Willy Kufalt

Sice teď mohu prohlásit, že jsem viděl žánrový film (spíše pokus o něj...) čistě z produkce Marshallových ostrovů, ale žeby to byl po většinu času nějak úžasný, nezapomenutelný zážitek, říct nemohu. Často jsem se buď prodíral zoufalou nudou s hnusně digitálním poloamatérským vizuálem nebo byl u scén s mysteriózními, magickými či jinak fantaskními zásahy konfrontován s pocitově šílenými nesmysly. Vnímal jsem a do jisté míry jsem si cenil snahu tvůrců filmařů, kterou bylo vidět třeba na pravidelných rámcových jízdach kamery městem s opakovaným hudebním motivem či využití stylizovaně retrospektivní sekvence, nebo také jistý filmově fanouškovský zápal v opakovaném výjevu Lañinbwilových nočních můr sestavených ze scén různých proslavených světových filmů (např. Jesus Christ Superstar nebo Pulp Fiction) – na druhé straně vůbec nemůžu říct, že bych alespoň trochu pobral, proč se to tam dělo, stejně jako spoustu dalších podivných událostí a nadpřirozených úkazů. S celkovou atmosférou sledovaného filmu jsem se nikdy do něj nedokázal dostat ani pocítit napětí a tak za celou snahu s oným zápalem uděluji 1 hvězdičku. Druhou hvězdičku nečekaně dodávám díky posledním 15 minutám, kde: 1) zazní (pro jistotu hned několikrát ve více verzích :o)) moc pěkná titulní písnička s kytarovým doprovodem a 2) během závěrečných titulků vidíme sérii nepovedených záběrů z natáčení, které se mi z celého filmu viděly jako nejzábavnější. Škoda, že ten vtip a nadhled, kterým tyhle záběry oplývají, nebyl vložen občas i do reálných scén z filmu, možná by byl pak stravitelnější. [35%]

Docela fajn zapomenutá britská komedie s komornější atmosférou, se to zase objevila na Netflixu. :) Předností zde může i být zcela neokoukané obsazení bez hereckých hvězd a mně samotnému se zamlouvalo i to nezávislé civilní pojetí, stejně jako Harry H. Corbett v hlavní roli coby příjemně sympatický, obyčejný mladý chlápek s povahou lehce ňoumovskou a doslova jemným, nenuceně komediálním výkonem. Diane Cilento mi zpočátku připadala lehce teatrální, ale určitě měla svůj výrazný půvab a za nějakou chvíli jsem si zvykl i na povahu její postavy Cyrenne. Vhodně byli vybráni hereci i do vedlejších rolích kumpánů z baru v čele s frajírkem Michaelem Medwinem a samotný příběh nočního setkání v rámci sázky mě bavil, ač z něj vzešla jen jednoduchá romantická historka, ideální pro zlepšení nálady u nenáročného, dnes již pamětnického kousku. Díky skvělé, autenticky šedesátkové atmosféře, která má tu silné kouzlo nejen v akčnější scéně pouličního běhu k rozjetému autobusu a záhy zpátky :), se nakonec přikláním ke 4. hvězdičce. [75%]

Originální fantaskní zápletka, jejíž náznaky jsem si přečetl v prvních třech řádcích zdejšího obsahu, mě navnadila. Z těch řádků jsem snad i lépe pobral případný smysl odkazů na přistání na Měsíci či vypuštění raket do vesmíru, než ze samotného filmu. Rozvíjení děje kolem objevu v tajemné hrobce, i s následným vstupem do paralelního nadpozemského světa s posmrtným životem lidských jedinců a reáliemi evokujícími svět starověkého Říma, se zdálo být zpočátku slibné, pár postav a situací v čele s profesorem náhle pulzujícím mezi oběma světy mě upoutalo, stejně jako stylizace vybraných scén, zvláště v těch komediálně laděných a s hudebním doprovodem... Nicméně nebavil jsem se po celou dobu a jak tu Goran Markovič coby režisér často přepínal mezi zábavnou fantasy komedií a snahou o seriózní umělecké podobenství, nikdy si mě nezískal naplno a v mých očích tento žánrový rozpor neukočíroval natolik, aby mě plně uspokojil aspoň jednou z těch dvou poloh filmu, ne-li oběma najednou. Po většinu času jsem se totiž moc ani nezasmál, ač pár okamžiků zavánějících potenciálem zdařilé odlehčené žánrové zábavy tu byly. Pokud jde o případný hlubší rozměr, většinou jsem také zásah s podněty k uvažování necítil – ač samotná myšlenka s mysteriózním rozměrem, že nejrůznější mezilidské konflikty mohou být problémem, jaký trápí jedince i mimo aktuálně živé pozemšťany, není marná. Horší je, že k onomu druhému světu jsem si příliš nenašel vztah, nepohltily mě ty omšelé pobožní rituály a ztvárnění tohoto světa mi místy evokovalo lepší papundeklovou TV inscenaci. Třeba se u druhého zhlédnutí v budoucnu dočkám lepších dojmů, jak už se mi víckrát u těchto nekonvenčně laděných snímků stalo, ale po první projekci se mi jeví Sabirni centar jako nevyrovnaný průměr. [60%]

