Willy Kufalt

,,Možná není odpovědí výmluvnost projevu, ale výmluvnost činu." -------- Cesta do války a tragická účast v ní z pohledu politického. Dialog z prvního setkání prezidenta Johnsona a guvernéra pěkně líčí, jakou sílu ve světě politiky má dobře sepsaný a přednesený projev, pokud jde o přesvědčení či získání přízně. I tento film, ač mnohdy plný daleko víc projevů, než explicitně sehraných činů, měl naštěstí tak kvalitně sepsaný i "odehraný" scénář, že dokázal si získat mou pozornost i přes rozvláčnou délku a vysoce politické téma. Vybrané téma z americké historie mne upoutalo zejména nejednoduchostí situace, do níž se prezident L. B. Johnson ohledně vstupu do vietnamské války dostal. Nevyhnutelné přijímaní rozporuplných rad ze stran svých spolupracovníků (které si sám nevybral, nýbrž zdědil po zavražděném předchůdcovi) a nemožnost zabránit rozhodnutím, s nimiž sám vysoce postavený politik příliš nesouhlasil, vytvářejí až beznadějný kontrast k původním plánům hájit čest a vytvářet spravodlivost v budování great society. *** Režisérský veterán John Frankenheimer nabídl ve svém posledním kousku ryze komorní podívanou, v niž většinu akce ponechal přítomnou výhradně v autentických archivních záběrech (které sledujeme ze starých TV přijímačů), ale i tak mne povětšinou dokázal připoutat k sledování. Napětí zde většinou dobře funguje i během informačně vyčerpávějícímu stylu blížícímu se místy až k hranému dokumentu. Velmi solidní záležitost; 75%

Agnieszka Holland mi Hořícím keřem splnila jedno divácké přání: vidět konečně jeden současný česko-slovenský film se silným společenským dramatem v sobě, natočený na takřka světové úrovni. Nikdy jsem nedokázal oslavovat čin Jana Palacha, vidět v něm jakýkoliv vzor či dokonce inspiraci a už vůbec ne vnímat sebevraždu jako smysluplnou protestní reakci člověka proti čemukoliv. Přesto mne jeho čin vybízí stále víc k hlubšímu zamyšlení. Pouze jsem se obával, zda vyznění filmu nebude až příliš jednostranné... a v závěrečném epilogu, který mi už připadal zbytečně navíc, nakonec přeci jen bylo. Jenomže co naplat, Agnieszku Holland si skrze Hořící keř můžu směle zařadit do skupiny těch režisérů (vedle Alana Parkera, Costa-Gavrase a Jiřího Sequense), kteří mne svojí politicky silně vyhraněnou tvorbou dokážou oslovit natolik, až jde prezentované ideologické smýšlení pro mne téměř úplně stranou. Oceňuji, že se film po většinu času netočil pouze kolem jedné notoricky známé osobnosti, ale od události Palachova sebeuáplení se zde skvěle odvjíel příběh v několika vrstvách a zaměřil se na pestrou škálu postav, které tato šokující událost na sklonku 60. let silně poznamenala. Bez zbytečného rozjezdu se v první scéně začala pohlcující záležitost, okamžitě jsem byl vtažen do děje a dobře zdynamizovaná kamera to silně umocňovala. Nejednou podmanivá retro atmosféra doby, podpořena dobovými šlágry v pozadí, tady krásně kontrastovala s atmosférou tíživého obsahu...                                                                                                     * * *                        Prožíval jsem na dálku s postavami Palachových příbuzních silné emoce, plně zasažen jsem začal vnímat, jak šílená doba (okupace) vyplodila doslova šílené reakce (veřejné sebevraždy několika studentů) a současně si vedle toho v dostatečné míře užívat i po všech stránkách velmi kvalitní filmařinu. Celkově snímku vévodily znamenité herecké výkony (pouze mne ve výsledku zamrzel tak mizerný prostor pro Mirka Krobota). Několik komorních příběhů s rodinným i kriminálním subžánrem, plné krásně symbolických scén (např. tou s policajtem, který si tlačí auto se svou rodinou přes hranici vlastníma rukama) se později svižně překlopí do téměř detektivního pátrání ze strany obhájkyně, která marně, ale pevně bojuje za čest jména Palacha pro pozůstalou matku, ve věci šířících se fám. Pokud jsem nedokázal být na jedné straně s tvůrcema v případě adorace dvou extrémně revoltujících studentů, tak v případě doktorky Dagmar Burešové v podání úžasné Táni Pauhofové jsem už na jedné straně rozhodně byl a celé vyvrcholení v podobě soudního procesu vnímal jako velice napínavé i v případě, že jsem vzhledem k roku dění tušil, jak asi může pro obě strany dopadnout. Krásné zakončení této linky vnímám v nesmírně působivém obrazu Dagmar v posteli, po prohře ve své práci, ale zároveň šťastné matce dvou dětí. 90%

