vyfuk

Hodně těžký film. Alespoň v takovém tom ukotvením. Film nám totiž představí antagonisty první kategorie, že by se ani Rumburak za ně nestyděl. A už tam tak nějak vidíme problém. Protože později se nám představí vinně/nevinná babka, která má silné konexi na velice zlé lidi a pak si vlastně musíte vybrat, komu fandit. Vrahům nebo manipulátorům? Jednoznačně musím říct, že toto je skvěle zahrané Rosamundou Pike, kterou jsem začal po této roli pravdivě a absolutně nenávidět. Člověk musí ocenit alespoň tu autořinu, kdy se povedlo něco dát takto dohromady pod co možná nejlepší vizí. I přes velice dynamickou a industriální hudbu a přes trochu barevně nevymakanou kamerou. Poté už tu jsou spíše takové ty kravinky. Jako to, že se vůbec nemusíte bát ruské mafie, protože to nejhorší, co vám udělá je, že se vás pokusí upéct jako Jeníčka s Mařenou, ale dají málo plynu, takže i po hodině nebo dvou pod troubou jsou troubové jenom Rusáci. Celou dobu čekáte, jak se to vyvrbí, protože tady přeci nemůže nikdo logicky vyhrát. Když na jedné straně jsou naprosto odporné a zavrženihodné socio-svině a na straně druhé takové to čiré zlo. Poté kupodivu naleznete kompromis. A v úplném závěru i satisfakci. Tu musím ocenit, protože je v celku bizarní. Zbytek je takový... asi ne plytký jako spíše a jednoduše nijaký. Ale stále na tom dokážu něco docenit.

Nekompromisní. Dost. A nechutné k tomu. Ale taková realita občas bývá. Trochu i zvrácený humor, který není sdělovaný nahlas jako spíše skrze detaily a činy. A taky kameru. Která nás nechá temně čekat na to, co se zase ve filmu stane. V tomto úhlu pohledu velice povedená atmosféra. Film je to dosti těžký. Zároveň pro mě osobně asi nenabízí nějakou převratnou změnu a obohacení mé osoby. Už kvůli tomu, že nejednou mi u filmu bylo logicky špatně. I to však může být úkaz dobře odvedené práce.

V celku problémový film. Z jednoduchého důvodu. Docela dlouho ani nevíme o čem to bude? Vyhrocené drama s nějakými konspiračními intriky? Nebo snad krimi thriller? Nebo nějaká sociální kritika? Nakonec je to spíše psychologický film. Jenže člověku to vlastně dojde až po nějaké době, kdy právě čeká na nějaký velký zvrat. Obecně vlastně bylo docela dost těžké odhalit, co byly nějaké body obratu a jakým směrem film směřuje. Později si sice naladíte na onu vlnu kluka, který je odtažitý a poté kluka, který je asi zženštilý a to jsou jeho problémy. Pak tu je nějaké i to překvapení nebo menší odhalení pravdy ke konci, které docela potěší, ale film asi není dostatečně temný na to, aby působil o to více zajímavě nebo vyhroceně. Škoda. Film je v tomto docela těžký, jelikož dlouho nemá charakter nebo nějaký rys, jak se chce orientovat. A je to škoda.

Tento film se ukázal být jako silný potenciál. Já jsem se na něj asi neměl ani moc příležitost těšit, protože jsem nevěděl, že má existovat. Ale nakonec se nekoná ani nějaké převratné překvapení. Hancock si zde nádherně hraje s možností toho být jak scénáristou, tak režisérem a hezky promyslet každý tah. Taky to tam vypadá. Po stránce zpracování je film silně vymazlený a hraje si s každým záběrem. Plus k tomu i atmosférou to k tomu nějak spěje i přes poloviční voice-overy, které poté najedou na současný záběr. I tak se najdou ne přímo prohřešky, ale něco, co mě tahá za oči, jen to vidím. Jako třeba záběry, kdy v baru se baví postavy a záběry se střídají jako muži na lehké děvě a skáčou sem a tam, kdy skoro narušují veškeré pravidla osy. Poté je tu scénář. Ten je kupodivu asi nejvíce plytký. I když se vám snaží nastavit film v nejlepším možném měřítku, nějak v tom chybí ono napětí a hon za zločincem. Mnohé naháněčky nebo hledání je spíše necharakterní a silně nezajímavé. Zvláště, když do toho přidáme nečekaně zbytečné přehrávání Washingtona a občasné nelogické chování celého policejního sboru. To nakonec vede i k nelibému finále, které ale zase v rámci charakteru jsem schopný chápat, ale bylo by lepší na něj dát ve filmu větší důraz. Film je to nakonec dost zvláštní. Dělá dojem silného krimi thrilleru, ale vlastně je takové plytké a nijaké. Takové novodobé Sedm, které se tolik nevyvedlo.

