Willy Kufalt

Armáda stínů se mnou hodně pohnula už před dvěma roky, kdy jsem jí viděl poprvé a záhy si jí pustil opakovaně. Přesně stejný zážitek (včetně okamžité další reprízy) mne postihl i právě teď a už tři dny marně hledám slova, kterými svůj obdiv k tomuto FILMU s velkým F a jeho tvůrcům vyjádřit. Jsem stále plný emocí, které nedokážu plně popsat, smutek z tragických osudů postav se ve mne míchá s dojetím z vybraných scén a celkovým nadchnutím. Poetické vlající moře před blížící se popravou, spadlý klobouk na silnicí po osudovém zatčení.. Melville měl snad každý záběr do detailů předem promyšlený a Lino Ventura v stelesnění pana Gerbiera naplno prožívá každé gesto, stejně jako jedinečná Simone Signoretová, Meurisse, Crauchet a další. Pro mne nejen velice osobité a neotřelé zpracování hrdinství obyčejných lidí ve válečném odboji (bez pátosu, bez holduvzdání, zato s propracovanými charaktery jednotlivých postav), ale i dokonalá souhra brilantního vizuálu, zvuku, strhujícího dění na plátně a špičkového herectví. Pořád doufám, že se mi časem podaří napsat ucelenější komentář, jaký si tento film zaslouží... 100%

,,Chci mluvit s panem přednostou. Někoho jsem zavraždil..." Spočátku jsem si říkal, jestli v rámci napětí dramatu neškodí, když se hned v první scéně z policejní stanice dozvídáme, jakým tragickým incidentem vyvrcholí osud Pierra Tardiveta, o němž pak zpětně vypráví celý film. Ale i s tímto vědomím bylo rozhodně zajímavé sledovat vývoj poněkud neatraktivního profesora matematiky, který si to před 10ti lety vyzkoušel s láskou na inzerát a ze slušného člověka se postupně proměnil v chladnokrevnou bestii neštítící se nejkrutější pomsty. Hodně mne zaujal Bourvil v nezvykle dramatické roli mužského cynika v domácnosti vedle slavné Michèle Morganové. Zaujalo mne i to, jak v celé té nešťastné manželské historii způsobovaly jednotlivé zvraty čiré náhody (kdyby on neměl nehodu, nikdy se neseznámí s jedním špičkovým chirurgem a jeho prací..., kdyby konferenciér na zábavě nevybídl tancující páry k malému žertu, nebyla by se ona tolik zakoukala do dalšího muže..., kdyby se odlet náhle nemusel odložit kvůli špatnému počasí... a dál už raději neprozradím :o)). O něco méně mne už zaujalo, když se jednu dobu film až příliš dlouho točil kolem možností plastických chirurgií, což je téma, které mohlo být v době vzniku převratné, ale za ta léta jeho objevnost vyšuměla (byť to má nakonec v rámci celého příběhu velký smysl). Charaktery obou hlavních postav byly s přehledem zřetelně vyprofilovány, André Cayyattemu se psychologické drama o tragickém manželství hodně povedlo. Byť chvílemi mohlo Zrcadlo dvou tváří připomínat i komedii, napokon lze se dočkat i pořádného vztahového dusna. Přiznám se ale, že od tvůrce takových velkých dramat jako Verdikt a Prožít si své peklo jsem očekával další pětihvězdičkovou "bombu" a ta se tentokrát úplně nekonala. Zklamán z tohoto opomíjeného francouzského snímku ale rozhodně nejsem. 80%

