VanTom

Jasně, dneska už CGI dokáže interakci reálných herců a animovaných postaviček vyhladit k naprosté (sterilní) dokonalosti, ovšem zjevně komplikovaná triková stránka Králíka Rogera stejně udivuje i po více jak 30 letech. Hlavně stále jde (jakože vždycky šlo) o skvělý film ve všech myslitelných ohledech – režii, kameře, hudbě, výpravě. Scénář pak netradičně mixuje noirovou detektivku s kreslenou groteskou, neboli alkoholovou cyničnost s hlasitým (občas až rozjíveně otravným) cartoonovým humorem, balancujíc na hraně dětského PG ratingu (především supersexy Jessicou a spoustou šťavnatých narážek).

Jak se okouzlení filmem nepříliš společenského podivína, ale talentovaného střihače (bezbarvý James Franco) mění do posedlosti svůdnou béčkovou herečkou (tuhá Megan Fox), propadá se Zeroville hlouběji do "lynchovského" bizárku, ve kterém ztrácí nit („Fuck continuity!“). Přes mnohé reference pak absolutně selhává v navození dobového dojmu 60.-70. let.

Poměrně milé překvapení, čekal jsem festival trapnosti, ale nakonec jsem se nenáročně bavil (a trapnost se udržela v únosných mezích). Ať si kdo chce co chce říká, Rebel Wilson umí být vtipná, Anne Hathaway také a ještě jí to sekne, a dohromady utvořily sympatickou konkurenční dvojku ženských podfukářů (samozřejmě zaměřenou na oškubávání nadržených, nevěrných a/nebo přitroublých chlapů).

Nějak se vášnivé vzplanutí usedlé učitelky k neotesanému policistovi s (upozaděným) kriminálním vyšetřováním brutálních vražd nedoplňovalo a absolutně jsem nevěřil, proč by k němu měla cítit rozervanou touhu, obzvlášť když s ní zametal jako mačistický hulvát. Určitou neuchopitelnou atmosféru ovšem případ měl a celkově nebyl charakter Meg Ryanové úplně prázdný, nicméně jedna relativně odvážná erotická scéna dobrý film nedělá. 5/10

Když odhlédnu od dominantní vztahové telenovely, nucené falešné snahy stmelit z posádky rodinu či vlezlého patosu, jakožto i blábolivých technikálií plus ostatních totálních nelogičností, vlastně mě 4. sezóna nepopouzela a zápletka s destruktivní Anomálií a prvním kontaktem s neznámou, zcela odlišnou rasou 10-C skrývající se za hranicemi galaxie, zajímala. Navíc se občas, občas přiblížila trekovskému objevitelskému duchu. Jenže pokud všichni, obzvlášť "profesionální" kapitánka, sebou pravidelně nechávají cloumat emocemi a ovlivňovat se osobními záležitostmi, veřejně (na můstku!) a ještě to s nimi ostatní zúčastněně prožívají, nedala se brát moc vážně.

Veskrze přímočarý, až primitivní scénář nemastně neslaně opisuje 3 epizody Bratrstva neohrožených (a 100+ jiných válečných filmů) – tvrdý výcvik; seskok a navázání kontaktu s fešnou odbojářkou; exekuce speciální operace (tzn. odpálení ohavně CGI radiové věže a 2 videoherní přestřelky, přičemž třeba v té "fatální s morálním dilematem" na statku je onen sadistický esesák (přežil?) za totálního blba – podobně jako naši hrdinové proto, že ho na volném prostranství rovnou neodprásknou). Kamera se zhlédla ve stylu "protřepat, nekoukat", celá výprava vypadá lacině a ve výsledku nepřináší snímek nic, kvůli čemu by stál za pozornost, přestože úplně céčkově nezvládnutý zase není.

Bullet Train hned od prvních minut zatápí pod kotlem, paradoxně jej však přemíra živelných nápadů, vsuvek a flashbacků zpomaluje, protože dlouho, předlouho nechytá (divácký) rytmus. Akci zastupuje pár rychlých kontaktních bitek na omezeném prostoru, jinak se vedou šroubované "tarantinovské" dialogy (třeba o Mašince Tomášovi a tak), kterým se nedá upřít (popkulturní) vtipnost či podvratnost, nicméně je jich příliš; a všechno se neustále zamotává. Neřízeně se Šinkansen rozjede až v závěrečné sekané – kterou si pro sebe charizmatem krade Hirojuki Sanada, ale ani "Beruška" Brad Pitt nepostává opodál a humor s akcí si konečně naplno sednou – na ty nejslabší možné 4 *. [CineStar Anděl – Dolby Atmos]

Nemůžu říct, že bych se úplně nebavil, ovšem mocenské "gangsta" přetahování na Tatooine se smírným, neprůrazným plešatým strejdou v hlavní roli nebylo zrovna to, co bych si od dobrodružství největšího nájemného lovce předaleké galaxie představoval. Výprava, masky a praktické efekty záměrně (a obdivuhodně) jako by vypadly z původní filmové trilogie, nicméně jinak se fanservis podbízel na maximum, až na úkor vyprávění (ve dvou epizodách se Boba vůbec nevyskytoval a pokračoval příběh Mandaloriana).

Povedený, i když nijak zásadní návrat k podstatě vesmírného lovce – příroda, trofeje, pasti, boj o přežití. Scénář není primitivní, hlavní hrdinka se uvěřitelně (i s tím lehce komiksovým tomahavkem na laně) snaží vyrovnat jak lovcům (mužům) svého kmene, tak děsivému predátorovi, s nímž na férovku nemá šanci. Začátek si možná připravuje půdu trochu pozvolněji, ovšem masakr ve finále už šlape bezmála do plných.

Svižný náhled (podpořený nečekaným elektronickým soundtrackem) na milostné vzplanutí dvou spisovatelek: umanuté, manipulativní Vity a labilní, citově vyprahlé, geniální Virginie (Woolfové). Skandální uvolněné mravy bohémské umělecké smetánky příliš neřeší, soustřeďuje se na vnitřní prožitek silných titulních dam – jehož zjitřený náboj se ovšem postupně cyklí a vytrácí i přes zjevný zápal obou hereček.