Willy Kufalt

Nastanou nám chladné noci. Něco ještě podnikneme a pak skončíme, jak určí osud... Těchto francouzských historických velkofilmů, z nichž se řada těšila obrovské oblibě i u nás, jsem neviděl dosud mnoho a tak neumím posoudit, nakolik může Cartouche spomezi nich vyčnívat, zda byl v něčem přelomový nebo naopak v mnoha směrech (jak tady píšou někteří) spíše jen kopíroval dřívější úspěšné kostýmní veselohry. Pro mě je důležité, že jsem viděl podmanivý film s bohatou výpravou a výborným hereckým obsazením, který mě od začátku dokázal vedle toho upoutávat hlavní postavou neochvejně rázného zbojníka, přesto ctícího morální čest, stejně tak znamenitou porcí dobrodružství, napětí a humoru. Také vím, že mi v druhé polovině Cartouche začal již chvílemi připadat mírně vleklý a že jsem po dvounásobně silném vyvrcholení s působivou temnější atmosférou naopak trochu zalitoval náhlého konce a toho, že se Philippe de Broca se svým tvůrčím týmem neodhodlal pokračovat v příběhu Cartouche dál a navzdory odlehčenému stylu nezakončil svůj film přeci jen dle vzoru antické tragedie onou popravou... i když chápu, že v roce 1962 diváci na něco podobného nemuseli být v komedii připraveni. Přesto jsem velmi rád tuto klasiku s mladým živelným Belmondem a krásnou Claudií zhlédl a po uzemňujícím závěrečném dovětku se přikláním ve svém hodnocení k 4. hvězdičce. [70%]

Milencem na pět dní. Ve svých raných filmech ještě černobílých rozehrával Philippe de Broca různé propletence milostních vztahů. Zde máme vztahový trojuhelník milenců, který se pozvolna rozrůstá na vzájemně se splétající čtyřuhelník dvou párů a vrcholí v hříšná vzplanutí, jež znamenají nezapomenutelné chvilky pro zúčastněné, kteří se záhy vrátí ke svým původním partnerům a všedním dnům. Nejsem milovníkem romantických komedií, přesto se mi tyto De Brocovy filmy líbily, mají pro mě v sobě jedinečnou atmosféru, díky níž dokážou působit navzdory obyčejnému příběhu působit neohraně a příjemně. Úspěšně se totiž vyhýbají trapnému humoru, zbytečným klišé a nedochází v nich (naštěstí!) ani na žádný explicitní sex, jehož absenci si krásně vynahrazují důmyslnými dialogy s vtipem i kouskem ironie a poetičností. Oproti Hrám lásky a Šprýmařovi tento De Brocův film mnohem postupně více sklouzává do dramatu, než ke komedii, ale vzhledem k výborným hercům, vybudovanému napětí a podmanivé komorní atmosféře, kterou podtrhuje velmi pěkná černobílá kamera, to vůbec nevadí. [75%]

Mladý Édouard je zajisté šprýmař, ale v první řadě nenapravitelným záletníkem a skutečnou sbírku absurdit v této komedii tvoří teprve jeho rodinka v čele se svérázným strýčkem-fotografem a smečkou toulavých psů... Druhá komedie Philippa de Brocy v hlavní roli s Jeanem-Pierrem Casselem měla v mých očích skvěle našlápnuto na to překonat i předchozí Hry lásky, film má skvělé tempo, vtipné nápady, řadu pěkně vyladěných scén, vine se v sympaticky rozverné náladě a pánové spolu do děje nejenže opět zakomponovali tanečky, ale přidávají i zpěv a hraní na hudební nástroje. Jenomže v druhé polovině začíná již občas váznout a problém vidím v obsazení Anouk Aimée, která je sice krásná, ale narozdíl od své zdejší konkurentky Geneviève Clunyové podle mě není zrovna typem herečky vhodné do komedie. Vzhledem k celkové stylizace filmu moc ani nepomáhá, když se AA snaží vnést do své postavy Heléne něco jako hlubší drama. Ale jinak jde opět o velmi zábavnou jízdu, u níž je možná škoda, že zdejším příznivcům francouzských komedií 60. let zatím zcela uniká? [75%]

