Willy Kufalt

„Ještě jsem v životě nejel autobusem č. 36...“ No, jedna vtipná hláška, jedno pěkné stepování, jeden menší sci-fi prvek ani jeden stárnoucí Belmondo neúspěšný pokus o nostalgickou dobrodružnou komedii vážně nezachrání. Na Philippa de Brocu teprve slabé... Velmi málo humoru, navzdory prostředí divočiny a hlavnímu žánru velmi málo dobrodružné atmosféry, o scénáři bude asi lépe z úcty k panu tvůrci pomlčet a zbývá už jen hořký soucit ze strany diváka. Díky přírodě a Belmondovi, který ani s výrazným věkem neztratil ze sebe kouzlo své osobnosti, se na to sice dívat šlo, ale dohromady mě jinak Amazonka ničím výrazněji nezaujala a hlavní herečka (Arielle Dombasle) mě svým afektem vyloženě štvala. A to ani nemluvím o tom, jak zde De Broca vykrádá z posledního sám sebe a jeden ze svých nejlepších filmů Afričan (1983). To už raději tu fanouškovskou variaci na De Brocovy filmy v podobě Leoparda s Claudem Brasseurem. [40%]

„Nenechá stop, mlčí jak hrob.“ Když jsem viděl Životní šanci loni poprvé, dost mě zklamala. Snad jsem byl hodně namlsán dalšími společnými komediemi Michela Serraulta a Michela Galabru, měl zde příliš vysoká očekávání, snad za to trochu mohla i velmi slabá kvalita, s jakou jedině šlo film (jak v českém dabingu, tak ve francouzském originálu) volně sehnat, ale je pravda, že zejména ta naivní stylizace groteskní akce mi tenkrát příliš nesedla. I přes původní zklamání jsem se velice potěšil možnosti vidět tuhle Besnardovu komedii v restaurované kopii na velkém plátně a kašlajíc u toho na své původní výhrady (za nimiž si do značné míry pořád stojím) jsem si tuto rozvernou hříčku v příjemné atmosféře komorního sálu nečekané hodně užil. Besnardovy komedie pro mě osobně často stojí spíše na skvělých jednotlivostech a konkrétních scénách, než na výborně promyšleném celku, ale Životní šance je naštěstí těmi zdařilými jednotlivosti naplněna v hojné míře. Boj proti pašování a překupnictví drog v Marseille se v 70. letech stal ústředním tématem pro řadu krimi filmů porůzné úrovně, od špičkové a žánrové zásadní Francouzské spojky až po vyčpělá béčka skloubená s politickými konspiracemi typu Marseillská smlouva, zatímco tady... je to skoro až parodie. Ve scéně s účtováním s padouchem politým lihovinou na mě sálal až jemný westernový nádech, vyústěním s velkou přestřelkou se dění překlopilo zároveň do parodie na gangsterky a závěrečné fotografování krásně podtrhlo celou stylovost. Gagy se záchranou sklenek a věšením květináčů mi utkvěly jako vtipné nápady už po prvním zhlédnutí, tentokrát jsem ještě víc ocenil často zábavné dialogy a černohumorně pojaté postavy (duo pohřebáků) a přes pár hluchších či možná i lacinějších míst jsem se po většinu času velmi dobře bavil... Životní šance není určitě dokonalým filmem. Je ale filmem, který začínám mít přesto rád, protože jsem u něj ztrávil pěknou chvilku a klidně bych se u případné příležitosti podíval znovu. Což je dojem, který určitě považuji za důležitý a přihazuji 4. hvězdičku, i za oba Michely, kteří svým vysokým komediálním standardem povyšují lehce kolísavou úroveň filmu o třídu výš. „Byl na něj vždycky spoleh... dělal za války na Gestapu a ani jednou nezradil.“ [75%]                      . . . [viděno 10.9.2021 v kině – Café Práh Brno, v rámci mini-festivalu OMRK: Občasný maraton raritního kina, jako dvojprogram s filmem Doživotní renta]

