Willy Kufalt

Dívat se na Sama B. v podání Sama R., jak zcela sám tráví dlouhý čas na kosmické lodi, mě zrovna spočátku dvakrát neoslovovalo. Navíc ačkoliv jsem měl pocit, že ten film by mě měl pohltit do poněkud bezútěšné atmosféry samoty a že by měl mít komorní průběh, od počátku tvůrci zvolili takové množství svižných střihů, že nějakou působivou komorní či dramatickou atmosféru jsem v tom prakticky ani nestihl pocítit. První třetina prošla kolem mě bez většího zájmu, ale když se poté na scéně objevil i Sam č. 2, začala slušná zábava a vzešlo z toho vcelku příjemné moderní sci-fi v pro mě osobně sympatickém nízkorozpočtovém hávu bez velké akce. Dokonce vedle pohltivé atmosféry (speciálně směrem k závěru) a pěkných poetických sekvencí s jakýmisi kosmickými „traktory“ (?) jezdícími po povrchu cizí planety jsem se dočkal ve dvou scénách i slušnému náběhu k silnějším emocím. Ve výsledku mi mimo poněkud odtažitou první třetinu malinko překážala jistá žánrová nesourodost, kdy během většiny společných scén a často dobře (i vtipně) napsaných dialogů mezi Samem a jeho klonem se nálada filmu mění v komedii, zatímco v jiných scénách se mezi tím snaží dát vyniknout dramatu o odloučení kosmonauta od rodiny. Obě tyto žánrově protikladné roviny měly v sobě velký potenciál, který nicméně ani v jedné z těch dvou rovin dle mého názoru nebyl využit naplno. Moon hodnotím jako slušný oddechový film svého žánru spíše na jedno zhlédnutí, který má zdařilý vizuál, pár zapamatovatelných momentů, nebyl pro mě ztrátou času, ale ve výsledku určitě měl i na víc... [65%]

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%]

Temná zákoutí podchodů a podzemí, zvláště večer a v noci mě v reálu obvykle děsí a pokud možno se jim vyhýbám, ve filmech mě ale na oplátku dokážou fascinovat. Mystery z prostředí argentinské podzemní dráhy má jedinečnou atmosféru. Už samotná vizuální kombinace temna a silných světel z dálky má silný účinek, ale všechny ty zvuky a ruchy v pozadí atmosféru teprve úžasným způsobem zesilňují. Vůbec bych ani netipoval, že se vlastně jedná „pouze“ o studentský film, protože tvůrcům z řady filmových studentů se s nízkým rozpočtem podařilo stvořit vizuálně i technicky takřka dokonalý snímek s nápaditým příběhem, k tomu v adekvátní stopáži a s pořádnou dávkou napětí po celou dobu... zkrátka originální žánrový film špičkové úrovně, jakého se od řady profesionálních režisérů na oplátku v takové podobě ani nedočkáme. Přikován v první řadě propracovanou atmosférou a napínavou zápletkou zmizení podivného profesora i celé soupravy metra jsem napjatě očekával vyústění s uzemňující pointou,  kterou jsem dostal jen částečně. Ale nakonec se dokázal uspokojit i s čistě pocitovým vyvrcholením s procitnutím v alternativním světě fantazie a snů, aneb jak by řekl Rod Serling, ve světě druhé dimenze, který se ukrývá v Zóně soumraku... :-) ...a já podobná setkání rozhodně přivítám rád, zvlášť když jsou naplněny tak silnými tvůrčími kvality. [90%]

