vyfuk

Tento film se ukázal být jako silný potenciál. Já jsem se na něj asi neměl ani moc příležitost těšit, protože jsem nevěděl, že má existovat. Ale nakonec se nekoná ani nějaké převratné překvapení. Hancock si zde nádherně hraje s možností toho být jak scénáristou, tak režisérem a hezky promyslet každý tah. Taky to tam vypadá. Po stránce zpracování je film silně vymazlený a hraje si s každým záběrem. Plus k tomu i atmosférou to k tomu nějak spěje i přes poloviční voice-overy, které poté najedou na současný záběr. I tak se najdou ne přímo prohřešky, ale něco, co mě tahá za oči, jen to vidím. Jako třeba záběry, kdy v baru se baví postavy a záběry se střídají jako muži na lehké děvě a skáčou sem a tam, kdy skoro narušují veškeré pravidla osy. Poté je tu scénář. Ten je kupodivu asi nejvíce plytký. I když se vám snaží nastavit film v nejlepším možném měřítku, nějak v tom chybí ono napětí a hon za zločincem. Mnohé naháněčky nebo hledání je spíše necharakterní a silně nezajímavé. Zvláště, když do toho přidáme nečekaně zbytečné přehrávání Washingtona a občasné nelogické chování celého policejního sboru. To nakonec vede i k nelibému finále, které ale zase v rámci charakteru jsem schopný chápat, ale bylo by lepší na něj dát ve filmu větší důraz. Film je to nakonec dost zvláštní. Dělá dojem silného krimi thrilleru, ale vlastně je takové plytké a nijaké. Takové novodobé Sedm, které se tolik nevyvedlo.

To, co se zdálo nejdříve jako zvláštní odpočinkovka se ukázalo být nečekaně silným filmem. Nejdříve se zdá, že válka nebude hrát žádnou roli, pak je to hlavně o sportovním a intimním úspěchu a pak se válka a intimnost dohromady dělá to důležité. Nakonec se to dokázalo skvěle zkombinovat se všemi aspekty, které si na konci dokázali i dobře hrát s postavami, předměty a s divákovou psychikou. Přeci jen, já mám velice rád popularizaci zapomenutých příběhů. A zde se to navíc podařilo. I s dojemnou tečkou.

Něco se pokazilo. A já vlastně ani nevím moc co. Asi to, že seriál si mnohdy bere nějakou tupost a tuctovost původního seriálu, na který se snaží nějak navázat, ale nestojí to moc za nic. Kupodivu ty lepší díly jsou ty nejbizarnější, které alespoň naznačují nějakou živost nebo veselost na rozdíl od všednosti, která je dosti nudná nebo nic neříkající. Poté tu jsou díly v celku spíše bizarní, kdy se zjistí, že vrahem není vrah, ale blesk. Což je tak bizarní, že to nemohu nazvat jinak, než jako skvělost. Pak jsou ale díly, které vlastně ani moc neříkají a nebo jsou naprosto duté. A jedním z hlavních problémů asi nakonec je i to, že třeba starý Mrázek dostane i více prostoru než nový Souček, který je v popředí třeba jenom jeden nebo dva díly, kdežto Mrázek dostane jeden díl celý sám pro sebe. Hezkým vytržením z rutiny je hned druhý díl, kde vlastně ani nejsme ani moc v Praze. Poté jsou ale dosti patetické díly, jako ten v Paříži, ve kterém se hlavní hrdina ukazuje jako neomylný génius a celá zápletka okolo něj se nese v dost zvláštním a nicotném duchu. Je to škoda. Seriál to nakonec nebude ani tolik o celku, jako alespoň v případě původního seriálu, ale spíše půjde o jednotlivé části. A je toho škoda.

Další jakoby lehce poetický, ale zároveň odlehčený italský film, ve kterém jasně vévodí Servillo, kterého si nyní můžeme dopřát i ve dvojroli. Je však otázka, v čem si ho vlastně dopřáváme? V politickém dramatu na nože? V boji o psychické zdraví? A nebo jenom taková ta klasická italská seance zachycující momenty italského života? Kdo ví? Já to bohužel přímo nezjistil. Což je škoda. Film byl pro mě naladěný na velice správnou vlnu a stačilo málo, aby mě nějak dorazil do skvělých pozic, aby se mi definitivně líbil. Asi hrálo i roli, že i když se druhý bratr jevil jako čerstvý vánek novoty k lepšímu, tak by člověk čekal i nějakou větší upřímnost nebo i ironičnost. Ta nepřišla. A to byl takový ortel smrti.