Trochu jsem se obával, zvláště po nedávném zklamání z italského filmu Na plný plyn, aby z Bullita nevzešel opět jenom další z filmů oceňovaných kvůli automobilovým honičkám, který kromě nich už nemá šanci ničím dalším zaujmout, ale naštěstí tentokrát ne... Tentokrát fungovala i velmi precizně pojatá atmosféra s dobře zvoleným „mlčenlivým“ stylem, která mě často dokázala držet v jistém napětí i navzdory pomalému tempu a samotné honičce se dostalo vedle špičkového nasnímání pak i strhujícího napětí. Dokonce poprvé mě hodně zaujal Steve McQueen, který mi v předchozím viděném filmu (Pobertové) vůbec nesedl, ale zdejší postava drsného poručíka mu za mě naprosto padla a bavila mě včetně poručíkova velmi úsporného projevu a nekompromisních pohledů, a zajímavým objevem je i (pro mě neznámý) Robert Vaugn v druhé hlavní roli coby slizký politik. Až na pár mírně nudnějších scén jsem se dočkal po čase další perfektní oldschoolové akční kriminálky, splnil si výrazný filmový rest a brzy tak můžu naplno pokračovat Kořistí (1971) od Henriho Verneuila, který se v akčních scénách inspiroval právě zde a budu zvědav, zda Verneuil vyprokován slavnou honičkou natočil ještě lepší nebo alespoň rovněž takhle skvělý film. Bullitt má to u mě hodně dobrý, ale mého favorita akčních krimi thrillerů Francouzskou spojku (pokud jde o film jako celek, ale i onu automobilovou honičku) překonat nedokázal. [85%]

Copak dareba to byl sympatický, ale občas jakoby málem schizofrenní, ne? Nejdřív vyvstane, že vůbec neumí plavat, když se ocitne v bazénu a topí se, ale během dalšího výletu již jako velký plavec houpne do moře a předvede jakési plavecké legrácky? Zvláštní, tenhle film má dvě výrazné části: jednu zimnou na horách a jednu letní na moři s lodí, ale vůbec na mě působily občas jakoby ze dvou různých filmů. Zatímco hory s Belmondem ve společnosti jeho slečen mi připradaly po většinu času velmi zábavné, plné šarmu i vtipu a to nejen díky scéně na lyžích, ale i skvělému přihrávači v podání Philippa Noireta (který se žel pak v polovině filmu zcela vytratil), tak u části na lodi se mi jevilo, jakoby už tvůrcům začínal docházet dech, nemají co dál nabídnout, než neustálé přelétávání hlavního hrdiny v dalších variacích, až to absencí humoru začíná nudit, a točí spíše nastavovanou kaši, aby se to protáhlo na celovečerní délku. I když poslední zálet Belmonda s knírkem sice na závěr ještě na chvíli vrátil filmu ten neodolatelný vtip z první poloviny a zábavné momenty v mých očích vcelku převažují nad těmi nudnými, víc než retro oddechovkou na jedno zhlédnutí za sebe v Sympatickém darebovi nevidím. Lepší, milý průměr. [60%]

Možná hodnotím neobjektivně, protože jsem Trhák viděl od útlého dětství viděl hodněkrát (ač teď už asi potřetí s výraznějším časovým odstupem) a už během úvodní melodie na pozadí titulků na mě útočí nostalgie, ale já na tom filmu prostě nenacházím chybu. Trhák se mi líbil jako dítěti, když jsem si vychutnával hlavně ty písničky a zpěváky, líbí se mi i dnes, když na něm mj. stále víc oceňuji i ten výborný satirický obraz filmového průmyslu a produkce lidové zábavy (nejen) za socialismu. Originální film o filmu je plný nesmírně vtipných nápadů, výběrem na konkursu počínaje a doslovním trhákem konče, a trefně s nadhledem ukazuje nejrůznější zapeklité situace z atraktivního zákulisí natáčení filmu. Snad jen příliš infantilní projev mé jinak oblíbené zpěvačky v hlavní roli mi občas vadil, ale to není jen záležitost Trháku. Film, který chvílemi připomíná hudební estrádu na plátně (Zdeněk Podskalský jako režisér Kabaretu U dobré pohody a dalších hudebně zábavných pořadů této éry se nezapře) a záhy zase díky Smoljaku a Svěrákovi v tomto ohledu pomrkává po skryté satiře až parodii, bývá často shazován a rozporuplně přijímán právě pro tuto rozpolcenou dvojitost. Budu možná jedním z mála, ale já tu rozpolcenost beru naopak jako jedinečný klad, vždyť z toho jde obrovská autenticita své doby a snímek tak krásně funguje ve dvou vrstvách. Nenápadného výsměchu se zde vedle pořád dost obstojné muzikálové části dočkává ta skutečně odvrácená, angažovaná tvář tehdejší zábavy („Prosím vás, nás teď zajímají ty vaše dožínky!“). Samotné písničky, mezi nimiž nechybí vtipně vymyšlené hudební čísla stejně jako pěkné balady, se podle mě většinou povedly hodně (hajný Matuška, listonoška Kozderková a další...) a nedělají filmu ani pověsti účinkujícím žádnou velkou ostudu. Je to prostě Trhák! :o) [95%]

