Willy Kufalt

Tak tahle netradičně pojatá sci-fi zasazená do jedné přísně tajné futuristické místnosti mě dostala! Naprosto parádní konverzačka v ojedinélém žánru pro tři výborné herce + jednu neméně skvělou herečku, z nichž tedy nikoho vůbec neznám a možná je už pořádně ani nikde jinde hrát neuvidím, ale po celý čas jsem si jejich výkony dokázal do detailů plně vychutnávat, jakoby šlo o moje velké herecké oblíbence. Film, který si vystačí s relativně levnou výpravou, přesto působil na mě dokonale i po technické stránce a okamžitě mě vtáhl do sebe už během pěkných, přímo poetických vizuálních efektů v úvodu. Svou silnou gradující atmosférou během napínavých dialogů v jedné místnosti mi dokonce Reality XL připomněla jiné vynikající konverzační drama (ač z odlišného žánru) a to legendárního Svědka s Venturou a Serraultem, což chápejte určitě taky jako plus. :-) Nejsem zrovna příznivcem filmů, které ke konci začínají nabízet celou sérii nečekaných zvratů, zde mě nepříliš pozitivně na chvíli zaskočil ten předposlední zvrat, který by byl v mých očích tím nejotřepanějším a nejjednoduchším zakončením každého sebepodivnějšího příběhu, ale naštěstí ta nasledující pointa to celé pro mě dokonale vykompenzovala. Nikdy bych neřekl, že mě tolik dokáže zamrazit pouhý pohled na jedno obyčejné pero pohozené na stole... Ústřední zápletka o záhadném zmizení 23 osob pomocí vůle mě v doprovodu dalších mysteriózních událostí po celý čas napínala a do jisté míry otevřený konec se zneklidňující pointou a ještě více zvýšeným otazníkem nad věcmi nadpřirozenými vnímám za sebe jako výborné zakončení. A samotnou Reality XL pak určitě jako jeden z nejzajímavějších filmů, které jsem za poslední dobou viděl. [100%]

Po víc než roku jsem tento týden zavítal do kina na nový český film a musím říct, že nelituji. Dokonce, měl-li bych si vybrat z trojice mnou posledních viděných novinkových filmů Havel – Šarlatán – Zátopek svého vítěze, byl by to právě Zátopek. Jsem rád, že přesto jak domácí kinematografie poslední roky stále víc upadá do velké bezradnosti, zde vznikají alespoň povedené životopisné filmy o zajímavých osobnostech, jaké mě dokážou obohatit a jaké většinou dokážu ocenit. Zvláště když si uvědomím, že od doby Synů hor a Dědečka automobilu zde 65 let(!) nevznikl žádný hraný film, který by vyprávěl o úspěších či životě některého z českých sportovců, podobný titul zde prostě scházel. Oceňuji i to, že se David Ondříček jako režisér a producent nebál sáhnout i do zahraničí, do jedné z hlavních rolí austrálského Zátopkova přítele angažovat přímo austrálského herce a také nechat pro autenticitu zaznít jejich dialogy v angličtině. Film má vedle výborného technického zpracování a hereckých výkonů dle mého názoru i nebývale zdařilý scénář, který ukazuje Zátopka mimo závodní tratě i jako obyčejného člověka se svými chybami, včetně jedné slabé „zbabělecké“ chvilky nebo jisté nafoukanosti, ale zároveň na druhé straně jako poctivého sportovce se smyslem pro čest, přátelství a schopnost udělat odvážné gesto i v reálu, jeho výslední portrét tak na mě působil poměrně plasticky. Rovněž kvituji, že ačkoliv dochází v pozadí Zátopkova příběhu i na nezbytnou politiku, film se ani jednou nepřeklopí do další novodobé agitky o komunismu, drží si odstup od hodnocení této složité doby a hlavní myšlenka spočívá zcela jinde, mimo jiné v síle obyčejného lidského přátelství. Jediné, co ve mě vyvolalo mírně rozpačité pocity, byly občas zmatené skoky v času a prostoru, zvláště ty podivné střihy během důležité olympiády např. do přírody, kde najednou nahý Zátopek zpíval uprostřed jezera na skále, jsem moc nepobral a asi bych se raději přimlouval za klasické lineární vyprávění bez podobných „uměleckých“ ozvláštnění. Naštěstí podobných chvilek bylo minimum a nijak zvlášť mi velmi pěkný zážitek nezkazily. [85%]