Po nadšení z Bartona Finka, který ve mě vzbudil chuť brzy pokračovat v sledování tvorby bratří Coenů, jsem z Farga naopak dost zklamaný. Hlavní postava obchodníka Jerryho propadlého hazardu by v jiném podání mohla být velmi zajímavá, včetně je(jí)ho rafinovaného plánu s chladnokrevným naplánováním únosu vlastní ženy, ale to by tvůrci museli mnohem více rozpracovat Jerryho psychologii a rozvést případné morální dilema (které se zde nabízí), aby divák takové postavě mohl lépe vejít pod kůži. Jenomže psychologii Jerryho se to nevěnuje, resp. velmi málo a povrchně, a popravdě mě moc nezaujal ani ten Jerryho herecký představitel. Další výrazná postava emancipované policistky, která neváhá jít s gustem do akce v pokročilém stádiu tehotenství, ve mě vyvolávala dojem, jakoby zde zabloudila z nějaké laciné americké parodie a velmi brzy mě začala iritovat. Pak tady ještě řádí duo psychopatických zabijáků, jejichž scény mají z krimi thrilleru podle skutečných událostí zároveň v druhém plánu vytvářet černohumornou komedii, ale za sebe jsem se u toho vůbec nebavil. Rozumím, proč dosáhl tento film dosáhl takové popularity, ale osobně mi na surových vraždách, které se dle úvodních titulků i reálně odehrály, ani náhodou nepřipadalo nic k smíchu a celkově mi zdejší napůl realisticky krvavá a napůl komediální stylizace vůbec nesedla. Omlouvám se člověku, který mi osobně tento film doporučil, ale Fargo asi vážně není filmem pro mě. Pokud jde o „zabijácký“ thriller na motivy skutečných událostí, osobně mě mnohem více zaujal Henry z roku 1986. Tady se mi hodně líbila hudba a přímo studená atmosféra v hustě zasněžených exteriérech, ale jinak mě Fargo dvakrát neoslovilo a nebavilo. [45%]

Kdybych měl vyjádřit svůj dojem z filmu pouze jedním slovem, byl by to nejspíš respekt... respekt k osobnosti Jeana-Pierra Mockyho, který měl v roce 2013 za sebou víc než půlstoletí bohaté režisérské tvorby a po všech těch letech si stále naplno dokázal udržet svůj originální rukopis. Zatímco jiní osobití evropští režiséři starší generace po mnoha letech tvůrčí práce nejednou sklouzávají k filmům spíše zaměnitelným s tradiční produkcí a někteří podlehli i lákavým nabídkám za velkou louží, Mocky se pořád nepodbízí ničemu, vybrušuje svůj typický styl do teprve originálních rozměrů a osvobozen od producentů s nízkým rozpočtem točí originální autorské filmy pro malou skupinu spřízněných diváků. *** Žlutá liška je mým prvním setkáním s Mockyho tvorbou po roce 2000. Neočekával jsem, že uvidím film, který bude moct naplno konkurovat nejlepším režisérovým snímkům ze 60. a 70. let. Pokud ale pominu směšně pojatou scénu vraždy, která na mě působila dojmem, že by jí zvládl natočit lépe i kdejaký amatér a kterou si u mě Mocky na chvíli pokazil své jinak velmi slušné renomé, byl jsem poměrně spokojen. Konverzační hříčka nejen o vraždě, jejíž vyšetřování neprobíhá na místě činu ani v policejní budově, nýbrž mezi kumpány přímo v baru Žlutá liška, kde zavražděný pravidelně pobýval, mě v první řadě potěšila řadou výborných herců několika generací. Převažně mužský ansámbl svou vnější přítěžlivostí doplnila přímo démonická Béatrice Dalle. S jednou příjemným a jindy až satiricky kousavým nadhledem odsýpá hra z převažně jedné místnosti, v rámci níž se jako na divadelní scéně vystřídají herce a jednotlivé situace. I samotná režie mě dokázala zaujmout, zejména ve scénách, kdy v pozadí snímaného dialogu lze sledovat ještě vedlejší dění v pozadí záběru. Nejčastěji přítomná postava senilního barového klaviristy v podání Micheala Lonsdala, který s despektem k novému světu tvrdí „Od svých 57 let jsem nenašel nic, co by bylo krásné, ani v životě, ani v umění...“, dává zároveň celé této kousavé hříčce jakýsi smutný až depresivní ráz. Provokatér Mocky si opět neodpustí některé své tradiční úlety a podle všeho plně stotožněn s filozofií Lonsdalovy postavy pak naservíruje ujetý závěr, jaký možná porušuje všechna žánrová klišé, ale s jakým se stotožní asi jen málo diváků a asi i kvůli závěru uděluji nakonec „jen“ velmi silné 3 hvězdičky. [70%]

