Willy Kufalt

Můj největší problém s tímto filmem spočíval v tom, že hlavními postavami jsou tu dva buransky nesympatičtí týpkové, až bizarně vyprázdněné existence, jakým bych se od pohledu vyhl v realitě co největším obloukem. Svérázní sice byli dostatečně, ale pro mě spíše tím odpudivým způsobem, že jsem se v jejich společnosti nebavil. Už během antré prvního z nich „v akci“ na hajzlu a posléze série detailních záběrů na neustálé přežvýkování druhého z nich jsem věděl, že nebudu na jedné vlně... nemluvě o tom, že dvě třetiny filmu se pak odehrávala i na takové existence dost nicotná jízda. Hudba, záběry na moře, krajinu i noční jízdy městem a některé rozehrané situace zachraňovaly dojem z putování dvou outsiderských podivínů, kteří to naplno směrem k pořádnému zážitku roztočili stejně až ke konci, s auťákem na plný plyn a následně nabitými puškami. Celé akční vyvrcholení v poslední třetině mi překvapivě posilnilo dojem, i když road movie s umělečtějšími ambicemi (od budoucího islandského specialisty na tento žánr, viz. Děti přírody nebo Zimnice) zde ve finále přejde až do roviny akčního béčka, snad jen s kapkou ozvláštňující symboliky v posledním flashbacku z dětství v hraničním okamžiku navrch. [60%]

Martha je v tomto filmu jméno velké parní lodě, na níž si během plavby užívá svérázná parta kumpánů... a když přichází po čase navštívit svou loď její počestný majitel s dámskou návštěvou, sám se nestačí divit a hosté zase nestačí zakrývat skutečnou tvář pobytů na oné lodi... a jak píše Bernhardiner (a klidně se mohu k němu přidat), celá část kolem prvních minut této návštěvy a ještě nasledujícího rána patří k nejzábavnějším momentům. Já si (až na velmi malou hrst těch méně funkčních vtipů) užíval často i ten zbytek, přestože tu absentuje hutnější souvislý příběh. Jenže film dobře šlape s bohatou náplní gagů, roztodivných situacích i hudebních předělů a obsazení je značně narváno populárními dánskými komiky své doby, z nichž asi nejvíce prostoru dostává Poul Reichhardt jako ústřední námořník, oblibující ranní sprchu v uniformě, ale špičkově tu nejednou perlí i notoricky nalitý hostitel Preben Kaas. Většina členů partičky v groteskně divných postavách (např. koktající telegrafista a šlechtitel Paul Hagen) působí dohromadě náramně sehraně, takže v případě naladění na stejnou notu vzniká příležitost nejednou se hlasitě pobavit i po letech. U mě dobrý. [75%]

Velká část režisérů, kteří točí remake nebo film s výrazně vypůjčeným námětem, spoléhá primárně na diváky neznající původní dílo. V menšině už budou ti, kteří pro znalé do takového snímku vloží ve vztahu k původnímu filmu nějaký ten drobný odkaz... a pak je tu Wojciech Marczewski, který natočil jakousi variaci na Purpurovou růži z Káhiry Woodyho Allena, ale nejenže ve svém fikčním světě existenci Allenova filmu explicitně reflektuje, on z něj ještě několik minut (včetně uvedení názvu) na plátně promítne a v jedné scéně postavy a světy z obou filmů v rámci stejné fantaskní zápletky i vtipným způsobem propojí! Nečekané překvapení, které definitivně zdupalo mou původní obavu, abych se nedočkal jen pouhé obdoby pár let staršího filmu z jiné země. *** V souvislosti s jednou replikou ve filmu mě napadl takový alternativní název: „Rekviem pro cenzuru“. Marczewski nezahálí a již v prvním roku svobodného Polska přináší film, z nějž mezi řádky lze hodně vycítit negativa totalitní komunistické společnosti i společenský chaos z rapidních změn po převratu. Postava cenzora by nám snad ani neměla být sympatická, ale vlastně s ní autor, stejně jako divák, může postupně přijít i do bodu melancholicky podtrženého soucitu, neb se v něm vedle ztělesnění nesvobody před r. 1989 zrcadlí ještě druhá tvář v podobě jistého řádu, o nějž svět přichází a s nímž se v závěru v temné místnosti loučíme, a také může ztělesňovat obraz těch, kteří s novými změnami přicházejí o práci či vůbec další uplatnění. *** Těší mě, že Marczewského film, který je protkán řadou myšlenkových podnětů a přínáší různé i protichodné pohledy na téma, dokáže být i příjemně hravý a navzdory tesknému závěru často zavánět komedií. I v tomhle vnímám Útěk z kina Svoboda jako plnohodnotný polský doplněk k americké „Purpurové růži“, s využitím stejné fantaskní zápletky, protkané ale jinou zkušeností ve vztahu k filmové tvorbě, z opačné strany železné opony. Oba mě bavily stejným způsobem a zaslouží si ode mě stejné hodnocení. Ke skvělým patřily i výkony Janusze Gajosa (cenzor) a Jerzyho Bińczyckého (nespokojený herec z plátna). [90%]