Při vší úctě k paní Miladě Horákové, přes veliký obdiv nad její osobou a statečností, 3 hvězdičky jsou opravdu maximum, které mohu Mrnkovu filmu Milada dát. Za mě tím nejhorším byla velmi chaoticky zpracována první polovina z let 1933–1948, kdy se o Horákové činnosti člověk dozví skutečně velmi málo (nejvíc prakticky hned v psaném prologu) a naopak zde výrazně akcentuje nepříliš přesvědčivé rodinné drama, přičemž některé dialogy ze soukromé sféry zde dosahují až úroveň agitky.. i těch pár silných okamžiků z koncetračního tábora v tom snadno zapadne. Celou politickou linku kolem Horákové se tvůrci snaží podat ve zkratce natolik, až se dopouští velmi rozpačitých dějových vyústění (opravdu potřebovali Američané tajně pašovanou zprávu od Horákové, psanou neviditelným písmem, na to aby se mohli dovědět něco o Únoru 1948 ?). Skutečně silné dojmy začal ve mě tento film vyvolávat až ve scénách po Horákové zatčení, když se ocitá tváří v tvář s nekompromisními vyšetřovately, potažmo i celým komunistickým režimem, který pouhé tři roky po skončení Protektorátu prakticky jen nastolil novou totalitní diktaturu, v mnohém té nacistické skutečně podobnou. Marný boj proti systému, které v tuto chvíli nezvrátily ani tisícky dopisů od lidí prosící o milost na čele s Einsteinem či světovými politiky. Kdyby tvůrci místo první hodiny ještě více rozehrály tuto část Horákové životního příběhu včetně soudního procesu, kdyžtak i s malými návraty do minulosti před zatčením či za války, a nekazili některé z nejpůsobivějších scén před popravou tak nemastnou a neslanou hudbou (zcela tiše to mohlo udělat daleko víc strhující dojem), mohl dát výsledek vzniknout skutečně nezapomenutelnému zážitku. Takto dal vzniknout snímku, který sice ocením jako relativně důstojné připomenutí si významné osobnosti i kapitoly z národních dějin, protože odkaz Milady Horákové nesmí zapadnout, ale v námětu byl rozhodně daleko větší potenciál, jenž zůstal zčásti nenaplněn. Rád bych ke dvou starším a nesmírnně působivým filmům Doznání (Costa-Gavras, 1970) a Jen o rodinných záležitostech (Jiří Svoboda, 1990) připojil i nějaký současný filmový příspěvek na téma stalinistických procesů 50. let v Československu, ale vypadá to, že ještě si budu muset dlouho počkat... 60%

,,Jestliže člověk třeba jen na okamih prohrává to, co miluje, pak se neubráni myšlence, že prohrává i část svého života. (...) Kdo v hlubinách své pochybnosti dohlídne alespoň uzounký paprsek naděje, ten jistě neřekne: prohrál jsem." Socialistické budovatelství ve filmu trochu jinak, s reflexí morální zkaženosti doby, v níž již původní nadšení z naivních ideálů vyprchává. Ryze dobové téma je sice rámcováno nadčasovými myšlenkami a říznuto jistým existenciálním nádechem, ale jinak celovečerní prvotina pánů Schorma a Máši bez silně přítomné dobového kontextu nedokáže fungovat. V tom spočívá genialita (jakožto velmi cenné zachycení doby) a zároveň i obrovská bariéra tohoto snímku. Když jsem ho před časem sledoval poprvé, bylo to těsně po dokumentu z cyklu „Zlatá šedesátá“ a hodně mě zaujal svým neotřelým pojetím tématu, včetně civilních výkonů v podání velice pestré herecké skladby (od mladičkého Abrháma, vycházejícího Libíčka, přes herecky proměňující se Brejchovou či Jiráskovou až po prvorepublikového epizodkáře Václava Trégla či paní Scheinpflugovou, startující v posledních letech svého života výraznou filmovou a televizní kariéru). S odstupem pár let při neplánované reprize už mě tento snímek sám o sobě nedokázal tolik upoutat a nejednou mě víc nudil, než bavil. Po celém světě (včetně Indie!) tolik opěvována československá nová vlna se pro mě čím dál víc stává pouze jedním z mnoha období čs. kinematografie. Z období, která obvykle přinášela jak řádku skvělých filmů, tak řádku takových, které dnes zůstávají pozoruhodné více méně pouze jako dokument své doby, Každý den odvahu řadím do té druhé skupiny. Vychutnal jsem si hláškujícího Vlastimila Brodského (jehož zdejší filosofii "chváliš-chválím-chválíme" si budu asi z celého filmu pamatovat nejvíc), líbila se mi černobílá kamera, občas jsem ocenil onu dobovou výpověď. Taky mě zaujalo, jak tenkrát mohlo být zcela normální zařadit do kulturního programu vedle sebe politický referát a vystoupení kouzelníka.. a toť asi vše. A ani nemusím dodávat, že Jan Kačer je v pomyslném žebříčku mých neoblíbených herců hodně vysoko. 60%

