Willy Kufalt

Jestli jsem zažil za poslední dva roky do posledního místa narvané klubové kino, tak na posledních dvou filmech Wese Andersona. Po Francouzské depeši, která mi připadala formálně příliš přeplácaná, jsem se dost bál dalšího zklamání, ale naštěstí tentokrát se nekonalo. Pan režisér sice opět hraje hodně na formu, včetně střídání formátu a barev, ale tentokrát se naštěstí drží v únosné míře, navíc dost mě chytl i stylový průvodce ve stylu Roda Serlinga z Twilight Zone a metafilmové či divadelní vtípky z černobílého studia. Mezi opravdu zábavnými výkony většiny herců, z nichž i ta Scarlettka dokáže být vtipná, pro mě jednoznačně kraloval Jason Schwartzman, který mě tady často rozesmál už jen samotnými pohledy (ať už s fajfkou, fotoaparátem nebo bez nich :)) či tónem pronesených replik... obsazení do hlavní role se hodně povedlo. Chod městečka s neobyčejnou historií kolem spadlého meteoritu je zpracován velice nápaditě a s nejednou vtipnou scénou, ale jestli mě něco zklamalo, tak zejména vyvrcholení slibně se rozvíjející sci-fi zápletky, která je zakončena podivně nevýrazně, bez očekávaného vysvětlení. Z tohoto důvodů a také s ohledem na pár scén, jejichž případný vtip jsem nepobral (např. u jakési dětské hry s říkáním spousty jmen), nevidím Asteroid City na plný počet a Grandhotel Budapešť i díky silnějšímu vyústění pro mě zůstává nepřekonán, ale jinak jsem si tuto esenci hravé výtvarné stránky a svérázného humoru většinou hodně vychutnával. [85%] [Art Film Fest 2023, Košice; navštívěno s honajzem2]

Tušil jsem, že nebudu pro Barbie cílovkou, nicméně její hype dlouhodobě útočil ze všech stran natolik, až jsem neodolal své zvědavosti. Najde se kromě nepochybně dokonalé vizuální a technické stránky něco, co bych vyloženě pochválil? Určitě prostřední část filmu, v níž se Barbie a Ken ocitají v reálném světě, zažívají nečekanou konfrontaci s jinou společností, což přináší dostatek vtipu i kousek napětí, rozbíhá se zábavná pátrací a posléze honící akce ze strany vedení Matellu.... kdežto Ferrellův šéf mi připadal v obklopení svých vysokých podřízených jako zdařilá humorná postavička – tedy aspoň do chvíle, než později neprojde křečovitě sehranou proměnou... ač to ani není procházení proměnou, jako rovnou totální obrat charakteru a postoje ve chvíli opětovného navracení postavy do děje. Margot Robbie je hezká, občas i zábavná, ale mimo zmíněnou část v reálném světě + ještě s pár navazujícími scénami po návratě do Barbie světa (což tvoří sotva třetinu uprostřed filmu) mi velká část této Barbie připadala buď jako přeplácaný videoklip s tou nejotravnější esencí vlezlé současné „teen pop music“ (první třetina) nebo jako povrchní angažovaná agitka ve víru současných trendů, podána až s přílišnou doslovností (velká část poslední třetiny) a zbytečným patosem k závěru. Přitom ten film měl a v jistých sekvencích a scénách také úspěšně načrtl a ukázal slušný potenciál, ale celek na mě působí zase jako ten klasický, nanejvýš průměrný současný US maistreamový film, v němž sice lze najít pár nápadů v rovině vizuálu, vybraných scén i poměrně originálního fikčního světa, které dojem občas pozvednou a ve svou chvíli upoutají, ale propracovanost obsahu i zpracování mi připadají až příliš slabé, rozplzlé, v některých momentech až kýčovité... dojem a zážitek mám asi na stejné úrovni, jako rok před tím u jiné muzikálové fantasy komedie Spirited (2022). Myslím, že aktuální zdejší průměr hodnocení (61%) daleko víc odráží hodnotu tohoto filmu směrem do budoucnosti, než celý ten šílený loňský hype. [50%]

