Přemek

Tady je špatně úplně všechno: primitivní scénář, neherci v hlavních rolích (Rychlý? Brožová? vážně?) a otřesná závěrečná scéna, která dělá z tragického konce českého herce a zpěváka šaškárnu. (Kdyby aspoň Rychlýmu nechali košili...)

V obsazení chybí Jiří Bartoň v roli šamana Crowleyho.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Přesto nutno vyjádřit jisté sympatie k tomu, jak se k pokračování tvůrci postavili. Nostalgie a hluboký smutek nad tím, že prostě nic nebude jako dřív. I když se budete snažit.

Taková moje guilty pleasure. Dobrý film to není, to si přiznejme. Ale Vlastimil Brodský, písničky S+Š a to podivné kouzlo nostalgie a melancholie, ta scéna, v níž se jásavě novostí zářící železniční stanice promění v rozpadající se trosku.. něco na tom je.

Skvěle natočený komorní film, klobouk dolů před režisérem Jiřím Mádlem. Jen bych chtěl malé vysvětlení od scénáristy Jiřího Mádla: Jakej přesně důvod máme k tomu fandit starému bolševikovi, který - až skončí tenhle film - se převlíkne za Jiřího Lábuse a jde hrát do Havelkových Vlastníků? Odpudivý bolševik, který nenávidí "tenhle režim" a který nechce žádné změny - to je přece ten zlatý bývalý manžel paní Horváthové s typickým "Ne je názor, ne je všecko, já žádný argumenty nepotřebuju!"... Jediná skutečně sympatická postava filmu je tak učitel Honza (?) Miroslava Táborského, který, spatřivše toho starého bolševika na výročním sraze školy, vyhrožuje mladému řediteli, že pokud onen bolševik promluví, sebere celou svou třídu a odejde.

Na konci Dubček říká, že "oni" zničili život několika generacím. No, tak to mě dostalo: byl to Dubček, který podepsal pendrekový zákon, na jehož základě milicionáři povraždili několik demonstrantů v roce 1969 a následujících dvacet let na jeho základě šikanovali každého, kdo nebyl "jejich". Ať se jde soudruh Dubček vycpat.

Učebnicový příklad naprosto nezvládnuté dramaturgie. Postavy se chovají jako šílenci utržení ze řetězu, nad jejich psychologií se nezamyslela ani skriptka, a tak celé poctivé snažení herecké sestavy jde nutně do kopru.

Jestli budete něky potřebovat někomu ukázat, jak vypadala umělecká bída počátku normalizace, pusťte mu tuhle Maryšu. Takovou tvůrčí nemohoucnost aby člověk pohledal. Režisér Dvořák se naprosto nezajímá o to, jestli se herci chovají aspoň trochu logicky a normálně, hlavní představitelka má herecky tak maximálně na Rozáru, Vejražka zahazuje jednu dobrou repliku za druhou, Bek líbá Obermaierovou na šíji jako pravý buržoazní lotras - a ona na to ani nereaguje, jen čučí do blba a hrká ze sebe repliky jako naučená školačka. Hegerlíková tu působí jako černý sup, nelidská stvůra, která - opět - nijak nereaguje na repliky okolohrajících. Jediný, kdo tu za něco stojí, je Satoranský a Dostalová. Ta k tomu asi zaujala nejlepší postoj, když slovy své babičky pravila: "Ale já vás neposlóchám..." (Ano, pražský přístup k dialektu, to už je jen takový milý bonus.)

Magický časový otisk jedné herecké generace JAMU. Třídní sraz pět let od maturity, starý profesor se potkává se svými bývalými žáky, kteří se v nové době usadili jako ve vystlaném křesílku - i s těmi, kteří se dosud nenašli a bolavě se jich dotýká setkání s nevyřešenou minulostí. Chytří, bolaví, tupí i citliví... - A také samozřejmě obraz snů začínajících herců, jejichž herecký osud můžeme (v některých případech) sledovat dosud.

Televizní film řešící otázku přidružené výroby v dobře prosperujícím JZD, kterému výroba malovaných talířů pomohla zvednout jednotku na hladinu nejlepších v kraji. Hlavním konfliktem je střetnutní dvou funkcionářů, kteří se na prosperitu družstva dívají jinak - Bílka a Hampla.