emma53

Tyhle dokumenty se tak těžko komentují, protože pronikají srdcem a to nejde mluvit ani psát, pouze plakat. Mně se to stalo několikrát, ale když přišel moment jeho Posledního tance, který komentoval Sergej slovy : "Když jsem tančil na TAKE ME TO CHURCH s nikým jsem nemluvil. Natáčelo se to mnoho hodin a skoro celou tu dobu jsem brečel. Hlavou mně běželo úplně všechno............čeho zanechávám......", to byla chvíle, kdy se mně obrazně zastavilo to mé srdce a tekly mně slzy jako hrách.....

Tak tohle byla výzva od jednoho uživatele a já naprostá nehororka jsem si řekla.....že to na just dám a s hrůzou jsem si to ještě pustila pozdě večer. A vida, když jsem zavřela oči při různých momentech hladových zombíků, vyloupl se z toho celkem zábavný horor s výbornými hláškami s chlapem jak víno, Woodym a s kočkou Stoneovou. Občas mi to nedalo a dívala jsem se na ty autíčka poházená kolem a díky za triky. Na konci jsem se už nenamáhala zavírat oči a jednohubkový horor mám za sebou........vidíš, zvládla jsem to ! Když vypustím zvratky, tak klíďo solidní čtyřka.

Po dlouhé době jsem si dala na dobrou noc western, protože se v těchto kruzích často nenalézám a ráda bych to trochu napravila. Proti kostře příběhu bych připomínky neměla, snad až na ten neuvěřitelný konec s ramenem. A určitě jdu o level níž i kvůli tomu, že ten drsný vrah Johny Gant, vypadal jak mišpulínek, takový maminčin mucínek. To na mě působilo nevěrohodně. Apropo, slečně Bensonové jsem záviděla tu krásnou blůzičku, škoda jí.

Je to můj první Ferreriho film a už teď vím, že je poslední. Je to tady poměrně dost rozebrané od kolegů a to na dva tábory. A já se řadím k těm, kteří byli spíš znechuceni a byli spokojeni se závěrem, který dokonale sedne k názvu tohoto filmu. Za Ornellu jednu hvězdičku dám a časem přihodím možná i za ten konec. Na tehdejší dobu to byl zcela určitě kontroverzní film, ale nějak nemohu přijít na to, za co to vlastně dostal Gérard to ocenění? Pozitivum vidím v tom, že znám o jednoho režiséra navíc.

Někdy si říkám, že současné černobílé filmy jsou možná daleko náročnější. Vystihnout každý odstín od bílé po uhlově černou k dané situaci, aby to účinkovalo na diváka, je pro kameramana určitou výzvou, ale Francois se to povedlo velmi dobře zachytit. Tady ten příběh byl tak smutný, že mně nebylo po projekci nejlépe a černá by k tomu asi sedla v tu chvíli nejlépe. Žel se tyto nechutnosti stávají, já jen nepochopila, nebo lépe řečeno, já bych nebyla schopná poslouchat přehrávku s výslechem vraha. Vlastně bych do té místnosti ani nešla. Nechala bych si jen ty hezké vzpomínky.

Tohle je Denzelův film v mnoha ohledech, jak jsem to tak viděla nahoře vypsané a také si tam asi tím pádem zabral nejvíc prostoru. Ze začátku mlel tak rychle, že jsem pomalu nestíhala číst titulky. Ale ono šlo v podstatě o celek, o jednu rodinu s jejich radostmi, ale spíš strastmi. Možná jsem se do toho nedokázala tak vcítit jako v jiných Denzelových filmech a to je škoda. Chtěla bych například ještě víc poznat Violu, která mu hrála manželku, to byla nádhera, její evidentně herecký talent se mně zdál málo využitý.

Buď to bylo dabingem a nebo mojí únavou, nevím. Padla na mě také frustrace a prozatím nejsem schopná nad tím ani přemýšlet a repete mně tady nehrozí a přitom taková škoda Rachel.

K Básníkům se dá tak těžko něco napsat. To je jako své dávné lásce. Padla na mě nostalgie jak hrom. Strašně milý, něžný, roztomilý, ale i smutný film, všeho tam bylo dostatek. Skláním se před panem Somrem, ke kterému jsem cítila velkou empatii, zřejmě spojenou spojenou s mojí maminkou. Smála jsem se Kulíškovi a Vojtěšce, myslím, že se při natáčení docela pobavili a pak jsem fandila celé té bezvadné trojce ne úplně zralých stárnoucích mužů, ale stále plní toho klukovství, které známe z dřívějších dílů. Ano, bylo to umírněnější, ale vždyť je to tak i v reálu. A hudební podkres Ondřeje Brzobohatého a Jaroslava Uhlíře podkreslila citlivě celé Básníky, jim patří také díky.

A zase mohu být jak Jane Marplová a říct : "To tam u nás St. Mary Mead byla jeden švec a ten......" Ano, já se s tím měla možnost také seznámit přes jednu mou kamarádku, která měla bratra a ten se k tomu dostal pomalu, ale jistě také, až se dostal do takových dluhů, že je navštívil exekutor, ti se s ničím nepáří a rodiče mu zaplatili tu pro mě obrovskou částku (dluh), přes dva miliony. Je to sympatický muž, který má hodnou manželku a dvě děti a dlouho to flikoval tím, že si půjčoval jinde. Později si pro výplatu musel jezdit s nějakým dozorem, manželkou, otcem............. a tak se jednou stalo, že otec byl unavený, tak mu zastavil před bankou s tím, že na něj počká (a měl přehled, co se vchodu týká). Nemylte se, tento muž si vybral výplatu a utekl nějakým zadním vchodem a už v tom zase jel. Ano, je to hrozná nemoc, která u nás nebyla až tak známá, ale dnes je to pandemie. V tomhle příběhu nevím, jestli James tomu uteče, ale v tom mém, utekl, šel se léčit a žije dál plnohodnotným životem, ale těch smutných jizev u druhých zanechal hodně a ty se těžko hojí.

Já opět po delší době smekám, ale tentokrát to bude před dvěma osobnostmi a to je v prvé řadě Emília Vašáryová a ten druhý je kameraman, protože on s tváří Emílie doslova souzněl a každý záběr byl citlivý, jemný a pověděl nám dokonale vše, co Eva v jakoukoliv chvíli prožívá. Byl to Emíliin herecký koncert, ale já jí vždycky milovala, tu jemnou, křehkou a citlivou osůbku ze Slovenska. Jsem ráda, že její rozhodnutí odejít z této profese změnila, děkuji.