Vznik nové, již od pohledu originálně i seriózně vypadající české sci-fi mě předem potěšil. Když jsem ji dneska v kině spatřil, dlouhou dobu jsem si ani vůbec nepřipadal jako u českého, resp. česko-slovenského filmu, dokud se neobjevila na plátně známá tvář Matěje Hádka (který mi však dojem rozhodně nezkazil, neb podal skutečně zdařilý výkon). Často poutavé viuzální provedení s moderními animacemi se funkčně doplňuje se zajímavým vymyšleným světem budoucnosti, v němž předčasně mrtvého člověka život lze přivést zpátky k životu, stihl-li dotyčný provést včasnou zálohu své osobnosti s vytvořením onoho bodu obnovy. Dějově se tato futuristická vize kloubí s kriminální, resp. detektivní zápletkou, odhalování skutečností s postavou ženské detektivky skýtá dost napínavých míst a zpracování i dostatek silnějších atmosférických záblesků... jen jsem si nemohl pomoct a místy na mě vedení příběhu působilo zbytečně překombinovaně, až jsem se chvílemi ztrácel a zájem o film kdesi za polovinou začal mírně (naštěstí však jen dočasně) klesat. Škoda, že přes všechny klady mám tak ve finále dojem spíše zdařilého pokusu, než skutečně výrazný zážitek, a mimo nevšední ústřední motiv bodu obnovy mi zatím nepřipadá vyloženě nezapomenutelný. Často až příliš výrazná práce se zvukem a hlasitými zvukovými efekty včetně hudby mi stylově zrovna nesedla, rozhodně ale u mě dopadl Bod obnovy líp, než poslední mnou viděná letošní sci-fi v kině (animované White Plastic Sky) a v rámci současné žánrové produkce i současného domácího filmu ho vnímám vesměs pozitivně. [70%]

Argentinské filmy mě dokážou hodně překvapit a tentokrát mi to plně vyšlo i v případě dalšího argentinského pokusu o oživení „loupežných“ krimi komedií. Viděl jsem i mnohem úspěšnější Loupež století, která mě celkem bavila, ale nic víc než naprosto tradiční a předvídatelně plynoucí příspěvek subžánru na jedno použití a brzké částečné zapomenutí mi nepřinesla. Na svébytně odzbrojující a mnohavrstvé pojetí, s jakým loni přišel Rodrigo Moreno, jsem si tedy musel dva-tři roky počkat, ale výsledkem byl jeden úžasný zážitek z filmu, v němž se pro mě až nečekaným způsobem snoubilo cosi málo z francouzských krimi 70. let, severských bijáků se silným motivem spjatosti člověka s přírodou a místy i artového filmu ve stylu „slow cinema“ (zejména u přechodu mezi oddělenou první a druhou částí filmu s procitnutím v jiném světě díky potkané nezávislé komunitě)... „Heist“ krimi, komedie, drama, poetický film, meditativní art, romance plynoucí bez zbytečných klišé i další zajímavé epizodní motivy (např. koníček fotografování i zvukového nahrávání přírody), to je prostě žánrová kombinace snů a jsem rád, že ten můj dnešní (sen/film) mohl trvat rovné tři hodiny, aniž bych chtěl z jeho světa utéct nebo zacítil jakýkoliv záchvěv nudy či zklamání. Znepokojivý je fakt, nakolik (až zcela zbytečně, byť na druhé straně poskytující právě další zásadní okamžik ve jménu náhody) musel ke změně životního stylu obou protagonistů přispět vykonaný zločin, ač důležitým zvratem se vůbec nestává vesměs nepotřebný lup. Zajímavá pointa pro mě přišla s retrospektivní části po dvou hodinách a možná mi na konci jen chyběl pro ještě větší radost záběr jednoho shledání, který jsem si musel pouze představit... ten hajzl režisér nás totiž rafinovaně nechal na pochybách, ale po všem, co jsem celé 3 hodiny sledoval, mi už tohle utnutí nemohlo dojem pokazit. Navíc celý film (byť převažně odděleně) táhnou hned dva skvělí, charismatičtí a zábavní herci, kteří si mě brzy získali a já tuším, že si další případné počiny Daniela Elíasa, Estebana Bigliardiho i Rodrigo Morena budu hlídat. :) [95%] (obrovský dík za tip Petru Konečnému v rámci jeho večera nejlepších filmů a seriálů roku 2023...)