„Kytky možná vídáte denně, ale jejich krásu nevnímáte.“ Taky jsem měl spočátku dojem, že tato stařičká černobílá podívaná z filmových hlubin 60. let nepřinese žádný zázrak. Zadíval-li jsem se-li lépe, i ta krása obyčejnosti mne dokázala brzy pohltit a najednou jsem jí taky vnímal. Jean Gabin si po třech letech od snímku Opice v zimě opět střihl postavu notorického alkoholika, jehož nevyléčitelná závislost se již stala téměř neoddělitelnou součástí života (či možná již jen přežívání). Ač se zdá jeho postava na první pohled tragická, z Gabina zde sálá naopak docela pozitivní energie. Když sám s ironní sobě vlastní poznamenává „funguji jako auto – když zajedu do města, musím natankovat“ a trousí mezi svými kumpány spoustu dalších hlášek, ta vnitřní vyrovnanost dává hlavní postavě přímo tragikomický rozměr. Pěkný protipól vytváří Michèle Mercier jako dívka z ulice, jež nečekaně vstoupí do života stárnoucího bonvivána... stane se novou milenkou? Nebo vhodnou náhradou namísto nikdy nenarozené dcery? Podaří se alespoň jednomu z této dvojice začít žít nový život...? Lehce nadprůměrné rodinné drámo krásně dotváří, vedle přítomného komediálního nadhledu, také poetická hudba a ojedinělé venkovské prostředí před zámečkem ve společnosti psů a koní. Milý kousek. 75%

Mám rád životopisné filmy a obvykle se těším na ty, které mne seznámí s neznámými osobnostmi, jejichž životy ukrývají poutavé příběhy. V tomhle ohledu si mne nový titul Agnieszky Hollandové získal již předem. O žádném Janu Mikuláškovi jsem až do ohlášení chystané premiéry netušil, přičemž fascinující se pro mne stalo již jeho ojedinělé léčitelské nadání. Co teprve pak může přinést střet takového "svérázného génia" hned s dvěma totalitními ideologiemi ve střední Evropě v půlce 20. století? Rozhodně to v sobě ukrývalo velký potenciál pro silný film a ten se Hollandové podařilo z velké části naplnit. Oceňuji rozporuplnější vykřeslení Mikoláškovy osobnosti – není to pouze velký "pan Zázračný", není to pouze jedna z dalších obětí komunistického režimu zobrazena v dalším snímku s jednostraným ideologickým stanoviskem. Mikolášek je zde člověk výjimečný ve svém okolí, jeho schopnosti vytvářejí v jedněch obdiv, důvěru, druzí ho dokážou zneužít ve svůj aktuální prospěch, jiní závidí či chtějí se ho zbavit, například i falešným udáním. Se svými schopnostim a povoláním přinášejícím vedle prospěšné pomoci také obrovský risk a drobné procento proher, se svou často nekompromisnou povahou i nonkomformním životním stylem (homosexualní orientace) se stává Mikolášek člověkem, který logicky vstupuje do konfliktu se společností, v níž se právě nachází, žije a působí. Vyprávění se odehrává na přeskáčku ve dvou dějových linkách (aktuální konflikt se zákonem a režimem vyúsťující v strhující vyšetřování + chronologicky podáváné flashbacky z Mikuláškovy minulosti) dodává filmu hned dvounásobné napětí. Kvalitní vizuální stránka přináší v lince z 50. let krásný "černobílý film v barvách", technická stránka využívá všechny možnosti k vytvoření hutné atmosféry a pochyboval-li jsem občas dosud o tolik znamenitých hereckých kvalitách Ivana Trojana, zde mne svým vynikajícím výkonem definitivně zbavil všech pochyb, a ani ostatní herci příliš nezaostávali. Přesto mi něco ve filmu k volbě plného hodnocení schází, mám pocit, že něco z rozehraného zůstalo nedořčené a film zbytečně náhle skončil v tom nejlepším (škoda, s celým soudním procesem teprve dostával film silnou gradaci)... a já marně hledám důvod, který by mne donutil chtít ještě tento měsíc kino znovu navštívit, či třeba příští rok si Šarlatána pustit podruhé... jsem v tom hledání určitě o něco blíž, než před měsícem v případě Havla a až film více dozraje, třeba se tak tomu stane. 75%