Před natočením svého celovečerního debutu asistoval Philippe de Broca jako pomocný režisér u prvních filmů Françoise Truffauta a Claudea Chabrola a na výsledku je to hodně znát! Vztahový příběh zaměřený na tři mladé lidi uprostřed tehdejší Paříže se svou uvolněnou atmosférou krásně ponáší na styl nové vlny. Avšak zatímco zmínění pánové odstartovali svou tvorbu vážným dramatem s depresivním nádechem, budoucí specialista na divácky oblíbené komedie De Broca vkládá spolu s nebývale civilními projevy ústřední trojice herců i spoustu šarmantního humoru. **** Hry lásky jsou nesmírně hravé a bavily mě svými vtipnými dialogy, výbornou ústřední hereckou trojicí Cassel – Clunyová – Maury, s nimiž dokáže být velká zábava, i roztomilými režijními nápady, kdy je rozervnost bezstarostného mládí v některých scénách vyladěna s nenásilnou taneční choreografií. Příběh o přelétání jedné dívky mezi dvěma kluky při tom minimálně z dnešního pohledu už dávno nelze pokládat za originální, ale De Broca se ho dokázal zhostit natolik zajímavě a originálně, že ani v jedném momentu nepůsobí dojmem polotrapného romantického kýče. Milé... [80%]

Superhrdina ze šestákových románů se zmůže na všechno a neporazí ho ani parta ostře ozbrojených mužů poté, co ho připoutali na řetěz. Jenomže zatímco neznečitelný Bob bojuje uprostřed rozpáleného exotického pobřeží, kousek nad stránkou popsaného papíru spisovatele Merlina probíhá pochmurný upršený den a pan Merlin si ho nezpříjemní ani skokem do svého auťáku, protože sám není žádný Bob Saint-Claire... Nápadité prolínání reality s fikcí (nebo-li dvou fikcí) má v sobě spoustu skvělých momentů, ale pokud bych měl jmenovat jedinou scénu (no dobrá... tedy tu druhou vedle samotného závěru :)), která mě totálně vzala, byla by to ta, kde Belmondo uprostřed bourky nastupuje se smutným procitnutím do auta a pak bezmocně dlouho hledí na déšť přes monotónně stírající stírače. Na první pohled zcela banální melancholická scéna, ale je v ní po předchozím (náladově zcela odlišném) dění beze slova řečeno a podtrženo vše, k čemu míří hlavní myšlenka filmu, v závěru pak působivě vrcholící v krásném výjevu s odhozením papírů z balkonu. Muž z Acapulca je film, u kterého jsem doslova řval smíchy, nesmírně jsem si užíval grandiózní Belmondův koncert za psacím strojem plný různých nálad, čím dál víc se bavil nad variacemi akčního příběhu v příběhu (kde se tyto nálady vždy vtipným způsobem promítají), ale zároveň mě u sledování nejednou dokázalo zamrazit. Snad také jistým procitáním, že jde jen o fikci... ve filmu, který pomalu ale jistě skončí a navrátí mě do oné reality stejně jako svérázného pisálka. Ovšem ani realita skutečně nemusí být (a není!) jenom smutná a Philippe de Broca to naštěstí ví a proto nám to přes několik vážnějších scén s Merlinem zakončí tak nádherně. :-) Ani bych si nepomyslel, že z filmu, který před třemi lety ve mě způsobil spíše rozčarování, zmatek a v některých scénách naplněných drsnou akcí a spoustou krve i menší šok, si s odstupem času odnesu takový cinefilní zážitek. Škoda jen, že tak skvostná komedie, jíž s ohledem na vše skvělé dokážu odpustit i několik lehce přehnaných scén, musí obsahovat i jednu scénu komickou zcela nechtěně a to přestřelku, v níž J. Lefebvre předvádí zřejmě nejtrapněji sehrané umírání všech dob. Ale tak co už, nic nemusí být dokonalé, ani film s nedokonalým superhrdinou. :o) [95%]