„Z dadaisty už beztak nic nevypáčíme. Pošli ho na akademii.“  Severská kinematografie mi už mnohokrát dokázala nabídnout nečekané, neobyčejné a fascinující zážitky. Tato Galerie Boha sice silně netuctová a něčím i fascinující byla, ale její obsah a zpracování mimo excelentní vizuál jsem přijímal rozpačitěji. Na jedné straně místy vypadala, že se snaží střílet si ze snobských umělců a umění pro snoby, na druhé straně dojmem díla pro snoby, plného umění pro umění, experimentu pro experiment a provokace pro provokaci, působil občas na mě i film samotný. Na cosi mysteriózního či fantaskního došlo, o komedii s různým výsledkem z jednotlivých scén se tvůrci snažili a vtipné scény (např. s plyšovým maňáskem v závěru) se najdou, ale proč je snímek zařazen i do dobrodružného žánru, už nepobírám. Příběhu je tu minimum, i když pár linií na pokračování typu přípravy výstavy se z mozaiky různých scén, výjevů, šotů a dalších vložených prvků postupně vyvine a některé zdánlivě nahodilé prvky později začnou dávat v rámci celkové výpovědě smysl, díky čemuž Galerie Boha u mě v poslední třetině stoupla. Přibližně od scény, kde jakýsi švédský dvojník Pierra Mondyho vyslýchá dadaistického šaška, mě ve druhé půlce film přes vší bizarnost celkem chytl. Tu třetím hvězdu dávám mj. pro odlíšení od jiného výtvarně založeného filmu, který jsem viděl shodou okolností před týdnem (Nechte mrtvoly chytat bronz!) a tady mě zas těší, že ono zaměření primárně na výtvarný experiment dává smysl i v silném propojení s obsahem a ústřední myšlenkou. Překvapovat, zejména vizuálně, tenhle film dokáže vesměs po celou dobu. [55%]

Přívlastky poetický a politický mají k sobě blízko zvukově, zato obsahově hodně daleko... a filmů, jež by cosi poetického a politického dokázaly v sobě spojit, je stále méně. V chilském Hraběti se tak překvapivě událo na pozadí námětu upírského horroru! Podobně nezvyklé, kreativní přístupy k žánrovým námětům mě často baví a Hrabě mě od počátku upoutal skvostnou černobílou kamerou, z ní sálající atmosférou a nakonec i mnoha nečekanými prvky: poeticky laděnými scénami (např. během průletů jedné z postav krajinou), rozvíjením upírského námětu zčásti na pozadí reálných politických událostí dějin posledních tří století, prolínáním časových rovin (byť trošku matoucím) včetně linie se čtveřicí současníků na zámku a realizací interview s argentinským diktátorem, který přežil v podobě upíra, i několika dialogy s břitce vybroušenými replikami... „Noc je pro zloděje, jako jste vy. Já jsem rád zabíjel, vy jste rád kradl.“ *** „Mou ženu si nech. Je to můj dárek pro tebe.“  Problém trochu byl, že navzdory tomu, jak mě upoutaly vizuál a hudba, jsem se do pomalého vyprávění se sice funkční, ale místy také monotónní atmosférou dostával obtížněji. Trvalo mi skoro polovinu filmu, než jsem jeho kouzlu více propadl. Výsledné provedení nápadu mi vůbec nepřipadá špatné, snad jen trochu natahované. Zatím tudíž zůstanu u silných 3 hvězdiček, z nedávných „artových upířin“ s podobně mnohavrstvým řešením mě přeci jenom více nadchli němečtí Blutsauger. [70%]