To, co se zdálo nejdříve jako zvláštní odpočinkovka se ukázalo být nečekaně silným filmem. Nejdříve se zdá, že válka nebude hrát žádnou roli, pak je to hlavně o sportovním a intimním úspěchu a pak se válka a intimnost dohromady dělá to důležité. Nakonec se to dokázalo skvěle zkombinovat se všemi aspekty, které si na konci dokázali i dobře hrát s postavami, předměty a s divákovou psychikou. Přeci jen, já mám velice rád popularizaci zapomenutých příběhů. A zde se to navíc podařilo. I s dojemnou tečkou.

Něco se pokazilo. A já vlastně ani nevím moc co. Asi to, že seriál si mnohdy bere nějakou tupost a tuctovost původního seriálu, na který se snaží nějak navázat, ale nestojí to moc za nic. Kupodivu ty lepší díly jsou ty nejbizarnější, které alespoň naznačují nějakou živost nebo veselost na rozdíl od všednosti, která je dosti nudná nebo nic neříkající. Poté tu jsou díly v celku spíše bizarní, kdy se zjistí, že vrahem není vrah, ale blesk. Což je tak bizarní, že to nemohu nazvat jinak, než jako skvělost. Pak jsou ale díly, které vlastně ani moc neříkají a nebo jsou naprosto duté. A jedním z hlavních problémů asi nakonec je i to, že třeba starý Mrázek dostane i více prostoru než nový Souček, který je v popředí třeba jenom jeden nebo dva díly, kdežto Mrázek dostane jeden díl celý sám pro sebe. Hezkým vytržením z rutiny je hned druhý díl, kde vlastně ani nejsme ani moc v Praze. Poté jsou ale dosti patetické díly, jako ten v Paříži, ve kterém se hlavní hrdina ukazuje jako neomylný génius a celá zápletka okolo něj se nese v dost zvláštním a nicotném duchu. Je to škoda. Seriál to nakonec nebude ani tolik o celku, jako alespoň v případě původního seriálu, ale spíše půjde o jednotlivé části. A je toho škoda.

Další jakoby lehce poetický, ale zároveň odlehčený italský film, ve kterém jasně vévodí Servillo, kterého si nyní můžeme dopřát i ve dvojroli. Je však otázka, v čem si ho vlastně dopřáváme? V politickém dramatu na nože? V boji o psychické zdraví? A nebo jenom taková ta klasická italská seance zachycující momenty italského života? Kdo ví? Já to bohužel přímo nezjistil. Což je škoda. Film byl pro mě naladěný na velice správnou vlnu a stačilo málo, aby mě nějak dorazil do skvělých pozic, aby se mi definitivně líbil. Asi hrálo i roli, že i když se druhý bratr jevil jako čerstvý vánek novoty k lepšímu, tak by člověk čekal i nějakou větší upřímnost nebo i ironičnost. Ta nepřišla. A to byl takový ortel smrti.

Film, který tady nade mnou visí již dlouho. A poté to tedy nakonec opravdu přichází a já se na něj mohu podívat. A zřejmě bych se na něj díval i trochu upřímně jinak, kdybych nevěděl na poslední chvíli, kdo ho režíruje. Nakonec vím, že v omezeném množství děl pana Sorrentina se nachází i film, který se zdá být, že ani není jeho. Alespoň námětem. Ten je dost mimo. Ale záhy hned vidíte, že to vskutku je jeho film se vší parádou. S nádherně barevnými a protaženými záběry, na kterých je vždy na co se dívat. Podivná hlavní postava skvěle zahraná Sean Pennem tomu jenom nahrává. I s jeho přemýšlením a jeho zvláštními osudy. Nahrává tomu i klasická procítěná moudra a pozastavení se nad samotným životem a jeho smyslem. I tak se asi nedá mluvit o tom, že by byl film nějak extrémně záživnější. Italský umělec natočil lepší, ale v podstatě i více nečitelnější filmy. Je to pro mě někde na pomezí klasicky dobrého zážitku od někoho takového, ale zároveň zvláštní průměr.

Opět menší film. Ale on vystačí. Bohatě a plně. Menší špičkování na malé norské opuštěné chatě, kde se setkají nacističtí vojáci, kteří vlastně moc nacističtí nakonec nejsou a Angličané, kteří se ukazují nejdříve v dost negativním světle. Kupodivu racionálními až pozitivními postavami jsou Němci. A ono to vychází. Vůbec necítíte zášť. Cítíte v celku dobré naladění skrze dobré a vtipné dialogy a obyčejné postavy s obyčejnými osudy. Nádherný, komorní a příjemný film.

Dosti silný a nečitelný film. Maďarský Romeo a Julie v trochu zvláštním podání, kdy si lidé vlastně nerozumějí, ale milují se i přes to. V mém pohledu jde o docela zvláštní počin, který je docela zdlouhavý. Na konci je nicméně dost silný a propojený. Člověk i myslí na tragický konec, ale toho se vlastně ani nedočkáme. Konec docela dostane i celému filmu v to, že se zdá, že bude konec, ale ono ne a ještě tam nějakých těch deset nebo dvacet minut je. Toto téma lásky je mnohdy silně abstraktní a intimní. Těžké na zpracování, proto ho v celku oceňuji i v tomto konkrétním případě, ale asi mi to moc nezmění pohled na těžkosti samotného filmu.