Pierre Granier-Deferre jako režisér mě tady v první polovině hodně překvapil na svůj film nezvykle komediálním stylem. Pátrání dvou přítelů po neúspěšné vražedkyni, resp. po její sestře nabírá spočátku silné černohumorné grády, přesto film dokáže působit uvěřitelným, nenuceným dojmem a postupně plynule přejde k působivému dramatu s uzemňujícím vyvrcholením. Vincentův přítel hodně stojí na dvou hercích v titulních rolích, Noiretovi a Rochefortovi, kteří s profesionalitou sebe vlastní dokázali vytvořit postavy, které jsou divácky zábavné, mají v sobě po dlouhý čas neskrývaný vtip, ale zároveň i uvěřitelnost, hloubku a jsou ztvárněny příjemně civilním způsobem. Celkově takový malý velký film, který vypadal spočátku trochu tuctově, ale nakonec na mě dost zapůsobil. Jen se přiznám, že ta závěrečná myšlenka Vincentova přítele (filmu i postavy zároveň) o tom, že bez přátel je možná někdy život lepší, se mi úpřimně vůbec nelíbila a připadala mi ze strany Granier-Deffera až zbytečně pesimistická. Ale 4 hvězdičky uděluji přesto, jako celek se mi tento film navzdory zdejšímu nízkému hodnocení dost líbil a určitě mě nezklamal, stejně jako můj oblíbený Philippe Noiret v něm. Překvapilo mě i kolik hereček známých hlavně z filmů nové vlny 60. let se zde v epizodních rolích objevilo. [70%]

Před třemi lety jsem spatřil Mazací hlavu poprvé a vůbec mi tento psychedelický horror s bizarním dějem v artovém kabátu tenkrát nesedl. Přesto jak se ukázalo, šlo o zážitek, který prostě nešlo vymazat z hlavy a poté, co jsem s převažně velmi pozitivními dojmy poznal další filmy z tvorby Davida Lynche a postupně si s oblibou zvykl i na ojedinělý surrealistický styl pana režiséra, rozhodl jsem se pohlédnout na jeho slavný zvrácený debut ještě jednou... a nemohu si pomoct, byť jsou mé dojmy napodruhé výrazně lepší, pořád je to pro mě (ze zatím 7 mnou viděných filmů) ten nejslabší Lynch. Mazací hlava má pro mě úžasnou výtvarnou stránku, která spolu s temným nasvícením a pomalým tempem v komorním prostředí vytváří po celý čas velmi osobitou atmosféru. Problém vidím v tom, že ta atmosféra zůstává po celý ten čas úplně stejná, vůbec negraduje a nesálá z ní žádné napětí, nijak ji zde Lynch dále nerozvíjí, až se mi v některých částech film začal zdát neskonale monotónní. Taky některé scény mi zde připadaly až zbytečně samoúčelně bizarní a úchylné (např. padající červy na jevišti nebo z břicha Mary) a samotný děj, který navzdory fascinující výtvarné stránce v rámci některých pasážích neměl daleko od brakového horroru, mě nijak zvlášť neoslnil. Na druhé straně ty nejbrakovější scény jsou zde originálním způsobem zakompovány jako součást halucinace a jejich často neotřelé surrealistické ztvárnění (např. odříznutí hlavy vetřevším se monstrem u věšáku) mě dokázalo hodně zaujmout. Velice mě taky v první polovině zaujala postava instalatéra Billa, která už předznamenává některé svérázné vedlejší postavičky z pozdějších Lynchových filmů... nebo absurdní scéna s továrnou na tužky mi zde připadala naprosto geniální – jak ztvárněním, tak svou černohumornou pointou v rámci oné halucinogénní pasáže. Celkově u mé napodruhé klady poměrně vyvážily výhrady a snad i proto, že čím dál víc dokážu ocenit podobně nekonvenční filmy vymykající se svým stylem z běžné žánrové produkce, přidávám třetí hvězdičku. I když mojí srdcovkou tahle Hlava asi úplně nikdy nebude... :D [65%]