"Všechno ve jménu božím. Celé národy byly vyvražděny ve jménu božím..." Zdařilý historický snímek zasazený do doby třiceleté války nepostrádá typické velkolepé bojové scény plné krvavých obětí, ale daleko více mne oslovily dialogy na pozadí ústředního konfliktu dvou náboženských ideologií. Do vesnice se svým odílem připutuje Rytíř, který si nechává říkat Kapitánem, s nekompromisním postojem, ctíc zásadu plnit svoje povinnosti až na cynické úrovni ("Dělám jenom to, co je nezbytné... nic víc. Když je nezbytné zabíjet, zabíjím... bez přemýšlení."). Přesto z něj a celkově té jeho zásadové povahy a způsobu, jakým se nejen před tulákem Vogelem prezentuje, jde jisté charisma. Kapitán se pro mne záhy stal sympatickým hrdinou, kterému jsem fandil a mnohé jeho výroky mají nesmírně nadčasový ráz, zejména ty směřující proti (nejen) náboženskému fanatismu, nebezpečnému z jakékoliv strany "ideologické barikády", které pak trefně a mrazivě podtrhuje další vývoj příběhu s upalováním za podezření z čarodějnictví... Poslední údolí je filmem, který rozhodně stojí za vidění, minimálně kvůli silné myšlenkové rovině a pro spřízněné diváky určitě i kvůli hereckému výkonu Michaela Caina. Líbila se mi i vedlejší romantická linka kolem vztahu Kapitána ke chudé Erice, jež nabídla minimálně dvě nezapomenutelné scény... jednu s hrou s kostkama a druhou na závěr. Ale celkově jde o filmový kus, který mi asi stačil vidět jednou. 75%

Po většinu času doposud nejslabší film četnické série spadl místy až do trochu primitivního crazy humoru. Často násilně spojováné scénky má obohatit jakýsi pokus o nostalgii (směrem k legendárním momentům z předchozích dílů), který je pak vedle afektovaného dojímání se šéfa u vzpomínek završen polotrapnou epizdkou s fingovanou ztrátou paměti (ne)slavného Fougasse. Dobová reflexe hippies šla poněkud mimo mne, ale aspoň jsem pochopil, kde vzal Georges Lautner jednu inspiraci do Quelques messieurs trop tranquilles se dvěma stejnými herci. Třetí hvězdička se z mé strany vynořila díky luxusní závěrečné půlhodině, v rámci níž došlo na tematicky zřejmě nejzajímavější moment celé série: uprchlá mládež zahrávající se s atomovou bombou. Boj četnické party proti mladistvým delikventům je napínavý i nesmírně zábavný (Gerberova modlitba na okně mezi mřížemi), u klíčové scény zneškodnění bomby v raketě za doprovodu nebezpečného tikotu jsem napětím ani nedutal, ale zároveň jsem pak záhy u toho díky Funèsovi a Galabruovi vybuchl smíchy. 60%

Z Honu srší na sto honů nehorázný účelový kalkul vyždímat z diváka poslední zbytek skrytých kapek emocí. Jde přesně o typ filmu, který nemusím, každopádně zlatý moderní Hollywood!! Tady vše probíhá na základě vykonstruovaného příběhu, jehož logika naprosto vázne na čele s několika WTF momenty, což nedokážu prohlížet, má-li jít o psychologické drama. SPOILERY! Celá zápletka je postavena na podivné důvěře směrem k malé holčičce, která si vymyslí před matkou krutou lež o svém učiteli ze školky, což velmi brzy na to během rozhovoru se psychologem a záhy i své matce sama přiznává, ale... Pozor, psycholog holčičku přesto donutí přiznat, že to pravda byla, když dítě pouze kývá kladně hlavou na debilně kladené otázky. To jako byl psycholog(!) tak blbý, že nedovedl na základě tohohle rozhovoru odhadnout, že dítě jasně lže nebo byl proti Lucasovi nějak tajně rovněž zaujat? Pokud ano, proč? Dále: ředitelka holce nevěří a psychologovi svůj názor svěří, přesto záhy je to právě ona, která jako první Lucasovi ve velkém vynadá a celý hon rozpoutá. Prozradí Lucasovi "tajemství", kterému dítěti to jako ublížil, ale uspokojí se s vyšetřováním obou z nich bez jediné vzájemné konfrontace?? WTF? Byla proti Lucasovi ředitělka nějak taky zaujatá? Pokud ano, proč? Divák se nic nedoví a tvůrci zřejmě také nedomysleli. Ale to nejhorší, co mi tenhle dojem potvrdilo a zabolelo mě úplně nejvíc, teprve jen mělo přijít v podobě reakce matky na přiznání holky ke lži, ve stylu "to nesmíš říkat, to pravda byla, jen ty chceš teď na to zapomenout" KONEC SPOILERŮ ...a mohl bych pokračovat v silně nedůvěryhodně postavené zápletce, absolutně váznoucí logice jednání všech postav a přímo neprofesionálního jednání (a v ději nijak nevysvětleného) u lidí z pedagogické či psychologické oblasti dál, ale stejně to nemá smysl. Hon je zkrátka pseudoartový film, který je nasnímám řemeselně zručně a svou artovou formou snaží hrát na něco hodně velkého a sofistikovaného, nicméně jde na celou věc ve stylu ryze hollywoodských šablon s prvoplánovým citovým vydíráním diváka + zčásti na mě působí jako nepřiznaný remake francouzského filmu Riziko povolání (1967). Plus naprosto zbytečně naturalistická scéna autentické soulože hlavní postavy s milenkou jakoby z nějakého porna... Jedna hvězda za roztomilého pejska. :o) 25% ; Zajímavý komentář: kajda.l.

