Willy Kufalt

,,Člověk se musí naučit žít se svým zoufalstvím..." Lehké filosofování během osudového střetu mladého záletníka-vojína a profesionálního svůdce dodává zápletce této komedie osobité kouzlo. Kouzlo celého filmu těží také z celkově výborného scénáře a noblesy, jakou oplývá v roli postaršího svůdníka s falešnou identitou David Niven. Uznávám, že povaha i projevy dvou svůdníků měly vyznívat jako vzájemně odlišné, ale snad nebylo záměrem tvůrcům nabídnout v hlavních rolích vzájemně odlišný dojem i ohledně kvality hereckých výkonů. Chvílemi až prkenný Marlon Brando se do komedie vůbec nehodil, souhlasím s většinou, že v případě postavy Bensona se obsazení příliš nepovedlo. Brando mi občas trochu kazil dojem z jinak povedené komedie, ale naštěstí ne natolik, aby mne úplně vyrušil z té příjemné atmosféry pronikající touto "pohádkou na dobrou noc" pro dospělé. 75%

Začalo to lepičem plakátů s titulky, pokračovalo zmatkem, zmatkem a ještě větším zmatkem, skončilo symbolicky s dirigentem a orchestrálním dovětkem. Barevná němá groteska v režii Grahama Starka trvá sice jen půlhodinu, ale už během první třetiny vám z ní může létat hlava kolem. Ztřeštěné, bláznivé, akční... a stále více ztřeštěné. A to pořádně! Nápad s honičkou a přestřelkou na jeřábních zdvihácích se jen tak nevidí. Originální kousek na jedno zhlédnutí ano, ale víc bych to nepřeháněl. :) Jinak dívat se speciálně kvůli Michaelovi Cainovi nebo Peterovi Sellersovi určitě nemá smysl, oba pánové mají zde pouze několikavteřinový štěk.

S Molièrovym Lakomcem se setkávám nepravidelně už víc než 10 let. Poprvé to bylo ještě na gymnaziu, kdy jsme s celou školou cestovali na divadelní představení do Zvolena a Lakomec pro mě byl zážitkem, jaký mi později různé viděné TV záznamy téhle hry určitě nedokázaly vynahradit. Byl jsem ale zvědav na francouzský film podle tamnější národní klasiky, ač vypadla z toho jenom další (navzdory původnímu účelu natočení pro kino) studiová inscenace. Ovšem s několika osobitými režijními nápady. Dochází na ně i během notoricky známého monologu, kdy Harpagon duševně na dně po zmizení své milované truhličky se přepadá do skutečného vykopaného hrobu, zatímco onedlouho se ocitá na divadelním jevišti; oceňuji i následní domácí vyšetřování zaranžované jako soudní proces. Je-li třeba tou sekvencí z jeviště zdůrazněn záměr tvůrců setrvat u divadelního pojetí i v adaptaci pro filmové plátno a visí-li všude v soudní místnosti propagační plakáty k Molièrově komedii, odpouštím (coby hravý odkaz směrem ke klasickému divadlu :)) i tu scénu s koňmi v podobě namalovaných kulis. :o) Nakonec proč ne, Lakomce, ač klasickou hru, je určitě nutno brát i s jistou nadsázkou, a tvůrcům se jí sdělovat daří velice úspěšně. Hezký Molièrův nápad s postavou kočího a kuchaře v jedné osobě, který se dle své aktuální potřeby převlíká, zde získává vtip navíc, když si zdejší kuchař omylem na sobě nechává i červenou kočího věstu. Louis de Funès je představitelem Harpagona velice ikonickým a vede si v komické roli "trochu jinak" znamenitě, Galabru i Gensacová mu skvěle sekundují, slabinou pro mne zůstávají někteří ti mladí herci. 75%