Uff, ten nečekaný masakr, když čekáte „jen“ obyčejné drama ze zajímavého prostředí, možná dle zahlédnutých útržků komentářů tušíte něco ponurejšího, ale vypjatá gradace v poslední třetině začne mířit do tak drsného extrému, na jaký by vás ani s částečnou znalostí hlavní zápletky nenapadlo pomyslet. Film má hodně silnou atmosféru už na začátku, ale i tu ještě Kazimierz Kutz s nekompromisním vývojem děje dokáže později stále gradovat do dalších strhujících výšin, závěrečné minuty jsem už jen vyčerpaně a docela zdrcen zíral... na ten odvoz výtahem, na ty zvedající se popelavé ruky ze země a dost děsivě působivé záběry oněch tváří v černé polotmě. Možná škoda, že z celé řady horníků nám byla představena mimo pracoviště (zato v dost výrazných scénách) jen jedna postava, kde musím říct, že příliš jsem se s Jasem neztotožnil, když v protikladu ke své těžké, ale ušlechtilé fyzické práci se po příchodě domů promění v uměle panskou figurkou, potřebující (či minimálně očekávající) plnou rodinnou obsluhu i při pouhém sundání kabátu nebo s namočením obou noh do vody. Úplný závěr mi tak nakonec opět vyrazil dech – potenciálním zjištěním, že se za tou až směšně prováděnou obsluhou mohl skrývat i precizní nácvik rodinné disciplíny pro případ pozdějšího návratu domů v již odlišné situaci. [85%]

Filmy o vynálezcích mě vždy bavily a Olověná doba mě nezklamala. Z dobového prostředí dělnického venkova a vykreslení sociální tíhy vytažil režisér velmi silnou atmosféru, snový flashback s představou pásového vozidla, jehož pohyb napodobuje chvíli nejen hlavní postava, ale záhy především i kamera, má až horrorově mrazivý účinek. Bruno Ganz od první chvíle obdařil film nezaměnitelným charismatem a předvedl famózní výkon v hlavní roli zapáleného vynálezce, včetně různých povahových odstínů své postavy. Jelikož jsem si přečetl zdejší krátký obsah, tak jsem předem znal hlavní pointu, vyžvaněnou zde mnohem explicitněji oproti Kurtu Gloorovi, který osobitě využil médium (onehdy ještě němého) filmu, již v počátcích kinematografie fungující nejen jako senzační atrakce, ale také coby plnohodnotná možnost poznání a nová platforma pro šíření informací. Nicméně cesta poznávání postupného vývoje od různých vylepšených modifikací kol a koňských záprahů, přes nějaký ten dnes již nepoužívaný, chvilkově objevený mohutný dopravní stroj na pomezi kola, rušně a tanku, až po ten závěrečný „výsledný bod“ na plátně, skloubující mnohé úspěšné předchozí nápady, byla hodně poutavá a fascinující i se znalostí pointy. Působivé drama s hořce absurdním koncem. [90%]