Zasadit ústřední dějovou linku do jednoho kupé během jízdy vlakem byl zajímavý nápad a od začátku se mi zamlouval. Možná o to víc mě na konci zklamalo, že atmosféru takhle uzavřeného prostoru v doprovodu ruchu kolejí tvůrci nevygradovali mnohem víc a nakonec tato linka nemá ani pořádné vyvrcholení, protože v závěru po posledním z pěti vyprávění pasažérů se film do prostředí kupé už nevrátil. Na druhé straně ten nápad je hezký i jako pouze propojovací linka pro povídkový film a svou atmosféru i nenucený vtip průvodní scény rozhodně mají. Trochu mě od filmu odrazoval plakát, skrze nějž by člověk na první pohled očekával spíše nějaké porno, ale nakonec jsem rád, že jsem Promarněné šance nevynechal a musím říct, že erotické scény byly naštěstí natočené buď decentně nebo s vtipným podtextem a nepohoršily mě. První příběh s otravně afektovanou pianistkou ve mě vyvolal hodně divné pocity a zatím jsem si během něj nebyl jist, zda se mi film líbí nebo ne, ale další pikantní povídky jsem si na oplátku hodně užil... ta druhá o smolném roku jednoho mladíka nabídla spoustu groteskně zábavných momentů, třetí o otci, synovi a hledání nevěsty je pak vedle pointy skvělá zejména díky hereckému koncertu Michela Galabru. Čtvrtá nese rysy černého humoru i černé kroniky, proto jí pan režisér oproti zvyšku filmu stylově vyladil do černa a v páté s příběhem o dvou dětech a nikoliv pro děti :) pro změnu vizuálně naplno využil atmosféru lesa v různých hodinách během dne i působivě si vyhrál se stíny, tmou i světlem. Tipoval jsem, že na povídkách pracovalo dohromady více režisérů a tipoval jsem nesprávně, neboť Pascal Thomas mě někdy vzájemně odlišným stylem jednotlivých povídek zavedl do menší mysfitikace, asi jako vyprávějící pasažéři zase nespokojeného pana Emila. :-) Originální a zajímavě naplněný film, rozhodně nepromarněný čas. [85%]

Nejnovější filmové zpracování válečných událostí na Dunkirku od Christophera Nolana jsem neviděl a popravdě mě to nemrzí ani neláká napravit. Verneuilův film kráčí přesně dle mého gusta, střídá nálady včetně několik humorných či též mírně romantických momentů ve velmi dobře namíchaném poměru, aby ještě více v druhé polovině dokázal zapůsobit velkým masakrem, kolem panujícím neklidem, smutkem a uvnitř gradujícím pocitem znechucení nad válkou. Oceňuji odheroizované charaktery postav, ve Víkendu na Zudycoote nezbylo místo na žádné plakátové hrdiny, ale díky civilnímu pojetí postav i celého příběhu se divák velmi snadno dostává pod jejich kůži. Dobře napsané dialogy vystřídává zručně natočená akce, nezapomenutelných scén je hned několik, zvláště jedna nekompromisní odplata, která se (na válečné drama překvapivě) uděje mezi muži ze stejné barikády, a závěrečná sekvence s takřka apokalyptickým nádechem hodně utkví v paměti. Ani při opakovaném zhlédnutí jsem se navzdory dvouhodinové stopáži vůbec nenudil a navíc jsem si tímto filmem skvěle připomněl právě zesnulého Belmonda, jenž tady v hlavní roli naplno využil svůj všestranný herecký talent a v obklopení též skvělého Géreta, Mondyho, Mariella i dalších si mě nesmírně podmanil. ----- „Zabil jsem krysu... Tak jsem v týhle válce zabil aspoň něco.“ [90%]

