Willy Kufalt

Muž-umělec se ocitá na rozcestí obrovské životní i tvůrčí křižovatky. Bída vlastního osudu v boji s alkoholem a hořkostí zašlé slávy ho nutí k přijetí finančně lákavé nabídky. Jak se popere slavný Francis Scott Fitzgerald s novou zkušeností, která víc než možnost uplatnění talentu pro něj znamená upsání se ďáblu jménem komerce...? Obrácená strana mince (nejen meziválečného) Hollywoodu zde nabízí hutný, myšlenkově nabitý prožitek se zdařilou psychologickou drobnokresbou spisovatele na dně, jemuž v případě touhy existenčně přežít nezbývá, než naučit se, jak sám říká, "dělat nesprávné věci správným způsobem" (již samotná zahraniční předloha musí být skvělá a Jiří Hubač jí proměnil ve vybroušený klenot). Před námi se ve Fitzgeraldových myšlenkách otevírá osobitý obraz morální zkázy společnosti... ,,Prožili jsme válku a chtěli jsme rychle zapomenout. Kupovali jsme nádherné zbytečnosti, které jsme nepotřebovali, za peníze, které jsme neměli..." . . . Luděk Munzar předvádí v hlavní roli strhující výkon, jeden ze svých nejlepších a z televizní inscenaci číší obrovská profesionalita. Asi nejvíc na mne zapůsobily scény z temného kupé ve vlaku, během první velké katarze hlavní postavy, tvůrci si navíc dali záležet a natáčeli patrně za skutečné jízdy (kromě výrazného ruchotu lze vnímat, jak se to ve vlaku opravdu třese a malinkým oknem pronikají světelné záblesky). Celkový dojem sráží pouze pár exteriérních scén v druhé polovině, kde ten televizní pokus o americkou slavnost působí po letech již rozpačitým dojmem. Vnímám-li ale snímek jako jeden z vrcholných Munzarových hereckých koncertů před kamerou a současně nadčasovou filosofickou výpověď, zasluhuje bez debaty plný počet hvězd. 90%

Ach, Pierre, Pierre... vy jste ale výtečník. :-) Doporučit mě, americký film, připomínající svým stylem sitcom??!... Ale tak proč ne, konverzačku dle divadelní předlohy snad ještě zvládnu. První povídka: Ale tak jo, nic hrozného. Dá se na to dívat. Ale plyne to trochu pomalu, ty dialogy jsou občas takové nemastné neslané. Zvláště ty monology hlavní herečky o samotě. Pár vtipných slovních přestřelek ano, ale ty se tam porád už dobrých 40 minut dokola opakují a ti dva se tam poráád hádají, usmířují, mají rádi, nemají rádi...Ech, tohleto že napsal scenárista Vraždy na večeři? "Nevěřím svým očím. Jseš to ty?" :D Hmm, ono je to celkem fajn zábava, pointa dobrá, ale táhlo se to a víc bych to nepřeháněl.                                    . . .         Nicméně jedeme dál, povídka druhá: Takže z příběhu spíše nadčasového jsme se přesunuli do příběhu specificky vázaného na bohaté americké velkoměsto. ♫ Yeah, I want to be a part of it New York, New York ♪... No jo, panička má hodně ráda Franka Sinatru, ale jejím partnerem se stává producent, který teď má točit s Lee Marvinem. "Jo, když se setkáme, tak spolu mluvíme." :D Vcelku jiná zápletka a odlišný vztah dvou partnerů – přibližně stejný výsledek trochu otravného střídání hádky s milováním a vtipných dialogů s poněkud zdlouhavým zacyklením v bludném kruhu. Vše obohacené tentokrát o opakování si jmen vybraných hollywoodských hvězd – hláška roku od paničky: "Minelli? Ta je rozkošná!" :D Nicméně Walter Matthau mne zaujal už o něco více, zejména jak odlíšil postavu narozdíl od první povídky a při tom svádění nějakého toho Bogarta či Marvina vzdáleně i připomínal. Tak jsem si jen říkal, (ne)objeví se tam nakonec Marvin v pěkném cameu? (SPOILER: Marvin se neobjevil, povídka skončila dřív, než odbyly čtyři. ;o))                            . . .       Tak nic, jede se dál. Povídka třetí. Tyjó, super sranda. Se válím smíchy, na tohle se oplatilo čekat. "A dívej se na mně, když s tebou mluvím!" :D Chichi, ve vtipnější situaci tahle větička nemohla zaznít! (Nebudu prozrazovat, to se musí vidět!) Také Matthau byl ze všech třech povídek na závěr nejzábavnější a konečně to frčelo v pořádném tempu. Při odhalení pointy celého problému jsem vybuchl smíchy a současně mne z ní záhy i zamrazilo. Tak tomu se říká vyvrcholení! :-)... Summa summarum, za závěrečnou povídku by byl plný počet, ty předchozí kulhají někde kolem slabších 3*. Takže ano, dík za doporučení. 70%