Alfredsonův psychothriller s typickým severským nádechem mi svým pečlivě promyšleným budováním napětí připomenul styl Hitchcockova vyprávění. Během dlouhého rozehrávání vztahů před zásadními zvraty se máme možnost dovědět se o postavách skutečně mnoho a sledovat vývoj jejich psychologie v zapeklitém vztahovém kruhu a projevující se (oprávněné nebo neoprávněné?) paranoje hlavní ženské hrdinky. Divák je nucen pozorně sledovat děj, v rámci něhož se některé důležité události dějí záměrně mimo obrazovku, postupně se pocitově propadává do stále více dusivé atmosféry a teprve k závěru je naplno odměněn akčním závěrem. Navíc ačkoliv se spočátku můžou zdát některé scény podivné či nudnější, ke konci mě překvapilo, když jsem zjistil, jaký nabylo smysl je vidět kvůli jistým prvkům (např. motorová „plachetnice“, střikající pistolka), které se mnohem později vrátily aktivně zpět do děje. Vše skvěle do sebe zapadá, má překvapivou pointou, strhující vyvrcholení a ačkoliv to spočátku tak nevypadalo, nakonec jsem i s tímto filmem Hanse Alfredsona, který si zde jako režisér s opět zdařilým výsledkem vyzkoušel další žánr, byl po skončení výrazně spokojen a 4 hvězdičky si Proradná jak voda určitě zaslouží. [75%]

Mno, chvílemi mi to připadalo skoro jako taková rakouská verze Litanu... surrealisticky hororovou podívanou bez smysuplného děje i zde doprovází dechový orchestr a opět se před kamerou hodinu a půl přehání divné postavy a ještě divnější oživlé mrtvoly, aniž by to celé experimentální šílenství bez ladu a skladu nabídlo jakousi myšlenku navrch. Od počátku mám pocit, že ze sledování tohoto skvostu padnu do bezvědomí, navrch mi svou vizuální strukturou Děti mrtvých evokovaly spíše blikání obrazovky zavirovaného systému... obraz-mezititulek-obraz-mezititulek, případně obraz-obraz-mezititulek nebo obraz-mezititulek-mezititulek. Už v několika filmech z němé éry jsem v duchu nadával, když byly každou chvíli bez invence přeplněny mezititulky a v moderním filmu z roku 2019(!) mi přijde využití mezititulků po celý film(!), někdy i 10-krát během minuty(!), docela praštěné... Vtipné mi to připadalo pouze ve scéně s hajného pokusem o sebevraždou, u zbytku jsem v první polovině občas zacítil, že bych si mohl ten film díky své ojedinělé poetice i relativně užít, kdyby každou chvíli nepřebleskovala černá obrazovka s bílými nápisy i v případech, že napsané věty spíše opisovaly již viděný děj, a režisérská dvojice volící němou formu by vyprávěla především obrazem. V polovině filmu se sice na čas tahle „blikající struktura“ uklidní, ale tvůrcům zároveň pak jakoby dojde i většina obstojných nápadů, které se spíše do němoty opakují, a celé toto podivné dění s podivnou poetikou už nemá čím zaujmout, než totální fraškou. Pozitivem sice je, že se ten film nebere vážně a ano – dokonce je to i komedie, ale povětšinou naplněna spíše bláznivými a bizarními scénami na čele s ujetou zombie fraškou a polotrapným hospodským striptýzem, než nějakým skutečným humorem. [40%]