Woody a Diane... Alvy a Annie. On dodává svému filmu úžasně hravé nápady a vtipné dialogy, ona neotřelé kostýmy a jejich nenucené herecké výkony podpořené důmyslným scénářem hýří nákažlivým humorem. On dělá komika v televizi, ona zpívá pomalé blues, ale dohromady jim to stejně velmi přistane. Ti dva se prostě museli potkat, bylo to osudové a společné chvíle jistě pro oba nezapomenutelné. Tak nezapomenutelné, jako pro mě minimálně tento Allenův film, z něhož ve mě i na druhý den pořád přetrvávají silné dojmy. U Woodyho filmů obvykle buď zoufám nudou nebo se u nich nadšeně rozplývám a Annie Hallová je naštěstí ten druhý případ. Inteligentní romantická komedie, která mě dokázala rozesmát, dojmout, hlouběji zapůsobit, přivést občas i k zamýšlení a navrch okouzlit i nápaditou filmařinou. Hmm, kdyby většina tvůrců dokázala v rámci tohoto žánru točit s takovou invencí a láskou jako Claude Lelouch nebo právě Woody Allen, asi bych konečně přestal nad romantickými komediemi tolik ohrnovat nos a mohl bych se směle přidat do klubu jejich milovníků. :-) [90%]

„Mě zajímají jenom zločiny. Tresty se mě netýkají...“ Italské kriminálky 60. a 70. let nebo-li „poliziotteschi filmy“ disponují obvykle zajímavým a hutným společensko-kritickým obrazem doby, policie, justice či svědectvím o organizovaném zločinu. Avšak u většiny z nich, které jsem doposud viděl, jsem se nedokázal zbavit silné pachuti, která na mě z nich sálá a kterou vedle uřvané a uchu zcela nelahodící italštiny zde sesilňovala snůška samých nesympatických postav na všech stranách zákona. To včetně neustále rozhněvaného komisaře, který nejspíš měl představovat kladného hrdinu, ale ani přes odvážné morální postoje v jeho boji s větrnými mýlny jsem si k němu nedokázal po celý čas pořádně vybudovat sympatie a v pravou chvíli s ním soucitit. Pak už možná ani tolik nepřekvapí, když se posléze z jediného sympatického policisty (toho v důchodu) vyklubal ještě větší hajzl, než všichni ostatní. Částečně tuhle pachuť a pro mě osobně i nezáživné herce dokázala vedle oné výpovědné hodnoty zachránit i atmosféra, svižně podaný děj a ústřední hudební motiv, díky čemuž mě Stenův neobvyklý filmový příspěvek mimo komediální žánr dokázal udržet po většinu času v tom správném napětí. [70%]

Nejdřív ho nechce, ale musí být spolu. Pak zjistí, že je jí s ním dobře a že ho vlastně miluje. Pak se nepohodnou, odloučí se od sebe, aby se pak onedlouho znovu setkali a prohodili si pár otřepaných větiček typu „Není to něco, čemu se říká láska?“ a po melancholickém záchvěvů duší si pomyslně opět padli do náruče. *** Dějově zcela tuctový romantický film je ozvláštněn akorát netradičním sci-fi prvkem, kdežto hlavní mužský hrdina je robot, ale jinak je to pořád tuctový romantický film plný klišé. Film má v sobě mnoho zdařilých kamerových záběrů, díky čemuž se mu o to lépe daří hrát si na něco hlubokého a k závěru tuto hru pak naplno podtrhne vytrousením několika mouder tím nejjednoduchším způsobem. V první polovině, kdy se ještě daří občas diváka zaujmout kromě kamery a půvabu hlavní herečky i vtipem, jsem doufal, že snad z filmu zůstane do konce alespoň lepší průměr, ale ke konci jsem se čím dál ukrutněji v kině nudil na to, abych dal alespoň ty 3 hvězdičky. Navíc na komedii to má na můj vkus neskutečně vleklé tempo a celý film plyne bez silnější atmosféry. Pár scén (např. ta s Tomem uprostřed jelenů) se mi líbilo, ale ve výsledku zklamání, zvlášť když jsem zjistil, že to natočila režisérka, od níž se mi její předchozí film Před ranními červánky ze života Stefana Zweiga hodně líbil. Krásný plakát sliboval mnohem větší zážitek.. [45%]