Osobitá Kachyňova poetika protéká i tímto filmem, v němž i ten šedivý každodenní stereotyp v ještě "šedivějším" prostředí (na cestách kamionem ve věčně upršaných dnech) vyznívá chvílemi poeticky. Zato daleko depresivnější pachuť zde začíná dýchat během dění o vánočních svátcích. Karel Kachyňa je proslulý mj. častým a pečlivým výběrem dětských hereckých protagonistů (zejména do dívčích postav), v 60. letech pro změnu obsadil do velkých rolí několik zajímavých hereček v dospělém věku. Tentokrát sáhl po zcela neznámé a nezkušené Pavle Kárníkové, nicméně podala v roli "problémové" Alžběty uhrančivý a přesvědčivý výkon. Mezi ní a Vlado Müllerem coby bručounem za volantem nákladního auta fungovalo osobité napětí i jakási chemie zároveň. Příběh o pomalém zbližování dvou lidí nejen odhlišné povahy měl občas hlušší místo a některé pasáže ve znamení útržkovitých sestřihů (např. ty v různých obchodech a ulicích, s vánočními písněmi na pozadí) působily na mne podivným dojmem. Nicméně film mne rozhodně bavil, nechyběla mu podmanivá atmosféra a kvalitní scénář se smysluplnými dialogy, u nichž nakonec nebyla nouze ani o příležitost pro zasmání. 75%

Spíše než o fobii z lítající mouchy, jak by se mohlo zdát dle zdejšího podivného obsahu, film vypráví o dospívajícím klukovi a jeho malkých velkých trablech ve vztahu k rodičům, učitelovi, rodících se milostních vztahů i pokusu o hledání si místa v životě. Smrt mouchy je průměrný film, jehož příběh je též poněkud tuctový. Nutno ale říci, že průměrný v rámci filmografie Karla Kachyni. I Kachyňův průměrný kus, bez kterého by se československá kinematografie klidně obešla a z něhož sálá účelové (ekologické) poselství bez nějaké objevné myšlenky, skrývá totiž v sobě originální poetické vyprávění a mimořádné tvůrčí nápady. Jeden z nejlepších nápadů se objevuje již v úvodu, kdy se s příběhem hlavní postavy Milana seznamujeme prostřednictvím lyrického recitativu, v doprovodu Liškovy bigbeatové hudby se sborovým refrénem "Magdaléno, Magdaléno" prozrazujícím jméno osudové dívky. Vizuální stránku zase dotvářejí pěkné prostřihy na černobílé fotografie, jimiž Milan (jak sám říká) místo psaní deníčku dokumentuje svůj život a realitu kolem sebe. Na průměrnou úroveň to v mých očích padá a zůstává spolu se scénářem a ničím nevyčnívajícími hereckými výkony. 55%

"Nezapomene nikomu z vás žádný z činů, který jste vykonali pro kohokoliv z těch, co jste si oblíbil." Tímhle, na československé poměry až nezvykle spirituálním filmem, mi Karel Kachyňa chvílemi připomínal styl Vláčilův až Bergmanův. Noc nevěsty je působivou výpovědí (nejen) o kolektivizaci českého venkova 50. let a strhujícího střetu po stáletí budovanou náboženskou tradicí s ideologií komunistickou. Přesto přináší daleko víc pocitové, než vyloženě napínavé drama. Snažil jsem se o to víc během sledování proniknout do atmosféry, vnímat vizuální dění, poslouchat dialogy (scénář excelentní!), všímat si postavy, výjevy a nezaleknout se toho, čemu v jistých chvílích úplně nerozumím (v tomto případě některé náboženské symboly, např. časté prostřihy na Kristovu sochu během stříhání vlasů vesnického blázna) či věcí nedopovězených (na můj vkus poněkud ukvapený závěr). Pomalé vyprávění kompenzuje podmanivá kamera, Josef Illík vyklouzlil opět spoustu nádherných vizuálních kompozic a záběrů, vystavěných stejně jako děj na mnoha působivých kontrastech... Do vesnice přijíždí krásná slečna, jež svou krásu ukrývá pod rouškou jeptišky věrně k Bohu oddané. Na vesnici probíhá kolektivizace: prosluněné záběry z pole a družstva na začátku, za doprovodu veselé hudby k tomu, se střídají s temnými okamžiky, které hned naznačují konflikt. Jiný osudový okamžik přichází o půlnoční mši o vánočních svátcích klidu a míru. Kachyňa vytěžil z prostředí a hereckého obsazenstva na čele s vynikající Janou Brejchovou opravdu maximum. Ač pro mne, přiznám se, byla chvílemi tahle umělecká freska z filmového plátna až moc "těžká" a z tematicky příbuzných filmů mne určitě víc zasáhla Sirového Smuteční slavnost (1969). Silný zážitek si nicméně odnáším. 80% // Doporučený komentář: troufalka