Nejsmutnější štědrovečerní pohádka ve společnosti několika splašených koní, dvojice hodných vlků a jednoho nezapomenutelného zámeckého strýčka Verduna. Velmi citlivé téma je dobře vedené rovněž citlivým způsobem, příběh s neodvratně smutným koncem i humornými momenty naštěstí nikdy neupadne do citového vydírání. Jediný můj problém spočíval se samotnou postavou rozmazleného kluka s dívčí ofinou, ke kterému si dlouho ne a ne z mé strany najít pořádně cestu, i k spočátku odtažitému otci v podání Williama Holdena jsem si tu cestu překvapivě našel o něco dřív. Bourvil, který své na první pohled tradičně humorné postavě pana Verduna vtiskl zároveň vedle jisté grotesknosti i pestrou škálu emocí, si mě opět podmanil od první chvíle. I epizodní postavy mě dokázaly zaujmout, ať už šlo o šlechtice nebo doktora pronášejícího ve své jediné scéně i nejedno zamýšlení na tehdejší dobu a vědu („Dnes posíláme lidi na Měsíc a přesto nemáme čas ani peníze na pořádný výzkum na záchranu životů.“). Mít v roli Pascala talentovaného dětského herce, který by diváka dokázal strhnout a bavit jako třeba v domácích filmech Tomáš Hollý, byl bych asi i já spokojen převelice. Od Terence Younga je to ale stejně druhý nejzajímavější snímek, který jsem viděl, hned po Čekej do tmy (1967). [75%]

Během úvodu jsem si trochu udiveně říkal, proč se tvůrci rozhodli vytvořit celovečerní animák zrovna z příběhu více méně realistického, který mohl být bez problémů i hraným. Velmi brzy mi však došlo, že v hrané podobě s živými herci v důchodcovském věku by takový příběh z domova důchodcu zdaleka neoplýval tolik kouzelnou a osobitou poetikou. Vzhledem k samotnému ději by z toho poté navíc mnohokrát dýchala slušná deprese, což předpokládám nebylo rozhodně cílem Vrásek ze srdce věnovaném všem dědečkům a babičkám, ale nakonec i nám mladším a mladým. Skutečně zdařilá animace, která ve scénách z exteriérů dokáže navodit i podmanivou atmosféru, má také silný podíl na zážitku z filmu, z něhož na mě i přes jistý smutek v ději dýchal často i příjemný pocit. Emilo "Rockefeller" a Miguel se mi coby hlavní postavičky velmi brzy zapsali do srdce a jejich společné drama protkané silným poutem i vřelým humorem na mě dokázalo výrazně zapůsobit i v animovaném podání... Slovo animace údajně pochází od latinského anima, což znamená duše a tento film svou duši nejen v rámci těch animací rozhodně měl. [85%]

Z robotického původu bych byl klidně schopen podezřívat v první řadě programátora Caleba. Jeho herecký představitel (Domhnall Gleeson) mu totiž nevdechl po celý čas naprosto žádné emoce. Gleesonův odtažitý a jednotvárný výkon mě spíše uspával a k samotnému hrdinovi Calebovi chyceného do pasti jsem si nedokázal najít vůbec žádné sympatie. Ještě více nesympaticky na mě působil Nathan, málem až hulvátské pojetí mi k postavě geniálního a manipulativního vědce příliš nesedlo, byť ze strany Oscara Isaaca se jedná o zdařilý výkon. Nechybí zde i jistá atmosféra, ač osobně mi nepřipadala nějak zvlášť fascinující a nepodmanila si mě natolik, abych byl po celý čas ní pohlcen. Zatímco Američané by nejspíš podobný film naplnili obrovským patosem, britský režisér Garland s hlavním hercem nabízí protiklad v podobě možná až příliš chladně odtažitého snímku. Nejsilnější složkou pro mě vedle námětu zůstal vizuál, který mě dokázal zaujmout, především pak ty záběry z přírody (ta vytvořila pěkný kontrast k modernímu podzemnímu domu bez oken). Obzvlášť se mi líbila závěrečná sekvence s kráčejícími stíny. Samotný příběh nabízí nesporně silné a působivé okamžiky, menší problém mám s jeho nataženou stopáží na necelé 2 hodiny, protože bych ho viděl vhodný spíše pro pěknou sci-fi povídku. Skrze zápletku proměny silného vztahu mezi osamoceným mužem a robotem s krásnou tváří mladé ženy jsem si hned v úvodu vzpomněl na povídku The Lonely z černobílého TV cyklu Twilight Zone, která sice trvala jen něco málo přes 20 minut, ale za ten krátký čas dokázala ve mě vyvolat a zanechat neporovnatelně silnější emoce, než celá Ex machina. [55%]