Nářez. Dostalo mě to! Chvíli si říkáte "bože, to je hroznej týpek", abyste si za malou chvíli řekli na oplátku "vždyť já jsem vlastně docela jako on!" :o) Samozřejmě detaily, příhody, reakce, návyky, zlozvyky i okolnosti mohou být v životě každého z nás jiné, u Adaśe coby hlavní postavy se již také jedná o jistý stupeň psychické poruchy, resp. vykreslení jeho povahy a života může být rovněž v rámci žánru komedie či satiry záměrně zveličeno do působivě komických i hořkých extrémů. Nicméně podstatu vnitřní zkušenosti cítím zčásti podobnou, až jsem měl párkrát pocit, že se dívám na Adaśe málem jako své karikaturní zrcadlo sebe samého, ne-li na zrcadlo současnosti, tak třeba i varovné zrcadlo potenciální budoucnosti! Film pokračoval natolik úderně, že když jsme se zašli s Adaśem do bodu vzájemného míjení, spolehlivě to „zachránil“ příchod jeho syna v období problematické puberty, v němž jsem zároveň mohl do třetice spatřit i karikaturní zrcadlo své minulosti. Nebo jindy film nabídl univerzální příhody z cestování vlakem. Takový humorně i nepříjemně odpozorovaný život ve filmu, kde se neuvěřitelným způsobem snoubí humor s depresí i pocit každodenní reality s bizarností, a po němž bez zachování si nadhledu můžete klidně skončit i způsobem, jaký popisuje Adam Bernau. :o) Herecké ztvárnění hlavní postavy Markem Kondratem i s komickou nadsázkou za hranicí běžné komformity bylo famózní. Když došlo na výjevy na pláži a přišla tam ve dvojici dívka mluvící infantilně nesmyslnými pazvuky, říkal jsem si, že už tvůrci přehání a odklání se od reality, ale s brzkým zvratem mi došlo, jaký smysl tyto scény měly a už jsem byl zpět doma, aniž bych musel Koterského filmu odebírat hvězdičku. [90%]

Neviděl jsem 3 hodiny trvající Časožrouty (1995) dle Stephena Kinga a když jsem si k nim přečetl pár komentářů od mých oblíbených, věřím, že se možná skutečně moc nepovedli. Stejně jako po zhlédnutí Času věčnosti věřím, že navzdory potenciálně slabšímu celku mohou obsahovat i své přednosti v podobě více zdařile rozehraných scén nebo hereckých výkonů (David Morse jako pilot), což zůstává k vidění i zde. Aristotelis Maragkos si podle svých slov v rozhovoru, jenž jsem si po zhlédnutí jeho počinu přečetl, vzal film, který ho kdysi v dětství nadchl, ale zároveň po letech již zklamal, a zpracoval s využitím a odlišným zpracováním jeho původních scén nový film, jehož výsledkem se chtěl pocitově navrátit k původnímu dětskému zážitku a s částečně stejnou zápletkou a dialogy vytvořit odlišný děj. Něco podobného jsem ještě neviděl a to nejen v rámci ústředního nápadu, ale také pokud jde o vizuální styl Času věčnosti plný neotřelých animací přidaných do hraných scén, velmi nápaditých střihů, montáží a jiných efektů, které spolu s ryze černobílým obrazem nabízejí přes hodinu trvající pohlcení do surrealistického zážitku na hraně fascinujícího napínavého snu a znepokojivé noční můry. Smeknout musím nejen nad provedením formy, ale ještě více nad důmyslným propojením formy a obsahu, kdežto opakovaný výjev trhání papíru ze strany jedné z postav a vizuál plný trhlin a oddělených částí záběrů se vyloženě doplňují s mysteriózní zápletkou trhajícího se světa na drobné zbytky ve stylu zdrapů papíra (a s tím i záhadného mizení postav na palube letadla v průběhu letu). Na poli novátorských filmů by to možná mohl být i zásadní počin aktuální dekády (byť mě třeba skuteční odborníci ještě vyvedou z omylu :o)), navíc mám z Času věčnosti dojem hodně zdařilého experimentálního filmu, funkčního zároveň i v rovině klasického, divácky atraktivního snímku. Takových 60 minut nové Twilight Zone, v doprovodu kreativních filmařských nápadů 20. let 21. století... [90%]

