lisa.ginmi

Příjemná oddychová pohádka trochu slabší provedením, zato skvostná námětem. Klasické prostředí vyvažují klišé bořící postavy a několik krásných hudebních kousků. Chápu, že je to hloupá námitka, ale místy mě jen opravdu nebetyčně štvalo, jak moc je to zaměřené na dětské publikum, tenhle scénář by unesl i podstatně dospělejší fantasy kabát. Sourozenecký vztah není mezi pohádkami ani zdaleka ohraným námětem a musím říct, že mě obě princezny opravdu potěšily. Charakterově jsou sympatické, uvěřitelné a na jejich osudu vám bude záležet. Hlavně Elsa je jednou z nejlepších postav, na které jsem kdy v animáku natrefila, zbožňuju ji. Ostatní hrají druhé housle, ale ledař Kristof je tak sympatický, jak by měl být. Do role povinné komické vložky se tu vložili zároveň sob i sněhulák, a přestože mě nijak zvlášť nezaujali, nevadili mi. Trochu mě mrzí malá využitost trollů, jejich zpracování mělo něco do sebe. Drobná zklamání rychle vyvanula a zůstala příjemná vzpomínka. Za mě palec nahoru.

Příliš mi nesedl ani první díl, ale uznávala jsem, že prvky na kterých stavěl - choreografie akčních scén, využití dětské hrdinky, dost zvrhlý humor, zvládal dokonale. Bohužel, všechny tyto silné stránky pokračování chybí. Hlavní hrdinka je sice stále sympatická a zůstává hlavní devizou, bohužel ale tentokrát stojí uprostřed obyčejného příběhu prostoduché pubertální komedie. Sice si už jedničku nepamatuji nijak dokonale, ale nemůžu se zbavit dojmu, že zřejmě snížili rating. Přeci jen mi z ní v hlavě utkvěl pocit čehosi syrového, šokujícího a svým způsobem silného, co opravdu bořilo určitá tabu. U dvojky jsem se zasmála, ale už teď, pár hodin po shlédnutí, jsou mé pocity z ní totálně vyvanulé. Jen vím, že finální souboj Mindy s Matičkou rusí byl (především ve srovnání s jedničkou a Mindiným průchodem "uličkou smrti") příšerně odfláknutý.

Vizuálně přenádherný a technicky perfektně zpracovaný film, kterému bohužel k dokonalosti chybí mnohé. V první řadě dobře nebo jakkoli zajímavě zahrané hlavní postavy. Keira Knightley, která se mi zcela upřímně líbí v naprosté většině svých rolí, tady působí tak protivně a nepřesvědčivě, že okamžik její smrti představoval pro mě emoční vrchol jen v jediném ohledu - oddechla jsem si, že už se na ni nebudu muset dívat ani o minutu déle. Aaron Taylor-Johnson má asi tolik sexappealu, jako průměrný žák deváté třídy základní školy a jsem si jista, že mnoho takových pobralo více hereckého talentu. Obecně je těžké vytvořit si vztah k jakékoli z postav, ať už hlavních nebo vedlejších, zvláště, je-li na scéně právě samotná Anna, která sice opravdu silně vystupuje z davu, bohužel ji ale lze jen stěží vnímat jinak, než jako zjevně duševně chorou osobu, jež ze sebe navíc nedokáže vykřesat ani tu trochu lidského dramatu, aby jí mohlo být divákovi aspoň líto. Je to škoda, opravdu, při vší té výborné práci, kterou odvedli ti, kteří připravovali tenhle audiovizuální spektákl a zůstali v zákulisí.

Přiznávám, že z nových animáků mívám zas a znova doslova dětinskou radost, přestože bývám velmi často zklamána. Jako v tomto případě. Croodsovi jsou velmi přímočarý, jednoduchý film, opravdu jen pro malé děti, bez jakéhokoli smysluplného děje a, co je horší, bez jakýchkoli opravdu sympatických postaviček (aspoň těch lidských, lenochod mě bavil). Mimika některých "zvířat" na mě působila jako okopírovaná z nesrovnatelně lepšího How to train your dragon a byla bohužel to jediné dobré na všech těch zvrhle podivných a obvykle dost hloupě udělaných tvorech. Co se týče hlavních postav, celou dobu jsem jen žasla, jak sbírka takových pitomců může v tomhle sjetém pravěku tak dlouho přežít a ne, nepřišlo mi to vtipné a ne, nemyslím si, že je dobré snažit se na tom postavit celovečerní film. Žehnám Době ledové a pokouším se rychle zapomenout. PS. Jo animace je zvládnutá parádně, ale dívat se jen na ni 90 minut je trochu zabijácké.