Yorgos Lanthimos patří k těm kontroverzním režisérům, k nimž si ani po několika viděných filmech nedokážu stále vytvořit jasný názor, podobně jako kdysi u Larse von Triera, protože zatím co snímek – to totálně rozdílné dojmy od jednou čirého odporu až po jindy skvostný zážitek... a Chudáčci se pro mě na této vlnovce vyhoupli úplně nejvýš a nemít tak přehnaný rozsah bizarních sexuálních scén, snad poprvé jdu s hodnocením i na maximum. Propracovaná výtvarná stránka naprosto kouzlí pro divákovo oko, nejen s častým využitím oka rybího, a byť by šlo namítnout, že některé formální prvky jsou samoúčelné, dokázal mě nadchnout i přechod z černobílého vizuálu do barevného, protože zážitkem bylo už jen mít možnost vracet se do známých prostředí (např. přednášková aula) i k postavám, jaké jsem dlouhodobě poznával černobíle, najednou v magických přidaných barvách. Fantasknímu epickému příběhu s variací na Frankensteina ta vymalovaná aranž kostýmů, kulis, pozadí moře, záběrů velkoměst v neurčitém budoucím čase náramně sluší, stejně jako nadsázka, kterou režisér spolu s herci do příběhu o uměle znovuzrozené ženě Belle vkládá. Emmu Stone si pamatuji jako milou talentovanou holku z La La Landu a rozhodně nezklamala ani po čase v rozdílné poloze. Její obdivuhodná herecká kreativita ve ztvárnění „oživlé mrtvoly“, prožívající si znovu vývin dítěte a zažívající bizarní situace, je nespoutaná a pomáhá udržet filmu vtip. Velice se mi líbil i mužský trojlístek „vědecky“ přesného Dafoa, tajemného Youssefa (kterého jsem zaregistroval poprvé) a bonvivánského Ruffala – takže jsem výjimečně v režii Lanthimose plně spokojen i s hereckými výkony, byť ke konci už (žel) došlo i na nějakou scénu, kde jsem měl pocit, že se na chvíli i s herci vrací onen starý, chladně odtažitý Lanthimos. Naštěstí jen na chvíli, protože jinak vedle loňských Stovek bobrů jde o snad nejnápaditější žánrový počin posledních let, s jakým se setkávám a jaký mě po svou dlouhou stopáž úspěšně přenesl do svého nápaditě podaného světa. [85%]

Poledne se v poště s kolegou bavíme o tom, jak je většina tvorby Nanniho Morettiho pro běžného našince až na pár novějších výjimek hůře dostupná (jen s anglickými titulky) a že ani Netflix, ač distribující i různé italské filmy, to zatím také nenapravil... a pár hodin poté vidím v kině, jak si obvykle poťouchlý Nanni ve svém nejnovějším filmu střílí mj. z Netflixu! Ten se s tím opravdu nepáře... Naštěstí mu u toho nechybí ani jeden opravdu nečekaný (záměrný) WTF moment, protože to by jinak vážně mohla být pro současného diváka nezajímavá nuda. :o) Já se těším, že jsem se po delší době v kině na nějakém novinkovém filmu tak nasmál (byť zdaleka nešlo o komedii po celou dobu) a že se úplně nevyplnily mé obavy, že si pan Moretti zvolil oblíbené téma filmaře jen proto, že už neví kudy s tvorbou dál a tak pouze reflektuje vlastní krizi, jak to občas někteří režiséři mají. Ve finále jsem takto ale Světlou budoucnost určitě nevnímal, už jen díky té lehkosti a vtipu, s jakými zobrazuje Moretti filmařské zákulisí a také přidává zvláště v první polovině hromadu filmových odkazů – na ty sice poslední dobou bývám už mírně alergický, pokud film na ničem jiném nestojí, ale tady jsou často zakomponovány nejen funkčně, ale i vtipně (telefonování Scorsesemu!!). Ve druhé vrstvě pak celý film ještě reflektuje povstání v Maďarsku v roce 1956 a současně působení komunistické strany v Itálii (i s pořádně sarkastickým dovětkem), takže rozhodně má co nabídnout i vedle hlavního tématu. A jelikož sám Moretti v hlavní roli hýří často nákažlivým vtipem, odcházím z kina také skvěle naladěn, mj. směrem k poznávání starší tvorby pana režiséra a herce, kterou budu dohánět určitě rád. [85%] [Art Film Fest, Košice 2023]

