jezurka42

Co to jako mělo být?! No coment...

I suppose I do have one unembarrassed passion. I want to know what it feels like to care about something passionately. Je lepší začít znova nebo se raději adaptovat? Obojí přináší určitou míru odvahy a překonání sebe samého, co ale když zapomeneme, že díky naší volbě dojde k částečnému sebezapření? Rozhodnout správně, pro sebe i pro okolí, to jest úkol mnohdy nadlidský. Rozhodnutí padla, životy se nadobro změnily. A tak se Donald stal lepším člověkem, Charlie zjistil, že všechno zlé vede k něčemu dobrému a Susan se propadla do hlubin, kde nenajde nikdy již světlo vedoucí nazpět k cestě. Lidskost mizí, lidé zůstávají.

Brečela jsem...první minutu, druhou minutu...devátesátou minutu...

I didn’t know that she loved me as much as she loved me. I didn’t know she was bulimic. You know, we had dinner, she tell me that she love me and then she throw up. Hold neurotické romantičce, zahalené navenek, ale odhalené uvnitř. Přátelé přinesli smích, kolegové respekt, lásky oddanost a potřebnou nostalgii. Woody pravdu, která všechny zasáhla a snad nejvíce jeho múzu. S jejich finálním objetím, objevili se nachvíli všichni ti lidé milování i zatracovaní. Linda a Allen, i Annie a Alvy. Jen pár vteřin a pak zase odletěli do výšin nebe. Kruh se uzavřel, opona spadla. Di děkujeme. Tak zase přijď a ukradni si naše srdce.

Smekněte svůj klobouk, jelikož jste stanuli před královnou, bohyní, skvělou manželkou, ještě lepší matkou a přitom úplně normalní ženou, která toho tolik dokázala. A stále ještě neřekla poslední slovo. Meryl, jsi skvělá. Meryl, žij věčně...

A já blázen jsem si po 10 minutách myslela, že to vypnu. Sci-fi není zrovna můj šálek kávy. Jediné co mě k tomuto filmu táhlo byla Me....to si asi domyslíte (teda aspoň někteří :). I když film trvá opravdu dlouho (víc jak dvě hodiny!!), stejně mě to hrozně bavilo. Nejúžasnější jsou na tom vizuální efekty...a hudba. Ale přece jenom, ty efekty mě úplně dostaly. Nebyli ani tak ti roboti nebo moderní auta, ale hlavně mě odrovnal ten Manhattan. Bylo to tak nádherné. Bylo to asi nejlepší sci-fi, které jsem kdy viděla. PS: Haley je božský herec. Doufejme, že jeho úspěchy budou větší a větší...

She says, we publish. Steven Spielberg přišel v březnu roku 2017 s novým projektem a ještě v prosinci téhož roku šel film The Post do amerických kin. Je to až symbolické, s jakým nasazením, s jakou rychlostí a vytrvalostí celý tým kolem Stevena pracoval. Jako mravenci schraňující si materiál na vytvoření svého obydlí, jako novináři sedící na zemi a probírající se skrze tisíce stránek uniklých materiálů kolem Vietnamské války. Byla to šílená doba. Doba šílené války. Války, které daly stopku noviny. Noviny, které se proti této válce postavili jinou válkou. Slovy zaútočily, ukázaly zdrcující pravdu, která nakonec položila na kolena nejen prezidenta Nixona, ale vlastně celou Ameriku, její politiku i společenství. Pro mne toto není film o politice, ale o spravedlnosti a snaze si tuto spravedlnost vydobýt ne násilím, ale věděním.

Aneb co by se (ne)stalo, kdyby Doktora opravdu pohřbili. Nedošlo by k nádherným setkáním a srdcervoucím rozloučením. Nezažili bychom zábavná dobrodružství ani strašidelné cesty. Životy bychom pouze přežívaly a vzpomínky by se vytratily. Však...však byl zde ten muž, jenž si myslel, že nemá žádnou rodinu. Však je zde ten muž, jenž mu dokázal, že nikdo neměl větší rodinu než on. Děkuji ti Marku za tvou vášeň, fantazii, touhu a lásku, kterou jsi vynaložil do tohoto díla. Děkuji tomu bláznivému Doktorovi za jeho TARDIS, fez a rybí prsty s pudinkem. A ta největší poklona patří muži, jenž to nikdy nedokázal vzdát. Mr. Hartnell, you will always be the first..." I want you to belong somewhere, to have roots of your own. With David you will be able to find those roots and live normally like any woman should do. Believe me, my dear, your future lies with David and not with a silly old buffer like me. One day, I shall come back. Yes, I shall come back. Until then, there must be no regrets, no tears, no anxieties. Just go forward in all your beliefs and prove to me that I am not mistaken in mine.

Jsi teď šťastná? - Bojím se být úplně šťastná. Zamilovala jsem se. Do Klímových neuvěřitelně jemných slov, do smutku, který se zračil v Kristýniních očích, do beznaděje, která čišela z každé scény, z každého dialogu. Jen malá kapka naděje se objevila na obzoru, aby v další scéně byla nemilosrdně setřena z povrchu zemského. Janino šílenství, Honzova dravá nesmělost, Kristýnino hluboké zklamání životem. Pavane for Dead Princess od Maurice Ravela vystihuje tu bezcílnost jejich životů. Možná že se opravdu na konci všeho toho trápení dočkáme jakési úlevy. Skrze jeden pohled je řečeno tisíce slov, jen musíme hledět dopředu a nechat otevřenou duši. Ani svatí ani andělé, dvě vázy a tím to končí.

There‘s something different about you. I don’t know what, but it’s great. Když se kouknou Annie a Alvy do zrcadla, vidí v odrazu někoho jiného. Ti dva jsou jim podobní, v neurotičnosti, v romantičnosti, ve své nejistotě a smutku. Stojí tam Diane a Woody, ruku v ruce, s trpkým úsměvem a rozbolavělou duší. Vyprávějí svůj příběh o té prchavé lásce, neuspokojivém partnerství, celoživotním přátelství. Jakási anekdota o životě, s takovým tím zvláštním koncem, který konce nemá.