Největší slabinu Rumového bulváru nespatřuji ani tolik v primitivním příběhu, jako spíše ve zdlouhavé stopáži. 135 minut na film spadající do kategorie čistě nenáročné zábavy je trochu moc i přesto, že se původně čistě dobrodružný příběh mění postupně na romantickou komedii, ba chvílemi nám sklouzne málem do muzikálu a hezké nápady to nepostrádá úplně ani v druhé polovině, která se jinak dost vleče. Brigitte Bardot působí občas trochu praštěně, ale jinak je zde v jedné ze svých posledních rolí před rázným ukončením kariéry překvapivě obstojná... nakonec i se všemi hvězdnými manévry, které k postavě hvězdy z filmového plátna 20. let prostě patří, byť v některých pasážích sama nedokáže film tolik utáhnout. Závěr s ní v kině s romantickým duetem na plátně patří k těm nezapomenutelným scénám, stejně jako z opačného soudka pánské soutěže v pití rumu na rychlost a výdrž, případně ještě drsnější pověstná hra na slepce před skupinkou ozbrojených mužů ve sklepě. Lino Ventura v podobných rolích charismatických dobrodruhů s tvrdou ránou v pěstí a současně duší romantika mě nesmírně baví, svůj výkon navíc obohatil nezvykle komickou polohou, která mu zde hodně sedla. Těší mě, že Robert Enrico tenkrát ještě do třetice něco s Linem natočil a vůbec mi nevadí, že po drsnějším Les grandes gueules a emocionálně vyčerpávějících Dobrodruzích pánové tolik odlehčili. Bavil jsem se, přesně kousek na jeden horký letní ušitý a jistě budu mít proč na něj v dobrém a s úsměvem vzpomínat. / Bavil jsem se opakovaně i při druhém zhlédnutí s odstupem pár týdnů. 80%

Několik filmů Juliena Duviviera mne už přesvědčilo o genialitě tohoto u nás opomíjeného francouzského režiséra. Nicméně jinými svými výtvory mne na oplátku dokázal nepříjemně překvapit, to zejména když se v pozdním věku začal pouštět do pokusů o moderní thrillery. Ďábelsky Váš řadím zrovna do téhle kategorii stejně jako šílený Čas vrahů. Duvivier měl zde za sebou necelé půlstoletí filmové tvorby, kterou odstartoval záhy po skončení 1. světové války, úspěšně obstál v přechodu od němého filmu k zvukovému, dokázal si vybírat zajímavé náměty a točit během let různé žánry... ale tuhle barevnou "labutí píseň", natočenou krátce před smrtí, si už mohl raději odpustit. Pokus o jakousi variaci na giallo se Duvivierovi dle mého názoru příliš nepovedl. Samotná zápletka o člověku se ztrátou paměti po autohavárii sice vypadá spočátku slibně, ale všechny postavy se zde chovají na můj vkus příliš podivně. Film postrádá jakoukoliv hutnou atmosféru, barevný vizuál, který si Duvivier zvolil snad vůbec poprvé (a tedy i naposled), zůstává funkčně nevyužitý, dialogy v interiérech vyznívají bez výraznějšího napětí. Stejně tak podivně s poněkud trapným závěrem to celé skončí a vyšumí do prázdna. Alain Delon nikdy nepatřil úplně k mým oblíbencům, ale na základě těch několika viděných filmů ho uznávám jako výborného herce, nicméně tady stejně moc neměl co nabídnout. Svou zřejmě nejslabší chvilku vybral i François de Roubaix, který tentokrát vydal ze sebe výjimečně naprosto nemožnou hudbu. Během sledování výsledku z této hodně nepříznivé konstelace hvězd pak zbývá už jedině pohled na půvabnou Sentu Berger v celé její kráse... 35%