Taková australská odpověď na Kolem půlnoci (potažmo Pařížské blues) a mně se tedy hodně líbila. Sólové tóny trumpety se rozléhají po australských buších, za noci i s hlasitým doplňkem zavíjení skutečných dingů a kamera v dlouhých širokoúhlých záběrech krásně podtrhuje tuto svébytnou atmosféru s rozplýváním se v exotické přírodní pustině. Příběh se táhne líně v rytmu jazzu, ale sluší mu to překvapivě i v symbióze s filmařským stylem Rolfa de Heera. Po Bubákovi Bubbym (1993) jsem si potvrdil, že minimálně v první půlce 90. let dokázal tento režisér točit komorní, leč uvnitř velké zážitkové filmy s neobyčejnými hrdiny a (tady snad ještě více) zásadním prostorem pro samostatný zážitek navrch z živého hudebního vystoupení. Hodně se mi líbila (nejen v návaznosti na výše zmíněné kultovní jazzové filmy) návštěva Paříže z pohledu cizince, plná až hořce groteskních trampot, ale také se skvělým vyvrcholení v hudebním klubu. Miles Davis je velké zvučné jméno, tak jsem byl na vzácné setkání „na plátně“ zvědav, aby se mi nakonec dostalo pohledu na senilního náměsníčka u kláves, působícího pak ještě i během cesty autem jako z jiného světa... ale povedlo mi se k jeho postavě najít cestu, byť mi to trvalo déle než sympaticky nadšenému Dingovi. Pěkné protavení pocitů hudebníků do filmu. [85%]

Viděl jsem v Chladném létu roku 1953 řemeselně celkem zdařilý film, plynoucí ze začátku v zajímavém odlehlém prostředí trochu chladně a nevýrazně... až do doby, kdy se z náhlého zvratu nestane drsný thriller, který upoutá svou nemilosrdnou syrovostí a silně neklidným napětím. Na svou dobu ve Sovětském svazu mohl být Proškinův počin, zdaleka nejen tímto aspektem, jak i více kolegů uvádí, odvážný. Jenže syrovost či odvaha proti proudu nemusí znamenat vše a přes tohle i pár hlouběji silnějších momentů (dialog u padlého stromu) to nakonec nebyl ten film, který by mnou během sledování více otřásl, zanechal v mysli strhující zážitek a který bych vnímal na stejné úrovni se spřízněnými domácími filmy jako Stíny horkého léta nebo Zánik samoty Berhof. K pocitově nejsilnějším nakonec pro mě patřilo pár pasáží podbarvených ústředním hudebním motivem. S odstupem dvou dnů volím po menším dilematu silné 3 hvězdy: [70%]

Zajímavě (řekl bych, i dost originálně) pojatý film s bohatým exkursem do technického zákulisí zkoušek letadel a příprav pilotů k potenciálnímu boji na moři v době studené války... Zpočátku ten film vypadá na pouhou sérii neustálých vzlétání a přistávání letadel na obrovské provozní lodi a také později (byť s již kratším trváním těchto pasáží) nás tu podobné záběry čekají často, na druhou straně mě překvapivě vůbec nenudily, protože nejenže jsou úžasně natočené, ale zároveň v nich režisér s kamaramenem vystřídají nejrůznější způsoby a úhly snímání letadel, kabíny a její zařízení i přistávací plochy, dochází na obměny různých okolností (včetně noční zkoušky ve tmě!) a zároveň jsou letecké scény pravidelně střídané s mnoha útržky z lodi plné námořníků i zbylé časové náplně, disciplíny a volného času pilotů připravených v pohotovosti. Stejně tak se pomalu rozjíždí politická linie s vyjednáváním nad neznámými signály a rostoucím konfliktem v éře železné opony, což se v jeden okamžik protavuje i do nešvárů mezi dvěma piloty... a celý tento realistický snímek na hraně reportáže plynule přechází s nepatrnými kapkami zvratů do sci-fi žánru, přičemž neznámo, záhadno a nadpřirozeno (se zachytávanými signály od potenciálních mimozemšťanů) jsou tu vyjádřeny zejména světelnými a hudebními efekty – tedy zcela prostým mysteriózním způsobem, díky němuž jsem ale neměl pocit, že by Nebe nad hlavou působilo zestárle až směšně, jak se mi u jiných takto starých sci-fi s explicitním ztvárněním budoucnosti po letech stává. Díky profesionální filmařině s autentickým pojetím akčních scén a skoro až dokumentárním navozovaním atmosféry jsem se často cítil, jakobych sledoval film Johna Frankenheimera, ačkoliv na to, aby dosáhl Yves Ciampi jeho úroveň, to už by musel s přidanou stopáží rozehrát i kousek psychologie, charakterů a osobních příběhů postav. Bozzuffi ani Fresson tu často nemají co příliš hrát a téměř dvouhodinovému filmu jako celku po skončení z mého pohledu schází (i přes sílu „davového“ závěru) něco málo, možná jakási duše, která by zajímavý koncept na své téma a sled fascinujících scén dotáhla do ještě většího zážitku s hlubším zásahem a já bych mohl dát plné hodnocení. Zážitek ze sledovaného byl však mnohdy velký. [85%]