Málokterý film ve mně zanechal tak rozporuplný dojem. Na jedné straně stojí příběh velmi niterného lidského dramatu, famózně ztvárněný představiteli hlavních rolí (hlavně DiCaprio zde opět prokazuje, že je pan Herec par excellence). Verbální, ale především nonverbální komunikaci mezi postavami, která vymezuje jejich jednotlivé charaktery, pohnutky a vzájemné měnící se vztahy je radost sledovat. Sám Gatsby je postavou po celou dobu balancující mezi bezcitným sobcem odříznutým od reality a idealistickým snílkem bojujícím do posledního dechu za svou životní lásku a skrze ni za smysl svého života. Ostatní jako by představovali planety kroužící kolem hvězdy ve svém středu, vratké na svých gravitačních drahách a nezadržitelně směřující k bodu, kdy se celá scéna zhroutí. Na straně druhé pak stojí všechny ty rušivé elementy kolem. Další z mnohých příležitostí poslední doby, kdy ve mně hryzala nutkavá potřeba mlátit filmaře něčím hodně těžkým po hlavě za každý zbytečný speciální efekt, který ve filmu použili. A pak je tu problém číslo dva, soundtrack. Hudební experimenty Craiga Armstronga mě až do teď opravdu bavily, až do teď. V případě Velkého Gatsbyho to přehnal a šlápl úplně vedle. Nemám nic proti současné hudbě v historických filmech, pokud se to hodí a dává to smysl, ale jaký smysl má točit film o lesku a bídě jazzového věku bez jazzu, to prostě nepochopím. To si páni filmaři vážně myslí, že současný rap, disco, techno a bůhví co ještě je rebelštější a blištivější hudba, než jazz dvacátých let? Vždyť bez téhle hudby by celé to dekadentní hemžení, které se snaží zachytit, přišlo o hlas.

Tak tenhle Brooks mě opravdu nezaujal. Většina vtipů šla úplně mimo mě, příběh a postavy je zmršenina prvního řádu. Jako parodii na Star wars to nechápu, jako samostatný film mi to přijde nudné. Jedna hvězdička je za vcelku povedený soundtrack a scénku s vetřelcem, při které jediné jsem se smála.

Kočičí obdoba Cesara Millana, akorát s drsnějším a pro mě o něco sympatičtějším hlavním hrdinou. No jo no, koťata holt nejde svěřit žádné třasořitce.

Nepřestává mě fascinovat, jak může být něco tak příšerně potrhlého, retro a místy vážně pitomého tak ohromně vtipné a zajímavé (a to normálně šablonovité scénáře z duše nesnáším). Samozřejmě, že mě nezřídka zaplaví pocit naprostého wtf a někdy mám chuť do toho praštit, ale vždy jsem za své pošramocené nervy nakonec vrchovatě odměněna nějakým skvělým vtipem v podání tohohle neodolatelného ansámblu v čele s panem Spockem. Tuhle roztodivnou věcičku zkrátka nelze jakýmsi zvrhlým způsobem nemilovat. Novým zpracováním jako by ve srovnání s tímhle cosi chybělo.

Překvapivě dobré. Má to náboj, má to obsah, dokonce to i dává v celku smysl a, i když je to velmi přímočaré, nedá se o tom říct, že by to bylo úplně tupé. Dá se tu najít pár vysloveně logických chyb, ale nejsou tak do očí bijící, aby kazily dojem z filmu, pokud ovšem nejste úplní hnidopichové. Čarodějnice i akce jsou více než zajímavé pro oko a hlášky opravdu vyznívají tak cool, jak by měly. Škoda jen nevyváženého hereckého výkonu hlavní sourozenecké dvojice, kdyby hrál Jeníček tak jako Mařenka, opravdu by se mi to zamlouvalo. Jednu malou soukromou hvězdičku si rozhodně zaslouží troll.

Krásná steampunková pohádka utkaná beze strachu z těch nejsmělejších a nejbláznivějších nápadů a snů. Bohatostí motivů a všudypřítomnými překvapujícími detaily je tenhle televizní počin opravdu unikátní. Ne vše je dokonalé, ne všechny herecké výkony opravdu přesvědčivé, ale celek zkrátka strhne a nepustí. Ano, spousta detailů je nekonzistentních, spousta věcí v podstatě nedotažených, ale ta lehkost, hravost, komplexnost a paradoxní uvěřitelnost světa OZ, ve kterém jsou naprosto obyčejné věci plné zázraků a nebezpečí i naivita číhá za každým rohem, jsou právě tím, co dělá z obyčejné fantasy série jedinečnou. Já se bavila, žasla, trnula napětím a nechávala se strhnout ke smíchu i slzám a to je přesně to, co od filmu či seriálu chci.