VanTom

Rozhodně se nemálo zábavných, černých vtípků či situací urodilo, jenže nepředvídatelně absurdní špiónská / krimi historka nevycementovala dostatečně nosné základy pro počínání všech těch mal(ichern)ých, podvádějících idiotů, ač ze své nesmyslnosti a zmotanosti udělala pointu (viz vypocené shrnutí nechápajícímu šéfovi tajné služby). Přesto povětšinou tu podvratnou Coenovskou hru (a nasazené herce) bylo radost sledovat.

Jednotlivé pokoje jsou perfektní, sice v reálu nerealizovatelné (sci-fi), ovšem jejich řešení – hledání indicií a klíčů – patří jednoznačně ke kladům této vyvražďovačky. Jinak jde o snůšku nelogických nesmyslů, zejména co se týče zázemí a důvodu celého projektu (SPOILER: otřepané internetové pobavení pro boháče, aneb společenská kritika, come on!).

Milá kreslená pohádka o malém ruském myšákovi, který v New Yorku hledá svou rodinu, si namísto nějakého pofidérního komentáře k přistěhovalectví jen mírně rýpne do bláhové představy o americkém snu – „Ale v Americe žádné kočky nejsou a ulice jsou dlážděné sýrem.“ O propracovaném příběhu či vývoji charakterů se mluvit moc nedá, proto tu slabší 4. hvězdičku dávám víceméně z nostalgie, za ruční animaci (v akčních scénách nepřehledně zběsilou, ve (dvou) strašidelných krásně atmosférickou) a výbornou Hornerovu hudbu i písničky.

Už jenom svým tématem bezesporu silný válečný snímek sleduje osud malého Agua, kterého v občanské válce západoafrického státečku naverbují jako dětského vojáka do povstalecké armády, kde je svědkem (zároveň účastníkem) brutálních zvěrstev jí páchaných. Účelové „vymytí mozku“ a věrné následování jejich otcovského, pedofilního komandanta (manipulativní Idris Elba) opravdu zneklidňuje, zároveň však málokdy chytne za srdce. V zdlouhavém závěrečném dějství mísí „Apokalypsa za Tenkou červenou linií“ šílenství s poetičností, přitom dějově zahýbá do slepé uličky. 7/10

Postava Spider-Mana je od Stana Leeho tak nadčasově vymyšlená, že její origin David Koepp nepotřeboval nijak zásadně modernizovat, stačilo se ho poctivě (a zdvořile) držet. Sam Raimi pak kromě kinetické akce skvěle vystihnul limonádovou naivitu starých komiksů, což ještě podtrhl aluzemi na filmové Supermany a Batmany. Ovšem počítačová animace (a její kombinace s praktickými efekty) má k dokonalosti daleko; a zatímco přerod nesmělého šprta v zodpovědného hrdinu jsem si užíval každou minutu, (ze)šílení Normana Osborna mě naopak dvakrát nebavilo, což se přeneslo i na Green Goblina jako padoucha samotného.

Putování divokým Texasem krátce po konci občanské války přetřásá humanistické myšlenky, ovšem jinak představuje banální, přímou cestu bez odboček. Namísto pořádného propracování emocionálního těžiště, tzn. sbližování samotářského kapitána a (podruhé) osiřelé dívky, naráží dvojice nahodile na povrchní, "bezdůsledné" epizodky – přičemž ty akčnější tu působí až nepatřičně (přestřelka, nehoda, bouře).

Nečekaně příjemná, lehce uvědomělá zábava čekala na tomto velkém pomaturitním mejdanu, kondenzátu teenagerských komedií, kde se mezi tucty roliček známých tváří proplétaly linky několika postaviček (vyznat se dávné lásce, rozejít se?, poprvé zasexovat, pomsta nerdů). Ze spousty NEfekálních fórků k trapárnám sklouzl jen zlomek, naopak střízlivý, pohádkově romantický závěr (i díky krásné Jennifer) nakračoval ke 4. hvězdičce.

Starosvětská knihovnická romance skrze (objednávkové) dopisy spojila nejen několik rozdílných charakterů, ale také dvě 3000 mil vzdálené kultury. Nicméně popichující, přezíravý americký temperament Anne Bancroft mi (nejen k odměřeně distingovanému Anthonymu Hopkinsovi) zrovna neseděl a po dvou společensky turbulentních dekádách jakoby přestalo být o čem si psát, emoce větší než pobavené rozptýlení se tak v závěru spíše vytrácely.

Jednoduchý námět Stephena Kinga se namísto odlehčené, krvavé vyvražďovačky natahuje snahou o psychologizování, jak hlavní (záporná?) postava skokově propadá pod vlivem Christine aroganci a pomstychtivosti. Jinými slovy, z neprůbojného puberťáka se stává sebejisté hovado; přitom posedlost zabijáckým, samoopravovacím autem se prostě vážně brát nedá. Pravdou ovšem je, že do tohoto ďábelsky krásného veterána bych se i já zamiloval raz dva.

Ústy nenechavého mývalího podvodníčka sice zazněl skutečně trefný popisek lidského konzumentarismu, pohodlnosti a plýtvání, ovšem vedl jen k infantilním, groteskovitě hektickým akcím při kradení jídla partičkou veselých lesních zvířátek. Moralitka o přátelství, polepšení a rodině nemohla být podána schematičtěji, přičemž že záporné postavy vznikly vlastně zapříčiněním těch hodných (nechtěl medvěd jen vrátit to, co mu hlavní hrdina ukradl a zničil? :)), to neřeší. Nicméně dost vtípků rozesmálo (THX, veverka na kofeinu) a akurátně krátký snímek nesundal nohu z plynu.