,,Vždycky jsem jen seděl v letadle ve výšce 10 kilometrů a popíjel kafe..." Plukovník Hambleton, krycím jménem , znal dlouho válku jenom z relativně klidné pozice z výšky (letadlo) nebo z dálky (kancelář). Teď se po náhlém neštěstí ocitá na několik dnů uprostřed válečného dění ve vietnamské džungli a prožívá jí úplně zblízka v reálu. Zdařilý, zde mírně podhodnocený snímek dle skutečného příběhu kombinuje osobitým způsobem klasickou akci (tvořící povětšinou spíše pozadí ústředního dění) a detailně propracovanou psychologii hlavního hrdiny uprostřed strhující situace v ohrožení života (sledovat minimalistický výkon Gene Hackmana bylo pro mne opětovně fascinujícím požitkem). Nečekaně prodloužená záchranná akce i všechny sekvence z divočiny jsou nasnímany tak působivě, že jsem se ocitl v napětí, ač už jsem předem věděl, jak to vše dopadne. Moc se mi na filmu líbí zpracování protiválečné myšlenky prostřednictvím přátelství navázaného na dálku přes dráty vysílaček. ,,Nikdy jsem se s tebou nesetkal, ale nezníš jako zabiják..." Jeden z mála amerických válečných filmů, na který jsem se s radostí podíval opakovaně. 80%

Wau, wau, třikrát wau... Mám pokaždé radost z objevení těchto opomíjených filmových skvostů, o jakých jsem ještě pár hodin před zhlédnutím neměl výraznější tušení. Tohle mistrovské dílo plné znepokojivosti mne plnými doušky vtáhlo do hlubin svého dění od prvních záběrů. Norská metropola koncem 19. století v minimalistických černobílých záběrech. Obchůdky, podniky, kočáry, přístav. Boháči, měšťáci, galantní kostýmy. Mezi nimi ploužící se jeden chudák bez peněz s duší jemného intelektuála a galantního gentlemana. Pan Pontus ( znamenitý Per Oscarsson !) má téměř všechny předpoklady, aby mezi obyvately městečka, kteří ho denně obklopují, takřka zapadl... tedy až na své protikladné společenské postavení, v němž se marně hledající obživu právě nachází, nicméně i v téhle bídné situaci neztrácí svou důstojnost. Na první pohled běžné bloudění bezdomovce má v sobě spoustu nepředvídatelných vyústění, vyplývajících právě z toho kontrastu, které ve mne spolu s očekáváním dalšího děje vyvolávaly často fascinaci i obrovský neklid zároveň (doporučuji ignorovat zdejší obsah s velmi zavádějící a mylnou třetí větou !). Kdybych měl k filmu vytvořit nový distribuční název s využitím jediného slova, byla by to tedy určitě Důstojnost. ,,Promiňte, že jsem zvonil tak hlasitě..." 95%

,,Život už je někdy takovej, že mine tu pravou chvíli." Režiséra Václava Matějku minula "pravá chvíle" obrovského tvůrčího rozkvětu nové filmové vlny 60. let. Jeho pozdní autorská prvotina Nahota (1970) mne ale nesmírně zaujala a měla pro mne prakticky všechno, co od vynikajícího a působivého psychologického dramatu očekávám. V Návratech na svůj debut Matějka navazuje nejen obsazením Petra Čepka do hlavní role a výběrem hudebního skladatele, ale i řadou výrazných motivů návratu a opětovného odloučení v životě hlavní mužské postavy. Příběh muže, který se po nehodě své mladé partnerky vrací ke své bývalé ženě, nabízí spoustu působivých scén, v dramatické či jindy poetické atmosféře podtržené právě Fišerovou hudbou. Přesto mne Návraty zdaleka neoslovily tolik, jako Matějkův zmiňovaný debut a nepřipadají mi ničím osobité, výjimečné. Možná proto, že zde se již z intimní roviny často přechází i do roviny celospolečenské, která se ve filmu snaží na počátku normalizace zachytit jakási "morální selhání" lidí zúčastněných na Pražském jaru '68. Byť film tak činí bez tlačení na pílu v podobě násilného propagování ideologie a zaměřuje se na psychologii protagonistů, celý tenhle aspekt příběhu klouže hodně po povrchu a příliš mne neoslovil. Co mne naopak vedle hudby Luboše Fišera hodně oslovilo, byla pravidelná povídání mladé sestřičky se starým, životem zkušeným doktorem v podání Bohouška Záhorského. 60%