Starý film. Už déle mi na žádný jiný poválečný film toto pojmenování nesedělo tak jako právě zde. Nechal jsem se přemluvit ke zhlédnutí slavné klasiky, kterou zde hodnotí vysoce mnohdy i ti, kteří se jinak černobílým filmům téměř vyhýbají. Asi nemám v sobě tu správnou romantickou duši, ale v délce dvou hodin se mi dění dost táhlo. Příběh z větší poloviny tvořily jen různé epizodky po toulkách po Římě, v rámci nichž jsem úpřimně (vedle hlavního romantického žánru) shledával daleko víc prvků cestopisu než komedie. Cestopisu vzhledem na rok vzniku černobílého, pomalého a dnes už jen stěží atraktivního; narozdíl od doby vzniku, kdy se např. u nás dle pamětníků chodilo na filmy Zikmunda a Hanzelky do kin s fotoaparáty, s cílem udělat si ze záběrů exotických míst z plátna vlastní snímeček. Audrey Hepburn byla již tady roztomilá, ale ještě jí pár let trvalo, než (zejména herecky) dozrála, Gregory Peck disponuje krásným hlasem, ale tomu bych daleko lépe věřil drsného šerifa či pistolníka, než zamilovaného partnera na procházce městem. Vychází mi z toho průměrný dobový film se vším všudy, v pozitivním i negativním slova smyslu. Vlastně bych si neměl (ani nechci) stěžovat, jen jsem na základě oné kultovní pověsti velkého filmu a těch 88% čekal víc. Odhlédnu-li od zklamání v tomto směru, můžu potvrdit, že byla to chvílemi určitě i příjemná jízda za starých časů po velkém cizím městě, i za přítomnosti pravidelně objevujícího se kolegy-fotografa, ač pro mě až na pár momentů (např. loučení v autě) nijak výrazně intenzivní. 60%

Můj pocit, že poslední skutečně kvalitní sci-fi vzniko ve Francii ještě za dob George Mélièse, bohužel jaksi stále přetrvává. Kamikaze balansuje na hraně menšího bizáru, ale jako čistě béčková záležitost, která se naštěstí ani na nic většího nehraje, to fungovat může (ač ty slibované hororové prvky jsem v rovině zpracování příliš nevnímal). Občas mi unikal důvod, proč by tohle chtěl nebo mohl někdo sledovat (viz. obsah výše). Akorát mne fascinuje Michel Galabru, který v naprosto ubohém filmu dokázal odvést naprosto špičkový výkon a to i když po většinu času účinkuje zcela sám se svým vražedným přístrojem. Brilantní je zejména v dlouhém závěrečním dialogu poté, co "spadne klec", kdy se zklesle u piána zpovídá ze svého promarněného života. Zde dává Galabru vzpomenout na svůj slavný výkon v Soudci a vrahovi. 55% (Horror Challenge Tour)

Kterak speciální vynález na oživení mrtvol způsobil daleko více škody a brutality, než úžitku. Nejsem vyloženě skalním vyznavačem sci-fi a s horory mám to obvykle ještě horší, film s kombinací obou žánrů u mne výrazně uspěje spíše svátečně. Příběh dvou mladých vědců provádějících proti přání nadřízených z univerzity riskantní experimenty mne spočátku velice bavil, bohužel čím více brutální úchylností zde přibývalo, tím více i mé nadšení směrem ke konci filmu klesalo. Nicméně musím tvůrce pochválit (kromě velice profesionálně odvedené technické stránky) za to, že téhle šílené zábavě o oživlých mrtvolách v pitevně nechyběl nadhled, ba až sklon k osobité parodii. Ve zcela smrtelně vážné rovině by to se všemi vychytávky typu zombie doktor s umělou hlavou a samostatnou mluvící hlavou v laboratórní misce.. opravdu nemohlo fungovat. 55% (Horror Challenge Tour)

V půlnoční Itálii kolem módního průmyslu se hemží ženské mrtvoly... aneb moje první setkání s hororovým subžánrem giallo. Ten film se mi občas svou stylizací z duše protivil, mívám problém, když si tvůrci hodně libují v násilí a morbidní estetice. Filmy založené na podobných scéných, o jaké zde není nouze, nebývají mým šálkem kávy, přesto jsem to nevypl a díval se. Od začátku mne totiž nesmírně upoutal úžasný barevný vizuál, se kterým se Mario Bava hodně vymazlil, čím dál víc mne naprosto pohlcovala atmosféra (i když jsem se chtě nechtě snažil bránit :o)) a samotný příběh, ač na první pohled banální, gradoval do hned několika nečekaných a překvapivých zvratů, že jsem s přibývajícími minuty zůstal zírat jako naprosto přikován. Všechny kvality a ohromná sugestivita převýšily mou nechuť, jdu na 4*! Pokud jde o hororový zážitek ve víru 60. let, nějaký Hitchcock se oproti Mariu Bavovi může při vší úctě vážně zahrabat do země. Opětovně se na Šest žen pro vraha nejspíš nepodívám, nicméně za excelentní kus to považuju! 75% (Horror Challenge Tour)