Jméno René Goscinnyho mám zafixováno hlavně v souvislosti s mým oblíbeným filmem Doživotní důchod. Už během jeho prvního zhlédnutí mne zaujal originální autorův scénář i kombinace jednoduchého příběhu s mapováním historie hned ve čtyřech dekádách. ČT art mne tedy nalákala nahlédnout do zákoutí tvorby velkého mistra blíže... Asterixem, Obelixem a dalšími postavičkami z kreslených komiksů i jejich filmových adaptací jsem zůstal dodneška nepolíben a dokument ve mne okamžitou touhu po dohledání asterixovských příběhů nevyvolal (ke komiksům si cestu hledám přeci jen obtížněji). Ale velký obdiv směrem k panu Goscinnymu a jeho průkopnícké tvorbě svého žánru vyvolal určitě. Kolik tvůrčí píle a invence stojí, než jeden či spolu dva vytvoří coby jen pár stránek příběhu v obrázkovém podání s cílem zaujmout i ty nejmenší... nemluvě o tom, povede-li se do těchto stránek nenásilně ukrýt hlubší poselství či odkazy směrem k dospělým a může si tak dílko najít cestu k čitatelům / divákům různé kategorie. Styl dokumentu, který vedle seriózně podaných informací a názorů vyplňují digitální animace původních Uderzových kreseb, můžu volně charakterizovat stejným způsobem jako dojem z Goscinnyho tvorby na základě zde zakompovaných ukázek... svým sdělením hutné a současně svou poetikou hravé i kouzelné :-). Po dvou filmech dle Goscinnyho scénáře, jedné adaptaci Mikulášových patálií a tomto dokumentu mi bude někdy příště určitě ctí s tímhle zajímavým pánem, při dalším setkání na dálku skrze literární, filmové či televizní dílko.

Až na dno lidské intimity... v příběhu mladýho chlápka, který v zajetí milostního trojuhelníku propluje pro změnu až na dno lidské morálky. Téma by ještě ušlo, ale to pomalé pseudo-artové zpracování mne uspávalo až otravovalo. Navzdory jedné hodně choulostivé scéně a jménu režiséra jsem nevnímal určitě žádný provokativní film, pouze nudný, ba skoro až prázdný. Pro mne tedy nudný pořádně, nějaká působivá atmosféra se zde vůbec nepovedla. Ani nominace na Zlatou palmu v Cannes mne nepřesvědčuje o tom, že by "Pola X" v sobě ukrývala hlubší kvality. Snad jen ta Catherine Deneuve, která už mezi tím dávno stihla přerod ze zajímavé krásky na zajímavou herečku, dokázala skutečně něčím zaujmout. :o)

Co zase mělo být tohle? Připadá mi to jako velice špatný vtip ze strany tvůrců směrem k produkci, která dokázala zaobstarat v té době skutečně drahý barevný materiál na takovou nehoráznost. Tohle raději mělo, stejně jako Francouzský kankán, zůstat kdesi v nedotčeném archivu, nemusel bych zase přijít o některé iluze. Vydání filmu na DVD v české distribuci (zatímco spoustu zajímavých snímků ze starší doby nevysílá ani televize) je již pouze dodatečným završením veškerého dramaturgického trapasu a snahy udělat účelovou senzaci z první výraznější role Louise de Funèse před kamerou. Ne, tady mi nikdo nevymluví, že je Poprask v kabaretu něco jiného, než dobový pokus o lacinou erotiku v poválečné francouzské kinematografii, rafinovaně zabalený jako údajná kabaretní veselohra. Žádný děj, žádná myšlenka, žádný náznak jakéhokoliv tématu, navíc není to vtipné a už vůbec eroticky podmanivé, přesto tolik samoúčelné nahoty v každé druhé scéně se pomalu nevidí ani v erotických filmech, který si svůj žánr naopak přiznávají. Ale není to zdaleka všechno, co mne na filmu naštvalo a obávám se, že i řada ostatních scének a naprosto primitivních rádoby komických čísel musela působit trapně již v době vzniku. Všechno doplňuje občas celkem seriózní taneční číslo, které zůstalo oproti zvyšku "naštěstí" pouze nudné. Jedině na toho Funèse, případně ještě na režiséra Dhéryho v roli sebe sama se dalo občas dívat, ale stejně jako hezké barvy, ani oni mne nedokázali hodit do patřičného transu, se kterým bych byl schopen tomuhle spektáklu nějakou tu hvězdičku ze sebe vydat. Líto je mi jenom Michela Serraulta a jeho účasti v tak ubohém výkalu, ten do podobně primitivní zábavy nikdy nepatřil, opravdu ne... 15%