Nestává se často, abych dal vysoké hodnocení komedii, s jejíž humorem jsem se místy necítil úplně kompatibilní (pokud jde o některé Ryszardovy vylomeniny během útěku, včetně kompletního přestrojení za pomalovanou ženskou) a hlavní hrdina, potažmo i herec mi byl proti záměru částečně nesympatický. Na druhé straně je tady děj doslova nabitý napínavými situacemi, že Kontrolované hovory zvládnou fungovat i coby zábavný „thriller“ dostatečně na to, abych měl pozitivní zážitek, a občas ho skvěle okořenilo i pár funkčních vtipů, někdy i s hlubší výpovědí. Velkou devizí s přidanou hodnotou určitě tvoří groteskně odlehčený náhled do pohnutého období socialistického Polska počátkem 80. let ve jménu protestného hnutí Solidarity a následně vyhlášení výjimečného stavu (stanného práva). Z komediální roviny mě odrovnalo zejména úvodní odhalení nečekané totožnosti ženy v posteli, ale k povedeným určitě patřila za mě i telefonická scénka, v níž opakovaně zazní ze strany přítomného ozbrojeného vojáka (a posléze už i telefonujícího) varovní hláška z názvu filmu, nebo používání nejrůznějších kódovaných hesel během telefonických rozhovorů či počátků setkání. Pěknou tečku na závěr vytvořila parodická předzvěst zhroucení socialistického režimu, i s ironickou hláškou narážející na nejdřív přicházející perestrojku. [75%]

Klasický detektivní příběh s odhalováním záludného sériového vraha je obdařen stylově noirovou atmosférou, jež mě během sledování skoro nepustila... samé stíny, siluety, kontrasty světel a tmy, zde i s pěkně vyladěnými záběry přes okna – ať už se z policejní kanceláři díváme oproti na několik oken činžáku se zapáleným světlem v noci nebo naopak ze tmy ven na siluety právě sešlých postav za oknem – ale také noční bar a nějaký ten kouř, tajemná průvodní melodie (s častým piskacím popěvkem v zásadní chvíli)... malá parta vyšetřovatelů, série vražd, osudová spojení se ženami a na závěr skvěle napínavé finále. Zapůsobila na mě i tajemně podaná setkání s vrahem většinou mimo záběr (kdy vidíme jen druhou postavou během osudného dialogu), případně ve tmě s dokonalým zahalením v černém klobouku. Bavila mě ta stylovost (včetně nejedné osobitě pojaté postavy již v rámci specifického vzhledu) prolnuta zároveň do tak pohltivé atmosféry, stejně jako mě obvykle baví různá dobová a lokální podání filmu-noir napříč zeměmi a kontinenty... a tenhle řecký snímek se za mě v rámci žánru a doby hodně povedl. [80%]