Z dnešního pohledu bych možná trochu rozporoval zařazení této Spielbergovy klasiky do škatulky horrorů, protože s výjimkou jedné podmořské lekačky s tajemným nádechem jsem vnímal po většinu času čistokrevní thriller. Ale řekl bych, že tento můj dojem pouze ještě více podtrhuje kvality filmu, kterému jsem se hodně dlouho vyhýbal velkým obloukem jako čert kříži, očekávajíc u toho spíše nával prvoplánového děsení a citového vydírání diváka, potoky krve, hromadu mrtvol a zohavených těl, přehlídku potenciálně zestárlých triků, a místo toho jsem dostal důmyslnou žánrovku s výborně napsanými a ztvárněnými charaktery tří hlavních postav v boji proti mořskému predátoru, i dalšími zajímavými motivy (ziskuchtivost provozovatelů, kteří odmítají uzavřít pláže i navzdory případné hrozbě ztráty lidských životů apod.). Čelistem navíc vedle promyšleného budování napínavé atmosféry a nadčasového ztvárnění trikové akce neschází ani skvělé dialogy a v nich velmi dobře padnoucí dávka vtipu. Díky tomu mi vedle pověstného žraloka stejným dílem dokáže spolehlivě utkvět v paměti i ústřední trojice v podání Scheidera, Shawa a Dreyfusse, kteří v rolích svých hrdinů spolehlivě utáhli i pomalu se vlekoucí tempo. Možná budu jedním z mála, ale pokud bych měl vypíchnout jednu konkrétní scénu, která ke mě svou atmosférou obzvlášť dolehla, bylo by to dlouhé společné povídání šerifa, biologa a nadšeného lovce za noci na lodi před osudovým útokem. Za mě velká spokojenost a hodnocení silně na hraně páté hvězdičky. [85%]

Tento polozapadlý béčkový akční thriller mě určitě nejvíc překvapil účastí renomovaného „bergmanovského“ kameramana Svena Nykvista. Před samotným zhlédnutím Posledního útěku jsem neměl žádná vysoká očekávání, ale hned první scéna z autodílny během úvodních titulků je ve mě svou jedinečnou atmosférou i Goldsmithovou hudbou vyvolala a zbytek je moc nenaplnil. Dost mě svým místy až zádumčivým výkonem od počátku zaujal i George C. Scott v hlavní postavě gangstera těsně před důchodem, ačkoliv později došlo ve filmu na místa, kdy Scottovy nahozené výrazy (SPOILER! např. během pronášením mrtvoly a především u samotné umírání Harryho KONEC SPOILERU) na mě působily spíše komicky. S celým filmem jsem to vlastně měl podobně, z času na čas se zde totiž objevují slušné náběhy k něčemu, co by mohlo připomínat existenciální drama, jenže to pokaždé zazdí pasáže, které svou stylizací pak vrhají celý film do nepříliš povedené gangsterky. Řemeselně jde o solidní snímek, především ta kamera je zde působivá, samotná režie už jakoby pokulhávala a scénář má už pak k případném klenotu hodně daleko. Zápletka o vysloužilém zločinci, jenž touží po klidu, doufá v šťastné pověšení svého „řemesla“ na hřebík, kdežto minulost různým způsobem vždycky doléhá a postihne jeho další osud, náleží k velmi vděčným námětům klasických i moderních filmů-noir, ale určitě byla zpracována mnohokrát působivěji a lépe (třeba v Mannově Zloději) na to, abych právě zde dával vysoké hodnocení. Ani ty automobilové honičky zrovna tady nepatří k těm nezapomenutelným a fascinujícím, byť poctivě odvedené a velmi zručně nasnímané určitě jsou, to uznávám. [60%]

Mohlo by se chvílemi zdát, že ten film pořádně nedokáže využít svůj potenciál, jakoby mu chyběl scénář a že se v něm toho moc neděje. Jenomže představte si takovou dlouhou cestu dvou naprosto odlišných lidí, z nichž oba prožívají jistý problém, po státech a po městech různými dopravními prostředky. To by (při vší úctě k zdařilým road movie komediím) nebyl v reálu žádný humor plný slovních přestřelek a groteskních dobrodružství. To by byla naopak i spousta monotónních, polonudných chvil během cest a možná i zdlouhavého čekání v noční kavárně. Alice ve městech není filmem, který by se podbízel divákovi, ale zároveň mi s výjimkou úvodu před setkáním s Alicí a matkou, kdy jsem z něj ještě cítil menší odtažitost, připadal nesmírně podmanivý a měl jsem pocit, jakobych sledoval natočený kus života. Jednou jsem si u tohoto filmu připadal jako během dlouhé noční cesty při návratu z dovolené, v jiné scéně se mi zas vybavila moje nedávná návštěva jednoho velkého města za hranicemi... Wim Wenders točí hodně pocitové filmy a tento mě pocitově nadchl stejně jako vizuálně. Wenders má můj výrazný obdiv za to, jakou silnou atmosféru se mu podařilo ze společného bloudění novináře a náhle svěřené dívenky vykřesat a pohltit mě i během dlouhých mlčenlivých pasáží, i ten zde občas postrádaný přerod vztahu s postupným posilněním pouta mezi dvěma hlavními hrdiny jsem v tom pocítil. Působivému zážitku napomohla hodně i poetická černobílá kamera, dobře zvolená komorní rocková hudba a příjemně civilní výkony všech představitelů. [75%]