,,Začínáte mi lízt na nervy!" Na tomhle filmu mi začlo jít na nervy postupně více věcí. Mimo neustálých politických levicových keců a líného tempa bez atmosféry taky podivný komisař Jean Rocherfort. Ale tentokrát jsem se příliš "nepotkal" ani s mým oblíbeným Philippem Noiretem. Hodináře od sv. Pavla nepovažuji za špatný film, ale zdaleka nevyvolal ve mě tak silné emoce, jak jsem od námětu o poznávání temné, ba přímo té nejhorší možné tváře syna ze strany otce očekával. Na každém druhém kroku čouhal silně levicový podtón, jehož smysl v takové dávce jsem ve výsledku moc nepobíral (SPOILER: když se několikrát jasně a dávno prokázalo, že Bernard žádné politické hnutí nepodporuje, ba dokonce politice nerozumí), tedy kromě toho, že režisér opět naplno světu prezentuje svou politickou orientaci. Některé ty politické dialogy plné různých až absurdních "příspěvků do diskuse" (návrh na pořad vysílající popravy jako hlavní program, zákaz provokativního filmu i v demokratickém zřízení a pod.), probíhající spočátku ještě v odlehčené atmosféře, mě zde hodně bavily, ale zároveň připadaly jaksi navíc. Momenty, z nichž jsem občas nabýval pocit promarněného námětu, doplňoval přehršel zdlouhavých "prázdných" scén, třeba té, jak si hlavní nehrdina u stolu půl minuty prohlíží balík se zbytkem uzeniny (nebo co to bylo).. aby pro jistotu asi jednou za půlhodinu přišla scéna, kdy mě film naopak totálně přikoval k obrazovce. To zejména během nostalgicky laděných vzpomínek otce na syna v dětství či zážitky z války. Snad mi díky nim na Hodináře zůstane i částečně pozitivní vzpomínka. Jako panu hodináři zase zůstala vzpomínka na setkání s neznámým klukem, který spozoroval, jak se pán změnil a jednoduše mu to přišel oznámit. :) "I když to trvalo jen minutu..." 55%

Válečné road movie na cestách vlakem plného uprchlíků zaostřuje na krátkodobou romanci z posledního vagonu původně určeného pro dobytek. Muž odloučený během cesty od své manželky a dcery se beznadějně zakoukává do půvabné mladé cestující. Skvěle se tu doplňuje napětí ve dvou směrech: v rámci dlouhé cesty v nebezpečných válečných časech (které pravidelně dokumentují černobílé sekvence sestavené z archivních i nových záběrů) a v rámci zrodilého láskyplného vztahu v dvounásobně nevhodné situaci. Jako romantické drama s krátkou epizodkou ze života dvou náhodně sešlých lidí to má v sobě nesmírné kouzlo, i díky velkému půvabu Romy Schneiderové... Spomezi filmy Pierra Granier-Defferea, které jsem doposud viděl, mne Vlak překvapil, že snad poprvé Deffere rozehrál vztah mezi mužem a ženou v hodně světlých okamžicích, ač tragické následky přeci jenom přichází... byť se značným spožděním. Musím ale říct, že mi onen závěr s přeskokem třech roků v ději příliš nesedl. Nejen, že to dosavadní kouzlo jedinečnosti okamžiku a předchozího děje chladným způsobem odvál pryč, ale ještě na mne působil v rámci krátkého rozehrání další zápletky ukvapeně a pokud měl jenom rozšířit stejně otevřený konec, tak skoro i zbytečně. 85%