To nebyl horor, to byl přímo teror! Brilantní atmosféra tohoto psychologického dramatu mne už brzy po rozehrání záptlekty nenechala na minutu vydechnout. Ani ta pěkná muzikálová vložka s Baby Jane a klavíristou Edwinem v září drobných reflektorů uprostřed filmu nebyla tak úplně odlehčujícím prvkem, jak by se mohlo zdát, protože ani při pohledu na zestárlou pomalovanou Jane v dětských šatičkách nebylo snadné se oprostit se od vědomí jejího charakteru. Tam, kde se jiné hororové filmy snaží vystrašit diváka lacinými lekačkami a šokovat vizuálně hnusnými výjevy, tam Baby Jane naopak spomaluje, zůstává na chvíli stát, aby ještě více prohloubila napjatý vztah mezi dvěma sestrama a zvýraznila panující tíseň na každém kroku v oném domě. I po letech dokáže naplno udržet pozornost diváka, kterého téměř do poslední chvíle může provázet nejistota, zda je terorizovaná a ze soucitu tolik litovaná Blanche opravdu tolik nevinná... Mám-li tento film srovnat s Wilderovým Sunset Boulevard, vychází mi z Aldrichova snímku mimimálně velmi důstojné navázání v tématu nemilosrdných osudů zestárlých hvězd, které svého bratříčka občas připomene či doplní, ale nevykrádá a jde si vlastní cestou. Mám-li film srovnat s též zde často zmiňovaným Psychem, asi couvnu, protože teprve teď by slavný Hitchcockův biják s béčkovým příběhem dostal pěkně na frak. Dvě slavné herečky (byť šlo o moje první setkání s oběma z nich) nezklamaly a svými strhujícími výkony podtrhly jedinečný zážitek z filmu. Famózní snímek! 95%

Můj třetí pokus o Akiho Kaurismäkiho. S tímhle pánem to asi dohromady nikdy nedám, minimálně skrze jeho filmy a podivný smysl pro humor ne. Nechal jsem se přesvědčit nadšenými uživatelkami z diskuze o francouzské kinematografii a na doporučení zhlédnout tento film. Ale žádná sláva se nekonala, téma náhlého vyhazovu ze zaměstnání je sice nesmírně nadčasové, nicméně o tematicky zajímavý film se ve výsledku dle mého názoru příliš nejedná. Působí na mne vyprázdněným dojmem: průměrné dialogy, dlouhé mlčení, statické záběry, schválně natahované scény, minimum napětí... a s výjimkou dvou neúspěšných pokusů hlavní postavy o sebevraždu žádné momenty k zasmání či alespoň pobavení, což vzhledem k tomu, že mělo jít o komedii, je v kombinaci s nudným dějem asi to nejhorší. Na předchozích dvou komedií od AK se mi líbila černobílá kamera a hudba, zde Aki točil v barvách, zbyla tedy ta hudba, kterou šlo poslouchat. Ač přiznám se, taky nepobírám, proč okamžitě po sebevraždě jedné z hlavních postav na konec přišla tak veselá odvazová písnička. Šlo se dívat i na Léauda v hl. roli, nepředstavitelně horší bylo poslouchat jeho angličtinu se šíleným přízvukem (bez ohledu na to, že v roli cizince mohlo jít o záměr). Uznávám, že své osobité umělecké kvality to má, chvílemi na mne ta podivná atmosféra dokázala působit, ale jinak se asi bez cinefilních skvostů podobného ražení dokážu obejít. A mimochodem, i ta rádoby "femme fatale" působila na mě absolutně nepřítažlivě. 40%