Tohle zneklidňující sci-fi s nádechem... no, dnešním slovníkem asi spíše thrilleru, než vyloženě hororu, se může i po více než 60ti letech pochlubit výraznými kvalitami jak ze strany hutné až paranoidní atmosféry, tak svou pořád funkční myšlenkou. Boj proti nahrazování lidí "dokonalejšími" klony bez duše a útěk před zkázou světa v podobě vyhlazení jakýchkoliv citových projevů je na svou dobu hodně originální nápad. A jelikož jsem tuhle povedenou filmovou "jednohubku" dodneška vůbec neznal (ani jakýkoliv remake), zůstává minimálně pro mne originální i dnes. Při zpětném zamyšlení mne překvapuje jedině, že podobný námět tenkrát nenabídl ani jednu zápornou postavu z řad lidí, kteří by onen vědecký pokrok vyznávali a hájili... o nějakém optimismu ale nakonec stejně moc mluvit nelze, což je v rámci vyznění celého filmu jedině fajn. 85% (Horror Challenge Tour)

Staříci jsou pro mne snad vůbec nejsilnějším zážitkem z domácí tvorby tohoto desetiletí. Přitom ten film jen nenápadně prolétl světem kolem, trochu jsem o něm cosi zaslechl a říkal si, že může být dobrý, ani si nestačil všimnout, kolikrát vlastně v kině (nejspíš pouze klubovém) ho stihli promítnout, a všiml si ho více až letos při náležitém ocenění tvůrců. Teď se můžu přidat k těm, kteří tvrdíí, že ta ocenění Českého lva i filmové kritiky byla zcela zasloužena. O excelentním výkonu Jiřího Schmitzera se asi nemá cenu rozepisovat, skvěle mu sekunduje i Ladislav Mrkvička, jenž se v jubilejní rok svého života dočkal po mnoha letech opět důstojné příležitosti před filmovou kamerou. Jinak... ano, Staříci se vyrovnávají s křivdami napáchanými minulým režimem v 50. letech – téma pro někoho možná již příliš obehrané se zde dočkalo zcela odlišného zpracování, než jak tomu bývalo poslední dobou, místo další novodobé "agitky" snažící se o rádoby věrohodný obraz minulých let film nabízí do současnosti zasazený příběh dvou lidí, v nichž přesah starých křivd pořád silně přetrvává. Díval jsem se bez znalosti o tématu předem, od samotného počátku mne strhlo jisté napětí, už během scény, kdy navrátivší emigrant musí nechat zbraň na letišti, nebo kdy kamera přímo jeho očima hledá podél haly dávného přítele. Nevadilo mi pomalé tempo, které se k rovněž velmi pomalému pohybu hlavních postav ve věku přes 80 let i celkové atmosféře snímku pěkně hodilo, s každou další scénou jsem vypjatě očekával, co bude dál... Navzdory zvláštnímu transu plnému nepříjemnému pocitu bylo to něco, od čeho jsem se nemohl a nechtěl odtrhnout. Asi jako se celé dění ani jednou neotrhlo od přítomnosti jedné z dvou hlavních postav, což osobitému dojmu ve výsledku rozhodně prospělo. Velice působivé, nekompromisní, s drsným koncem a dlouho přetrvávějícím zásahem... 90%

Psát, že mne překvapila Iva Janžurová, by bylo přinejmenším poťouchlé (nicméně potěšilo, že se jí po delší době dostalo možnosti hlavní role v zajímavém filmu a rozhodně nezklamala). Teroristka jako film mne ale překvapila velice. V obklopení prachbídného stavu české komedie 21. století přichází Radek Bajgar s velice svěžím kouskem, který nejen oplývá na domácí poměry nebývalou dávkou černého humoru, navívc se vedle zábavy nebojí rovněž poukázat na společenský problém ze součanosti a pojmenovat ho. Hlavní postava je zde konečně originální a film se možná ani nepohybuje daleko od pravdy, když říká, že staří lidé jsou podceňování a nikdo nebude z případné vraždy podezírat slušnou bývalou učitelku v důchodu. Jelikož jde v první řadě o komedii, jejíž účelem je pobavit, nebudu se zabývat morálním poselstvím, pevně věřím, že cílem tvůrce nebylo navrhovat inspiraci pro jakési vyřešení marného boje za spravedlnost v reálné situaci. Nutno říct, že tohle řešení předkládá s valnou nadsázkou, díky níž můžu klidně zahodit pomyšlení nad tím, zda není celý příběh trochu přitažený za vlasy. Možná byl, ale já se několikrát musel smát nahlas a scéna, kde se všichni nečekaně sejdou v poměrně absurdní situaci v domě pana Macha, má teprve nevídané grády! Chvilku trvalo, než jsme se seznámili s postavami a problémem, ale poměrně brzy se rozjela slušná zábava. Snímek drží pohromadě, pěkný rozměr mu dodává i westernově laděná hudba a dokonce nejen Pavel Liška, ale i ta Holubová je tu překvapivě zajímavá. Za výborný scénář a za tu naději, že i česká komedie může být znovu vzkřísena, přihazuju s přihmouřením očí i pátou hvězdičku. 85%