) 

Dobrá smrt zachycuje eutanázii nikoli jako kontroverzní společenské téma, ale jako takřka procedurálně pojaté vztahové drama. Zprostředkovaná linie situací souvisí s rozhodnutím protagonistky Janette – britky trpící dědičnou svalovou dystrofií – zorganizovat si svůj odchod ze světa tak, aby její rozhodnutí nic nezvrátilo. Má stanovený plán, který s naprostým vnitřním klidem plní, zatímco divák je konfrontován s rodinnými situacemi, z jejichž emočního přetlaku mu dochází dech. Poslední výlet do Švýcarska po boku potomků, z nichž jednoho v budoucnu podobné rozhodování pravděpodobně nemine, však přirozeně směřuje k osvobozujícímu naplnění smyslu spojení „eu-thanasis“. Snímek nejde cestou syrové observace, která by z vnějšího pohledu konstatovala tragickou situaci ženy vyrovnávající se s nutností odejít nikoliv v intimním prostředí svého domova, ale ve vzdálené instituci. Jeho forma neustále, i za cenu odstupu a návodné emocionální podpory, vyvažuje divákem vnášenou úzkost z neúprosného přibližování smrti. Možnost hlubší identifikace s protagonistkou a jejím odlišným vnímáním stále bližšího cíle vlastního konání tak otevírají harmonicky komponované a náladové širokoúhlé záběry, u nichž se ani nechce věřit, že pocházejí z fotoaparátu. Obrazové pojetí na jednu stranu vytváří působivé vazby mezi postavou a prostředím opouštěného domova, jenž nabízí fascinující vizuální podněty a doklady naplněného života. Na druhou stranu estetizace eschatologických momentů upřednostňuje konstantní prožitek smiřlivého odcházení nad přenechávaným poselstvím a "aktivistickým" činem hrdinky, u níž se poslední věci člověka staly spíše vysilující logistickou operací. Co však zcela ozdbrojuje je neokázalá pokora tvůrců infiltrujících se do nejsoukromější sféry, o níž nejvýmluvněji svědčí důstojné zobrazení posledního Janettina okamžiku.

plakát

I ve smrti sami (2004) (TV film) 

Ojedinělý televizní počin vzhledem k tomu, že dramaturgie po roce 2000 sáhla po předloze zahraničního autora. Škoda, že zdrženlivost vůči autorským právům vedla brzy nato k odklonu od ambiciózních adaptací, které vždy patřily do zlatého fondu ČT i díky pozoruhodným hereckým příležitostem, Falladův román patří k mým vrcholným čtenářským zážitkům díky neskutečně preciznímu ponoru do psychologie jedinečných postav a mentality německého národa v období Třetí říše. I když Vernerova rozsáhlá adaptace nemohla obsáhnout takovou šíři nuancí a řadu situací vypustila a zjednodušila, esence díla a v ní přetrvala. Minisérie však není jen o skvěle zvládnutém scénáři, nesmírně ji povyšuje kongeniální souznění herců se svěřenými postavami - Alois Švehlík a Jana Hlaváčová upoutají svou střízlivostí, zatímco Miroslav Donutil s Miroslavem Táborským jedinečně rozehrávají své tragikomické party dvou morálně nalomených hochštaplerů. Ve vedlejších rolích zaujali především Boris Rösner, Jiří Dvořák a sugestivní Zdena Procházková. Dušan Klein i s omezeným rozpočtem a lokacemi dokázal vytvořit plnohodnotný dojem a expresivnějšími vizuálními momenty správně dávkovat naléhavost osudů postav. Vytvořil podle mého názoru své vrcholné dílo, jež by si zasloužilo zvláště v dnešní době reprízovat - což se dá nyní, když uběhlo od Falladovy smrti 70 let a autorská práva jsou volná, očekávat.

Poslední hodnocení (2 146)

Nejlepší (2017)

16.10.2020

Svět pod hlavou (2017) (TV seriál)

28.09.2020

Prezident Blaník (2018)

28.09.2020

Mistři (2004)

28.09.2020

Anděla (1957)

28.09.2020

Vlak do stanice Nebe (1972)

28.09.2020

Robinsonka (1974)

28.09.2020

Zlatí úhoři (1979) (TV film)

28.09.2020

Naděje (1963)

28.09.2020

Reklama

Poslední deníček (22)

Nostalgické dojmy po osmi hodinách a 258 kilometrech

Při psaní tohoto deníčku mě už od dohasínajícího ročníku karlovarského festivalu dělí půl republiky. I tak jsem však duchem stále ve Varech a v hlavě mi zůstává mnoho zážitků, které dle mého osobního názoru dosud nejlepší ročník přinesl. Příčina zčásti tkvěla i v počasí, které letos bylo asi už příliš unavené na zlomyslné hrátky. Přesto mi přišlo trochu nepatřičné , že jsem ani jednou nepromokl na kost, nemodlil jsem se během bouřky, aby Espace d´Orléans odolal vychřici a nepohřbil nás v gumové pasti, večer jsem nemusel stát na kanálech vedle vřídla, abych alespoň na chvíli unikl lezavému chladu.

Jinak ale samozřejmě úspěch letošního ročníku tkvěl ve festivalovém programu, z něhož se mi podařilo sestavit opravdu silnou sestavu. Dlouho budu vzpomínat na prostořekou a bezelstnou Wadjdu, které není žádný Korán svatý, na Sobeckého obra a jeho nervní existenci uprostřed industriálních pustin ubíjejících poslední zbytky jeho dětství, i na Toreho, s nímž jsem se jako divák musel těžce trmácet na pomyslnou Golgotu a na jejím vrcholu se mi film odvděčil velkolepým vykoupením. Z celkem 33 zhlédnutých snímků jsem pětkrát rozdal absolutní hodnocení (včetně vítěze křišťálového globusu, filmu Velký sešit, jemuž jsem sošku navzdory rozpačitým reakcím řady kritiků ze srdce přál) a šestnáctkrát čtyři hvězdy. Průměrné či podprůměrné zážitky tudíž nakonec zůstaly ve výrazné menšině a oproti minulým letům se mi obloukem vyhnul opravdový filmový průšvih. 

Z hlavy mi také jen tak nezmizí ani Obludárium bratří Formanů, k němuž jsem zběhl od filmového kolotoče a dostalo se mi nejneobvyklejšího divadelního zážitku v mém životě, prožitého doslova všemi smysly. A rovněž obědvání na novinářské párty téměř u nohou Vojtěcha Jasného, který se pro mě stal daleko působivější podívanou, než pekelné moderátorské fiasko Jitky Čvančarové a Filipa Rajmonta, z něhož mi málem zaskočilo. Díky několika krabicím lázeňských oplatků si karlovarský zážitek prodloužím o několik dní alespoň chuťově, a pak už nezbyde než se těšit na příští rok a tajně doufat, že už tak vysoká laťka bude opět posazena ještě o kousíček výš.

Reklama

Reklama