Film, který tady nade mnou visí již dlouho. A poté to tedy nakonec opravdu přichází a já se na něj mohu podívat. A zřejmě bych se na něj díval i trochu upřímně jinak, kdybych nevěděl na poslední chvíli, kdo ho režíruje. Nakonec vím, že v omezeném množství děl pana Sorrentina se nachází i film, který se zdá být, že ani není jeho. Alespoň námětem. Ten je dost mimo. Ale záhy hned vidíte, že to vskutku je jeho film se vší parádou. S nádherně barevnými a protaženými záběry, na kterých je vždy na co se dívat. Podivná hlavní postava skvěle zahraná Sean Pennem tomu jenom nahrává. I s jeho přemýšlením a jeho zvláštními osudy. Nahrává tomu i klasická procítěná moudra a pozastavení se nad samotným životem a jeho smyslem. I tak se asi nedá mluvit o tom, že by byl film nějak extrémně záživnější. Italský umělec natočil lepší, ale v podstatě i více nečitelnější filmy. Je to pro mě někde na pomezí klasicky dobrého zážitku od někoho takového, ale zároveň zvláštní průměr.

Opět menší film. Ale on vystačí. Bohatě a plně. Menší špičkování na malé norské opuštěné chatě, kde se setkají nacističtí vojáci, kteří vlastně moc nacističtí nakonec nejsou a Angličané, kteří se ukazují nejdříve v dost negativním světle. Kupodivu racionálními až pozitivními postavami jsou Němci. A ono to vychází. Vůbec necítíte zášť. Cítíte v celku dobré naladění skrze dobré a vtipné dialogy a obyčejné postavy s obyčejnými osudy. Nádherný, komorní a příjemný film.

Dosti silný a nečitelný film. Maďarský Romeo a Julie v trochu zvláštním podání, kdy si lidé vlastně nerozumějí, ale milují se i přes to. V mém pohledu jde o docela zvláštní počin, který je docela zdlouhavý. Na konci je nicméně dost silný a propojený. Člověk i myslí na tragický konec, ale toho se vlastně ani nedočkáme. Konec docela dostane i celému filmu v to, že se zdá, že bude konec, ale ono ne a ještě tam nějakých těch deset nebo dvacet minut je. Toto téma lásky je mnohdy silně abstraktní a intimní. Těžké na zpracování, proto ho v celku oceňuji i v tomto konkrétním případě, ale asi mi to moc nezmění pohled na těžkosti samotného filmu.

Asi tak. Prostě jsem se po asi dvaceti letech dostal k jedné z obrovských klasik. Asi ji vidělo mnoho lidí, ale taky ne všichni. Film je nicméně ukázkovým silným příběhem až nějaké odvahy a síly, silného skutečného příběhu, který má v sobě i nějakou tu eskalaci postav, kdy se i ze zlých stávají lepšími a podobně. Akorát bez nějakého většího osobního dramatu, které jsem lehce čekal. Na Disney až nečekaně sprostý film, ale asi se nedá mluvit o tom, že by to vadilo. Spíše naopak.

Upřímně, normálně jsem schopen být naladěn na takovéto filmy, ale někdy asi mi neřeknou to, co chci slyšet nebo spíše nerozumím autorovi, co se mi snaží sdělit. Asi šlo více vyždímat s pozadím onoho zlodějství, která sice asi v takovémto příběhu má být upozaděné, ale zde bylo asi až moc. Těžko říci. Za mě bohužel nakonec nic moc říkající filmeček.

Potkala jsem jednoho úžasného Kubánce. Každá noc je teď jako Zátoka sviní. Byla nádhera si asi po deseti letech takto zavzpomínat. Film, který je i v ohledu na dnešek velice kouzelný a příjemný, i když jsem usoudil, že nejvíce by si ho nakonec člověk užil v původní znění. I když nějaké i to kouzlo dabingu je dost specifické. Především je nutno říci, že film by ani zbla nebyl tak dobrý nebýt nepřekonatelného Williamse. Dnes už spíše na filmu pozoruji i nějaké ty lehce trapné momenty, kdy Táta až moc tlačí na pilu ve snaze zdiskreditovat postavu Stu, tedy Hnůj. Tyto monety film mnohdy zbytečně kazí. I tak je to nádherný zážitek, na který se brzy zase rád podívám. Můj otec byl Američan. Za války odletěl do Anglie. Byl v Londýně a tam poznal jednu krásnou Angličanku a má sestra je ovocem jejich touhy.