„Mám pro tebe jednu radu: zapomeň.“ -------- Obávám se, že tady pro změnu já velmi snadno zapomenu na tento film. To i přesto, že jsem dosud žádný jiný o golfu neviděl. Jenomže co naplat, sice se to celé točí kolem postavy mladého golfisty a neodpustí si to množství klišé sportovních filmů, ale golf si zde divák stejně užije jenom velmi krátce až směrem k závěru filmu. Tak ano, odškrtl jsem si v rámci kompletizace filmografie Gene Hackmana další položku z počátků slavného herce. Hackman si v roce 1967 zahrál výraznou a ve své kariéře přelomovou vedlejší roli v Pennově hitu Bonnie & Clyde, ale vedle toho rovněž role malého rozsahu ve třech filmech u nás nikdy neuvedených – kromě sportovního Banninga se jedná o jeden „hrdinský“ válečný film a jeden s kriminálně soudním tématem, u všech tří pro mne zpětně největší osobní přínos spočívá v reprezentativní ukázce zapadlého filmu, který zapadl právem. Robert Wagner mne nedokázal příliš bavit ani v Růžovém panterovi vedle Nivena a Sellerse, v hlavní roli ještě víc vynikla jeho silná nepřítažlivost, byť je jeho Banning, zdá se, ženami kolem sebe přitahován. Krásná oscarová melodie a píseň z dílny Quincy Jonese, táhnoucí se napříč filmem, tak zůstává největším kladem. A neuvěříte to překvapení, ladies and gentleman, BANNING was really WINNING!! :o) Mohl bych odpustit s mrknutím oka předvídatelný happy end a dát 3 hvězdičky, protože mne film neurazil a nijak extrémně nenudil. Jenomže automobilovou honičku natočenou s využitím zadní projekce v americkému filmu ze 60. let (v roce, kdy vznikl film s řadou slušných akčních scén s auty už i v Československu! – Hra bez pravidel) už jednoduše odpustit nemohu. 45%

Nechápu, proč je zde snímek zařazen do kategorie krimi / drama, dle mého názoru je to velmi zdařilá a osobitá komedie, která svou invencí a černohumorným pojetím nemá daleko od takového skvostu, jakým je Tcherniova a Goscinnyho Doživotní renta (1972). Vnímat to jako drama, asi bych zůstal stejně jako někteří spolukomentující rozpačitý z příběhu, v němž dokáže hlavní (anti)hrdince přát štěstí natolik, že jí náročný a riskantní plán vychází po všech stránkách až do samotného konce (SPOILERY: zmíněná Doživotní renta obsahuje k "Nevěstě" krásný protějšek – příběh, kdy takhle neuvěřitelně přeje štěstí zase muži, kterého se nejrůznějšími způsoby chce zbavit jiná skupinka lidí). Dále zde naprosto selhává kriminalistické hledisko (SPOILER: např. policajti si lámou hlavu s motivem činů vražedkyně, ale nedokážou vypátrat ani takovou maličkost, jakou je její sňatek a následné ovdovění, která by záhadnou motivaci velmi snadno mohla objasnit?), takže hodnotit to jako seriózní krimi, musel bych jít minimálně o hvězdičku níž. Jenže vnímám-li "Nevěstu" jako černohumornou komedii s perfektním zpracováním mysteriózní linky, kde si François Truffaut přináší nesmírně nápaditou záležitost, krásně si hraje se stylizací a vyprávěním brakového žánru, využívá ke vtipu či poutavému prvku každou scénu, vnáší diváka do podivného dění, v němž nám teprve postupně odhaluje celé zákoutí příběhu, nemám menší problém jí ty hlubší nedostatky odpustit, protože NEVĚSTA se na žádný hlubší film vážně nehraje. Bavilo mě sledovat stylově chladnou Jeanne Moreau ve svých vizuálních proměnách, i to jak pokaždé jinak dostávala vybrané pány do záhuby (nejlepší z mužských protagonistů byl vhodně vybrán až k závěru – Charles Denner!) a vedle toho tipovat, jakýže způsob "vraždičky" zvolí tentokrát? :-) Akorát mě trošku zklamalo, že mi nevyšel jeden tip v podobě těžkého tupého předmětu a naopak hned dvakrát šlo o předmět lehký ostrý. ;o) 90%