Tohle mě vzalo... aneb jak do života dvou mužů a jedné ženy zasáhla válka, aniž by se stali její přímou obětí. Citlivě natočený psychologický příběh mě od začátku vtáhl do sebe, vedl si mě pomalu svou atmosférou v doprovodu velmi působivých vizuálních záblesků černé sépie a prchavých barev, až vyvrcholil v strhujícím střetu, během kterého jsem napětím málem nedýchal a který mi svou vypjatou syrovostí asi hodně utkví v paměti. Je zajímavé, že skoro všechny skutečně výborné filmy z Východního Německa, které jsem dosud viděl, byly zrovna válečnými dramaty. Ani tohle bych se ovšem nebál doporučit. Válečné drama, které se obejde bez masakrů, strel a vypráví strhující příběh o dlouhém odloučení, o uvnitř probouzející se touze, o síle vztahových pout rodiny a přátelství... [85%]

Slušně odvedená a zahraná komorní detektivka, pojatá jako psychologická hra charakterů postav přítomných během událostí od ohlášení mrtvoly po definitivní prokázaní příčiny a způsobu smrti, skrývá v druhé vrstvě i myšlenkový střet dvou ideologií. Poselství s odsouzením nesmyslných dogmat vymývajících mozek schopný kritického myšlení a nahrazujících logiku ke mě dorazilo a oceňuji ho. Jenomže v té detektivní rovině mě tahle hra moc nenadchla a občas působila rozpačitě, když od počátku divák myslí na to, že stačí zavolat soudního lékáře, aby zjistil příčnu smrti, ale nejdříve musí skoro půlhodinu poslouchat dialogy o tom, jak se hrstka postav snaží do němoty popírat a bezcílně protřásat již jasně prokázaná fakta. Navíc těch neustálých zvratů ohledně toho, že jde jednou o sebevraždu a pak zas "jen pouhou" vraždu, zde začne padat každou chvíli ke konci tolik, až mi to připadalo trochu únavné, začalo mi být zcela jedno, jak vlastně vyšetřování skončí a k nadšení v závěru moc nepomohlo ani překvapení v podobě zcela nové třetí možnosti. Silné 3 hvězdičky i díky Leopoldu Haverlovi v osobité postavě komisaře s karikaturním nádechem. [65%]

V zásadě nemám nic proti muzikálům, ale asi existují žánry a témata, s nimiž muzikál dohromady moc funkčně skloubit nelze. Krimi thriller o vyšetřování politické vraždy novináře, o falešném obvinění a očistění člověka před justicí je podle mě přesně takovým případem. Nevěřil bych, že se někdo o takovou kombinaci reálně a už 65 let zpátky pokusil, kdybych to na vlastní oči a uši neuviděl a neuslyšel, ale indičtí tvůrci z Bollywoodu by si ty své usměvavé popěvky a tanečky s hábity zřejmě spolehlivě propašovali i do filmu o teroristických masakrech. :o) Menší tragedií bylo, že to na mě vážně dohromady nefungovalo, protože z velké části ten film plyne ve vážné rovině, má seriózní nadčasový děj, velmi kvalitní atmosféru, zatímco pravidelné muzikálové popěvky jakoby vypadly z nějaké lidové vesnické hříčky. Ještě větší tragedií bylo, že mě z té řady písní celkem zaujala jen jedna (hned ta druhá, v podání zlodějíčka Johnnyho Walkera) a některé byly pro mě vyloženě neposlouchatelné, až mi to dívčí trdlikání do orientální hudby neskutečně pílilo uši... Svým způsobem jde pro mě o výjimečný zážitek, protože něco podobného asi mimo indickou kinematografii člověk nemá šanci vidět, ba skrze ten netradiční děj a téma ještě výjimečnější, než kterákoliv z bollywoodských romantických klasik typu Statečné srdce získá nevěstu. Ale já tomu Bollywoodu na chuť asi úplně nikdy nepřijdu, ač musím říct, že k zahození to úplně ani tentokrát nebylo. Dokonce to v jedné chvíli, kdy film dost dlouho plynul bez hudebních čísel a napínavé dění se silným tématem se přesunulo do soudní síně, vypadalo z mé strany na vyšší hodnocení, ale po těch dalších popěvcích a nezáměrně vtipných akčních scénách s hlavní hrdinkou v dlouhých šatech na útěku z toho vzešla na můj vkus ještě větší kuriozita, než po jaké bych případně toužil. [55%]