„Nesmíte se moc upoutat na obchodní stránku věci, důležitý je psychologický přístup!“ :o) Ač byl Michel Audiard rozhodně lepším scenáristou, než režisérem, tímto filmem z jeho skromnějšího režisérského portfólia se mu tedy uspět povedlo, aspoň u mě, byť jeden vtip s uměle předváděným sexem na posteli (a hlavně jeho závěr) mi připadal trochu hloupý a jedna z letušek v první třetině i moc ufňukaná. Jinak jsem se většinou skvěle bavil nad vtipně pojatým příběhem na téma vzestupu a pádu jedince v závislosti od aktuálních vztahů na pracovišti a v soukromí, stejně tak zabralo ústřední obsazení. Komediální sólo Jeana Carmeta v hlavní roli skvěle doplňují další komici (Marielle, Rochefort a na menším prostoru i Prévost), dále i herečky s různým stylem půvabu (od mladé sexy Birkinové přes zábavně rozpustilou Buylovou až po tradičně výsostně „chladnou“ Stéphane Audranovou) a v rámci neotřelého scénického vystoupení v baru i pár výstředních trasvestitů. Nápaditost a originalita Audiarda jako režiséra zrovna netrumfují některé daleko osobitější soudobé tvůrce, ale spolu se spolehlivými komickými výkony hlavní pánské trojice a dobrým scénářem mi ke skvělé zábavě postačí. [75%]

Godard opět nabídl zajímavě pojatý film a znovu mě přesvědčil, že umí rozehrát netuctové i působivé scény, vtisknout jim spolu se zvolenou hudbou jedinečnou atmosféru, občas i okořenit vtipem (zde častěji díky postavě zahradníka), nastolit mezi tím podnětné myšlenky, vybrat si zajímavé herce... tak proč mu již podruhé po sobě dávám jen 3 hvězdičky a proč na mě Nová vlna funguje spíše napůl? Není to ani tím, že jsem za celý film vůbec nepobral jeho název (snad akorát některé scény odkazují na Godardovy filmy z jeho nejslavnější éry – nové vlny 60. let, např. chození kolem řady aut v dlouhých dynamických záběrech evokuje slavnou scénu z Week-Endu). Je to tím, že z výsledku mám pocit čehosi neúplného, jakoby střihač (patrně sám Godard) sebral souvislý film se zdařilým romantickým dramatem i nějakou vrstvou navíc, kde původně mohlo vše krásně zapadat do sebe, jenže střihač ustřihl řadu zásadních scén, nahradil je vložením nicneříkajících nápisů a zbylo pak působivé, leč neúplné torzo, v němž nejedna scéna pořád funguje, ale např. některé vložené myšlenky nad společností působí se scénami kolem milostného vztahu, jež je obklopují, poněkud nekompaktně. Takový pocit jsem z filmu měl já... Předchozí viděné Eloge de l'amour se mi líbilo trošku víc, byť oproti tomu mě tady zase potěšilo, že jsem dostal působivější závěr. Holt nemůžu mít pokaždé vše, u Godarda asi zvláště. :o) [65%]

Jean-Luc Godard je nezaměnitelným režisérem, jenž mě více svými filmy ze 60. let hodně upoutal. Jeho pozdější tvorbu, v níž se stále více na hony vzdaluje klasickému hranému filmu, už však často přijímám s rozpaky. Chvála lásky, přestože nad silné 3 hvězdičky u mě nedosáhla, byla z ní naštěstí tím lepším příkladem. Chvíli jsem se ptal, jaký má smysl, když je sled scén často přerušován černou obrazovkou s nápisem „quelque chose“ (NĚCO) nebo když se po necelé hodině rázem změní černobílý film na barevný a pod., aniž bych vnímal hlubší smysl ve spojení s obsahem – na druhé straně jsem cítil, že právě podobné ozvláštňující prvky dokázaly bezdějovému filmu, evokujícímu ve mně jakousi celovečerní zfilmovanou úvahu na téma LÁSKA, dodat jistý rytmus a gradaci. Mnohé záběry a vizuální kompozice, ať už sépiově černobílé, barevné nebo ty s přidanými efekty, mají samy o sobě úžasnou atmosférou a zvláště ve scénách s pěkně zvolenou komorní hudbou pak dokáže tento film přes spojení obrazu, zvuku a krátkých rozehraných výjevů či řečených myšlenek vyvolat jisté emoce... emoce, které jsem naopak u několika scén např. s umělou recitací v místnosti postrádal. Upoutat mě tímto experimentem, v komorním kruhu pár herců, překvapivě dokázal Godard po většinu stopáže, včetně drobných zastavení se nad válečnými tragediemi minulosti, jen jsem možná postrádal silnější závěr, který by více nechal vyniknout alespoň drobnému příběhu, z těch útržků a scén kolem stejných postav i potenciálně vznikajícímu. [70%]