Možná se tvůrci, z nichž scenárista vydal údajně i komiksovou verzi, inspirovali v Takových normálních vozičkářích, nicméně Invalida za mě svého maďarského předchůdce překonal tak o jeden a půl stupně (možná i dva). Snad jediné, co mi občas vadilo, bylo množství vulgarismů, které sice k sociální vrstvě a do jisté míry i vybraným situacím seděly, ale v pár scénách jich už na můj vkus z úst hlavní postavy přeci jen šlo přehnaně moc. Jinak mě loňský hit Jonáše Karáska chytl díky rozehrání napínavé žánrové zábavy s humorem a svižným tempem už od prvních scén. Svérázné postavy v akci s nahláškovanými dialogy zavánějící Guyem Ritchiem, politická satira vtěsnaná do postavy prohnilého politického kandidáta jako u Mockyho a vývoj zápletky s plánem pomsty občas evokoval (v romské osadě i atmosféricky!) až western, nicméně všechny tyto i další ingredience s lehce mozaikovým vyprávěním v retrospektivě dokázal Karásek zručně zamíchat do hravého a osobitého stylu, který jenom podporoval vyloženě absurdní vývoj děje s černohumornou nadsázkou. I dramatické situace (kromě střetů s mafií i např. toho manželského mezi Lacem a Zdenou) nejednou vyústily do humorných perel a přinesly vtipy, díky nimž jsem se stále více nečekaně smál i nahlas. Hodně mě v dialozích bavily i narážky na vše možné ze slovenské a české kultury včetně písňové a literární tvorby a samostatně roztomilým, téměř jako z jiného filmu s mkrnutím po starší době, byl detektiv FF s plně realizovanou spisovatelskou zálibou. :) A závěrečná scéna mi svým rozehraným konfliktem (zájem o hudbu vs. zájem o klid a rozhovor) v kavárně přišla geniální – absurdně vygradovaná naprostá maličkost se střetem dvou preferencí, jakou i sám ze svých pubertálních prožitků pamatuji... a není to jediný prvek, díky čemuž mi Invalida, v jedné z rovin zajímavý obraz porevolučních 90. let, připadal nadčasový. [85%]

Nečekaně silný zážitek. Těší mě, že se v uplynulém roce urodilo více českých filmů otevírajících nezvyklá témata a ač lehce půjdu proti davu, tohle se mi líbilo víc než Úsvit. Příběh úspěšné sportovkyně, která po těžkém zranění rozběhla novou (ještě úspěšnější) kariéru v pornoprůmyslu a do třetice zemřela mladá na zhoubnou nemoc, byl často již součástí propagace, takže jsem se jeho znalosti předem nevyhl. Přesto mě naplno přikoval: scény z tréninků a příprav na olympiádu braly dech, po chvíli je vystřídává fyzicky nepříjemné drama smíchané s dramatem osobním a záhy přichází úspěch v branži vyvolávající tak rozporuplné pocity. „Myslíte si, že i pornem se může předávat nějaké poselství...?“ Já si to nemyslím, nicméně náhled do pornoprůmyslu a jeho zákulisí plného lesku, bohatství a současně (morální) špíny byl nečekaně poutavý, i se scénami typu natáčení sci-fi porna ve skafandrech a kulisách kosmické lodi... a byť bych za jiných okolností mohl osud hlavní postavy brát jako morální pád na dno, režisérce se spolu s hlavní herečkou podařilo, abych s Andreou soucitil a spíše ji navzdory vybraným reakcím z okolí přál dosáhnout toužený úspěch. Ve chvílích opětovného shlédání s matkou nebo k závěru jsem vedle jisté tísně pocítil i kousek uspokojivého štěstí, že i za tak velmi krátký, ke konci se neodvratně blížící život dokázala silná hrdinka pro svou vytrvalost cosi dosáhnout a pozitivně zanechat, ať už šlo o oblast jakoukoliv. Výkon plný proměn se Natalii Germani v hlavní roli neskutečně povedl, ve scénách pózování u focení působí i sexy a ač ji registruji v poslední době jako často obsazovanou herečku, podařilo se mi vnímat během filmu především Andreu jako postavu. Hodně na mě zapůsobily i výkony ve vedlejších postavách (sestra a zejména rodiče) a emotivně smířlivý závěr. [85%]