Netradiční film z 2. světové války s prvky road movie, v němž jsou hlavními postavy dvě ženy oddělené od svých mužů bojujících na frontě, má originální námět a postavy jsou nepochybně dobře zahrány. Problém je, že mi trvalo celou půlhodinu, než mě dokázal snímek naplno zaujmout (to než se nám hrdinky začly chystat na cestu) a ačkoliv jde z větší části o takovou nenáročnou pohodovku na pomezi komedie a dramatu, ve výsledku mě to vyloženě nenadchlo ani jako komedie a nevyvolalo žádné silnější emoce ani jako drama. Možná je podobný příběh o ženách, které se navzdory válečnému dění v pozadí rozhodnou trochu si spolu něco trochu užít, prostě určen v první řadě pro ženské publikum... Některé příhody na cestách či z hotelů bavily i mě, atmosféru to má navzdory krutému pozadí celkem příjemnou a obě herečky to slušně táhly, ale víckrát Výlet do Vídně asi vidět nepotřebuji a víc, než silné 3 hvězdičky mu nedokážu dát. [65%]

Příběh Carrie bych mohl hodnotit jako silné drama, do nějž autor jaksi navíc narouboval (dlouhou dobu jakoby spíše okrajové) prvky hororu s tématem satanismu, z jistého pohledu možná trochu zbytečně. Nebo se na něj můžu dívat jako na klasický horor, kterému se dostalo ojedinělého zpracování s realistickým prostředím, pečlivě budovaným napětím a precizní psychologií hlavních postav, díky čemuž mě od počátku dokázal vtáhnout do dění jako do silného dramatu. Přestože finále je naplněno mysteriózními a hororovými zvraty v takovém návalu, že jsem je napoprvé ke konci už nestačil vstřebat, po opakovaném zhlédnutí musím přeci jenom korigovat moje původní hodnocení s označením posledních 10ti minut za menší frašku. Málokterý horor z podobného soudka na mě dokázal tak zapůsobit a též v nejedné scéně přinutit se hlouběji zamýšlet nad postavy a jejich jednáním. Výsledkem nespravedlnosti, škodolibosti a neúcty, která neznala ve vztahu ke Carrie z většiny lidí jejího okolí pomalu mezí, se stává stejně tak nespravedlivá pomsta, vypadlá z duše pomatené, teprve se rodící mladé dívky. Co musím vedle výkonu krásné Sissy Spacek vyzdvihnout, je velmi civilní zpracování příběhu, kterému jsem i navzdory fantasknímu prvku telekinetických sil dokázal věřit a vcítit se do nitra dospívající postavy. Emociálně nejsilnější (včetně krásné titulní písně) je pro mě osobně část z plesu, která přechází od uvolněné atmosféry ve víru zábavy, přes dojímavou romantiku nádherného páru až po velké rozpoutané peklo. Přičemž velmi se mi líbila i celá stylizace těchto scén plná spomalených záběrů, různých vizuálních nápadů i zvukových efektů, až to chvíli spolu s onou atmosférou vyvolávalo tajemství, zda není scéna s vítězstvím i následným peklem možná jen výplodem kruté fantazie v hlavě Carrie... [90%] (aktualizováno 25.6.2022)