mchnk

V době natočení lze hovořit již o klasické "Ťapákovině", v tom nejlepším slova smyslu. Stejně tak herectví, tentokrát méně známých, pominu-li např. Jozefa Čierného, slovenských protagonistů je stále velmi dobré. Horalská čest a poctivý přístup k řemeslu i životu, zmar dobové vojenské služby i nezbytná dávka nádherného folklóru. To vše se skvěle rozloženou kriminální zápletkou, jež je prokládána poetickými prvky. Toto odvážné spojení žánrů ve výsledku funguje výborně a režisér u mě potvrzuje své kvality i v dalším desetiletí své tvorby.

Ladislav Rychman úspěšně proplouvá mezi tajícími ledy stalinismu a bez jakékoli politické nutnosti nabízí čisté rodinné drámo o údělu ženy, jež je postavena před životní rozhodnutí. Velice pestré obsazení a slušné herectví, svižný nenucený příběh a chvílemi skvělé záběry méně známého kameramana Jiráčka. Film si lehce pohrává s atmosférou snímku Tam na konečné.

"Máš kořeny bolesti, tati? Nemám. Máš manganové srdce, tati? Nemám Bruno..". Na návštěvě u Hajduvých. Režisér a hostitel v jedné osobě nás nechává nahlédnout do svého soukromí. Procházíme se po jeho velkém přeplněném bytě, kde lze mezi všemožnými věcmi nalézt i hromadu emocí, odcizení, pokrytectví, faleš, nekompromisní pravdu, ale i životní pokoru, pochopení a snad...i kousek té lásky by se někde v rohu našlo. Po stránce režijní dost odvážný počin, nicméně vše zde funguje skvostně. Kamera, rozložení dne, vášní a nakonec i samotný závěr. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]

"Teba učili trpieť, mnou musiel otriasť víchor". Excelentně vypjaté charakterní drámo. Bratrovražedné. O údělu matky, která jako jediná musí najít cestu, na které budou oba její synové živí, neb všechno je lepší, než smrt jednoho z nich. Bez diskuze to nejlepší od Martina Ťapáka a jeho filmových výletů po slovenských dědinách i silných osudů jejich obyvatel. Herectví na nejvyšší světové úrovni, fantastické záběry Tibora Biatha a dokonalé tóny jednoho z nejlepších slovenských filmových skladatelů. Pro mě bezchybné. (Velmi zajímavý byl i způsob onikání, kterým oba synové oslovovali či mluvili o matce)

Optimistická, rozverná a velmi vysmátá groteskní veselohra s úžasným přehráváním, krásnými ženami, Betty Kysilkovou i milými písněmi. Rozhodně ničím neurážející, v pohodě sledovatelné a po stránce režijní docela zajímavé.

Geniálně lidský pohled na dobu...člověka žijícího na konci šedesátých a osmdesátých let v Československu. S několika jednoduchými otázkami, ve všech možných společenských skupinách. Zakončeno otázkou obrněnému příslušníkovi SNB, těsně před vykonáním rozkazu proti demonstrujícím na Národní třídě v listopadu 1989.

Psychologické válečné drámo v kvalitě nejvyšší. Zdecimovaná morálka slovenských vojáků sloužící Wehrmachtu, zmar, šílená mysl na frontě i doma, těžce pokřivené charaktery křesťanských obchodníků otáčející se dle aktuálního vývoje, ale i trocha té zrudlé nutnosti, což byl, společně s lehce ukvapeným závěrem, jeden z důvodů mého hodnocení. Celkově se ovšem jedná o velmi ojedinělou sondu do temného období Slovenského štátu s excelentním herectvím (jak bývá pod Tatrami zvykem), vynikajícími dialogy i monology a nadprůměrnou režií.

Humor (chvílemi až tajtrlický) i výborné drámo. Žel přírodo, dosti nevyvážené. Jinak klasicky vynikající herectví slovenských protagonistů, ze kterých mne tentokrát nejvíce zaujala Katarína Orbanová.

Krapet tureckého folklóru...toho otrockého. Společně bojují proti svému připravenému osudu, aby se nakonec všechny vydaly vlastními cestami. Určitě lehce tlačené s občasnými nahodilými zvraty, hned pětkrát pojištěné, snad i protiturecké, ovšem velmi slušná režie, nabízející drama i humor, výborný hudební podklad i herectví všech zúčastněných, Güneş Nezihe Şensoy - Lale (excelentní) a hlavně má přirozená filmová shovívavost k povedeným debutům nakonec rozhodla o mém hodnocení. [Filmový Klub Citadela-Litvínov]

Tarkovskij před zrcadlem (rozbitým). Vzpomíná, svěřuje se. "Ja mogu govorit!". Plný emocí sbírá střípky své (ne)naplněné minulosti, předkládá je k nahlédnutí, k inspiraci i k poznání sebe sama. Ano, zrovna v tomto střípku se lze poznat jak v zrcadle ze Zrcadla. Velmi osobité, ale zároveň uchopitelné, plně vstřebatelné...na úrovni emoční, duchovní i výpovědní. Voda, oheň, vítr...člověk___bezmocná oběť válečných hrůz (uprchlík opouští svůj domov), osamocená bytost (jen se svými představami), vládce (žhář), milovaná bytost (matka, milenka...syn), bytost milující (Tarkovskij). Na jednoho je toho možná až moc, každá vzpomínka se rázem stává skutečností, je možné ji s režisérem společně prožít. Jak? V silně artovém stylu, neb ZDE je skutečně vše, co může divák od uměleckého filmu žádat.