„Co kdybychom se jeli podívat na Mount Rushmore?„ / „Je to jen hromada kamení. (...) Nepřijde mi to hotový. Vypadá to, jako by to někoho ani nebavilo dělat. Jediný Washington má nějaké to oblečení, jinak to odflákli. Lincoln nemá ani ucho!“  Takovými vtipně výstižnými hláškami, uštěpačnými postřehy a svébytný pohledem na život oplývá hlavní hrdina. Bavilo mě, jak již lehce senilní Woody v podání Bruce Derna nešetří sebejistým nadhledem ani v trpkých situacích, co chvíli mě úspěšně rozesmíval, ač mi záhy v daných scénách (či později při vzpomínce na ně) došlo, jak se situace reálně má, třeba jak ten úraz v bytě měl navzdory prvnímu tvrzení vážný důsledek, jaký smutek se skrývá za Woodyho alkoholismem, přestože v jeden okamžik působí, že oproti svému synovi pije již výhradně s gustem a radostí. Woodyho žena posléze překvapí tak nestoudatými móresy, až si myslíte, že ti dva tvoří dokonalý pár, přestože od počátku víme, jak často odlišně asi vypadá běžná podoba jejich vztahu. V tomto filmu snad není výraznější černobílé postavy, kterou by šlo pojmenovat jedním přívlastkem, v každé se mísí různé vlastnosti, občas i cosi negativního (u Woodyho zatvrdlost, u jeho přítele Eda kapánek přetvářky a pod.), o to větší kouzlem na mě však Nebraska oplývala, když mi poskytla možnost silného soucitu snad s každou postavou. Vtipné situace a hlášky se stávají tak pevnou součástí příběhu, že s jejich odplynutím snad vždy odplynul i podnět k hlubšímu poznání postav či zamyslení se nad jistými hodnotami. Už déle jsem neviděl film, v němž by si komedie a drama tak úspěšně podávaly ruky po celou dobu a pevně si je stískaly až do nenásilně dojemného závěru. Černobílý zůstal snad jen vizuál, ten mi ovšem díky mnoha pěkným záběrům a zvláštní nezávislé atmosfére kloubící retro styl se současnými reáliemi (tak jako příběh spojil vedle sebe postavy ze dvou rodinných generací) silný dojem jen podpořil. Krásná pohlazující záležitost. [95%]

Můj největší problém s tímto filmem spočíval v tom, že hlavními postavami jsou tu dva buransky nesympatičtí týpkové, až bizarně vyprázdněné existence, jakým bych se od pohledu vyhl v realitě co největším obloukem. Svérázní sice byli dostatečně, ale pro mě spíše tím odpudivým způsobem, že jsem se v jejich společnosti nebavil. Už během antré prvního z nich „v akci“ na hajzlu a posléze série detailních záběrů na neustálé přežvýkování druhého z nich jsem věděl, že nebudu na jedné vlně... nemluvě o tom, že dvě třetiny filmu se pak odehrávala i na takové existence dost nicotná jízda. Hudba, záběry na moře, krajinu i noční jízdy městem a některé rozehrané situace zachraňovaly dojem z putování dvou outsiderských podivínů, kteří to naplno směrem k pořádnému zážitku roztočili stejně až ke konci, s auťákem na plný plyn a následně nabitými puškami. Celé akční vyvrcholení v poslední třetině mi překvapivě posilnilo dojem, i když road movie s umělečtějšími ambicemi (od budoucího islandského specialisty na tento žánr, viz. Děti přírody nebo Zimnice) zde ve finále přejde až do roviny akčního béčka, snad jen s kapkou ozvláštňující symboliky v posledním flashbacku z dětství v hraničním okamžiku navrch. [60%]