„Nejdůležitější je čistá voda a trocha štěstí...“ Až netradičně intimně laděné postapo se silnou ženskou hrdinkou by se klidně mohlo jmenovat i „Poslední žena na Zemi“. Silně mě ovanulo zvláštní ponurou atmosférou i stále víc gradujícími emocemi ve jménu opuštěnosti i sbližování, aniž by sklouzlo do patosu. Ten film se nepodbízí, nesnaží se prvoplánově dojat a žmýkat z diváka emoce, ale zároveň v nejedné scéně ženy s průvodcem, dvou hlavních postav beze jména, dokázalo vedle napětí na mě působit i magickým kouzlem blížícím se k menšímu dojetí. Už od počátku, kdy Ranní hlídka bez více rozvinuté zápletky nám teprve představovala dění a prostředí postapokalyptického světa v troskách zřícených staveb, mlhavé lesní přírodě i prázdných moderních budovách, jsem byl vhozen do depresivní a zároveň fascinující atmosféry plné deště, mlhy, chladu, která zde může svou působivostí a podmanivým vizuálem konkurovat klidně i Blade Runnerovi nebo Stalkerovi. Pravda, asi 10 minut jsem se v první polovině i nudil, když najednou začal být snímek plný dlouhých ukázek ze starých černobílých filmů promítaných na plátně, videu či televizi, ve světě, kde už nic jiného nezbylo a nikdo si nic nepamatuje... ale pak jsem si říkal, že možná to mělo svůj význam ohledně ztvárnění vyprázdněnosti světa i omšelém znudění hrdinky v něm, a když mě jinak po zbytek času dokázal tento film hodně nadchnout, přihmouřil jsem nad tím oči. Už jen protože se v rámci sci-fi / postapo žánru jedná pro mě o výjimečný zážitek a ve výsledku velmi silnou záležitost. [90%]

Když jsem před časem zabloudil do profilu tohoto španělského thrilleru, přečetl si pár nadšených komentářů od pamětníků a uviděl v hlavní role Raye Millanda, jehož si pojím s velmi originálními nízkorozpočtovými žánrovky jako The Thief nebo Muž s röntgenovýma očima, řekl jsem si: tohle bude skrytý klenot, to si musím sehnat a vidět! Sehnal jsem jen velmi mizernou VHS kopii v angličtině bez titulků, kde občas pro slabou zvukovou kvalitu není některé repliky ani slyšet, ale podíval jsem se. Rozumím, že vidět něco podobného v socialistické televizi musel být tenkrát pro náhodné šťastlivce u TV přijímačů zážitek, ale pro mě coby mladého současníka je Pár bot č. 32 vystavěn možná až příliš velké (nejen dobové) konkurenci. A především se tady jedná o vyloženě béčkový thriller, který si žádá od diváka plně přistoupit na určité neuvěřitelnosti, jak to už u brakových děl bývá a já žel přistoupit nedokázal. Cítil jsem se zkrátka rozpačitě, když jsem sledoval pana doktora, který je ředitelem školy i internátu, učitelem několika předmětů, stihne během dne pracovat i jako dětský doktor, spolupracuje do toho s nájemným vrahem a později se sám pustí do vraždění i pátrání po svědkovi. Tady chybělo už jen, aby se z něj ještě v dalších scénách vyklubal zároveň pracant sociálního ústavu nebo obchodní cestující. :o)) Svoje kouzlo ten film má, řemeselně je dobře natočen, se svižně podanými zvraty a v příjemně kratší stopáži, dojde i na několik strašidelných scén, působivá hudba vše umocňuje a dokázalo to na mě zapůsobit i v té mizerné kvalitě. Ale asi kvůli té neuvěřitelnosti jsem se nedočkal zážitku, který by mi silně rezonoval v hlavě i několik hodin po skončení. Proto nakonec bez 4. hvězdičky. [70%]

To by chtělo opravdu výjimečného režiséra, který dokáže vytvořit osobitou atmosféru, a před kamerou rovněž osobité herce, aby se mi nějakým způsobem přihodilo, že dokážu sympatizovat se třemi mladíky, kteří se jen tak z dlouhé chvíle po maturitě rozhodnou, že se na vysokém mostě svlečou donaha a poté si z něj skočí do řeky... Měl to být silný příběh tří mladíků, do jejichž života během vrcholného dospívání zasáhla válka, jenomže ze 100 minut se zde 80 minut dost průměrným způsobem věnuje jen různým polotrapným puberťáckým zážitkům a tuctovým milostným románkům. Závěrečné vyvrcholení mě sice nakonec patřičně zasáhlo, i přestože mi hlavní hrdinové po většinu času nijak zvlášť k srdci nepřirostli, a poslední mrazivé dvě minuty mě úplně odrovnaly. Ale říkám si, jestli to není v poměru k celkové délce filmu, který mě po většinu času nechal jaksi napůl chladným, přeci jen trochu málo, abych dával vysoké hodnocení, přeci jenom u takového tématu bych si přál být zasažen po mnohem delší čas ze stopáže. Tady se to chtělo na mnohem větší prostoru věnovat osudům oněch mladíků na pozadí už vypuklé války (což se tady naplno děje až posledních 15–20 minut), případně v opačném případě natočit ty jejich zážitky před válkou tak, aby Zítra jdeme do kina po většinu času nepůsobilo dojmem průměrné teen komedie v retro kulisách. Jako televizní film to není špatné, ale zazděný potenciál zamrzí. [60%]