Antek

Noirové blues o odplatě, osudových láskách a městě, které je věčně zahalené do bouřkových mračen. Tvůrci Volavky se opět rozhodli neservírovat divákovi vše po lopatě a nutí k přemýšlení. Nitky se splétají dohromady, mrtvoly se kupí a láska znovu dostává na frak. Někdy je možná těch nitek přespříliš, ale Wai Keung Lau zkrátka umí zabalit své příběhy do efektního vizuálního hávu, který zahladí všechny stopy po nelogičnostech. Vzniká tak opět velká tragédie z hlediska osudu, ale pravý opak z hlediska filmového ...

Aby bylo jasno, v tomto filmu se dějí opravdu hrozné věci. Dojde k ponížení, znásilnění a bodání dvou dívek. Nic z toho by diváka nemělo rozhodně nechat chladným ... Jenomže když to natočíte nezáživně a bez invence, přesně to se stane. Pak už ani ona katarze, která přichází potom, nemůže nic zachránit (protože je zkrátka dílem stejné režisérské ruky a nefunguje). Iliadis není schopen vytvořit atmosféru, která by dění na plátně dodala na palčivosti a intenzitě. Místo toho jenom stojí a snímá kamerou zmateně pobíhající herce, statické kulisy a jednoho maňáska, který se snaží hrát psychopata. Doporučuji nastudovat Schumacherových 8 mm (protože tam ta palčivost, emoce a hořká chuť z odplaty všechna je) a složit reparát ...

Komorní verze pekla, která nesází na brutální samoúčelné záběry, ale na hustou a nepopsatelnou atmosféru nepochopitelné zvrácenosti, která se může usídlit v mysli člověka. Albert Fish byl zrůda skrytá za tváří starého gentlemana -- skutečný bubák, který vychází se skříně, aby Vás chytl za vlasy a ukradl Vaše děti. Takřka inscenační adaptace, která si vystačí přibližně se sedmi herci, je vynikající ve své všednosti (ošuntělý New York v době svého rozvoje, na jehož rozích se jako rakovina šíří chudoba) a sugestivním zachycení jednoho z nejhrůznějších činů z kroniky sériových vrahů. Onen "dopis z pekla" je už pak jenom dovětkem za zpovědí jedné zvrácené mysli. Opravdový život je někdy hrůznější než ty nejšílenější představy z hlav scénáristů ...

Lost mají tajemno a dobrodružství, Prison Break akci (alespoň do konce druhé série), Heroes comicsové superhrdiny a zvraty tolik typické pro grafické romány, a Grey's Anatomy má duši. Nepopsatelná emocionální dráha, do které Vás usadí při prvním dílu, nijak nepolevuje ani po těch dosavadních pěti sériích (přičemž pátá série přichází s tím vůbec nejlepším a nejvypjatějším finále vůbec). Shonda Rhimes stvořila svůj vlastní alternativní svět medicíny, který zaplnila figurami natolik živými (a neustále se vyvíjecími), až to člověku vyráží dech. Vznikla tak koláž nádherného prostředí Seattlu, krásných písní a nezapomenutelných momentů, které můžete podobně jako fotky z fotoalba pomalu obracet v unavených prstech a pořád Vám budou vhánět slzy do očí. Velká člověčina. 1. série: 5/5 2. série: 4/5 3. série: 5/5 4. série: 4/5 5. série: 5/5

Šifra byla statická nuda, kde se moc mluvilo a málo dělalo. Oproti tomu jsou Andělé a démoni konečně akčním dobrodružstvím, které sice nabízí opět hodně vysvětlování, ale Howard (jenž si napomoc přizval Davida Koeppa) se jej snaží proložit pořádnou dávkou napětí. Tentokrát se jede na plné obrátky, dialogy svižně odcípají a křoví jim dělají "jen tak mimochodem" nádherné exteriéry (plus Zimmerova hudba). Zatimco Cageův Gates je hloupý nekňuba, Hanksův Langdon v sobě vzbuzuje důvěryhodnost vysokého IQ (i když historické výmysly opět hrají prim, o tom ale nebyl ani Indy). Nelítostný zabiják, tajná společenství, odkrývaná tajemství a skrytá hrozba -- všechny ty ingredience brakového dobrodružství, která jsme jako děti milovaly (a která nikdy milovat nepřestaneme). A to v dvojité porci.

Nicolas Cage profesně tápe a jeho černá série se bohužel nezastavila ani s látkou zvolenou vizionářem Proyasem. Tato skutečnost chutná o to trpčeji, že režisér, jehož vytříbený styl jej řadí mezi nejzajímavější režiséry současnosti, na tom nese velký podíl viny. Přes výběr látky (trailer sliboval mysteriózní honičku za poznáním, které ovlivní celou planetu -- tohle je ovšem film pro nábor do scientologie) až po zcela režijně nezvládnuté emočně vypjaté scény (ve kterých ani on nedokázal zkrotit Cageovy pověstné gumové obličeje). A věřte mi, že když se ono kýžené tajemství (po kterém Cage urputné pátrá skoro dvě hodiny) odhalí, nezbyde vám nic víc, než jen černá logická díra vypálená do celuloidu jako cejch (jednoduše tu nedává nic smysl). Proyas nabízí nedomyšlenou historku, ve které vykrádá jak režisérské postupy (letecké neštěstí obšlehnul od Cuaróna), filmy (Mothman Prophecies + The Forgotten) a nakonec i sám sebe (tajné společenství bledých lidí, dlouho skrývaná realita atd. -- to vše z geniálního Dark City). Až to začíná vypadat tak, že se Proyas rozhodl vydat na cestu jistého Inda, jehož nezpochybnitelný um se vyčerpal (a jehož teď bude stát všechny síly své diváky přesvědčit). Teď jste na to dva, Shyi.

Marcus Nispel není žádný génius a těžko lze v jeho filmografii nalézt nějaké významné či alespoň trochu nadprůměrné dílo. První Texaský masakr byl pouze videoklipovou naháněčkou a Cesta bojovníka je "film", který by si zasloužil zcela vymazat ze všech filmových databází. S remakem (či převyprávěním) kultovního horroru ovšem přichází změna (jak už ostatně sliboval trailer) -- Nispel poprvé ve své kariéře stvořil zábavný slasher, který na všechnu svou povinnou výbavu (tzn. nahota, sex, drogy + hektolitry krve) odkazuje zcela záměrně. Jason je opět při síle (přidal na rychlosti i na inteligenci) a stává se z něj něco na způsob Ramba v masce -- jeho oběti jsou pouze maso, které lze jen s potěšením krájet -- a sem tam se povede i nějaký ten pokus o atmosféru. Nový Pátek třináctého ovšem nabízí i něco navíc. Dle mého je to výtečná alegorie o potlačeném sexuálním pudu -- všechny ty vraždy a fixace na mačetu (když Jason vzpomíná na své první tasení mačety a zaboření do lidského těla; když s téměř zbožnou úctou hladí a brousí svou zbraň atd. atd. atd.) jsou pouze odrazem nevybouřeného Jasonova sexuálního apetitu (jak už to u sériových vrahů chodí). V takovémto případě se to Nispelovi moc povedlo. A kdo nechce, může v tom vidět jenom řádění chlapíka, který rád nosí hokejovou masku. Pak je to další podprůměrný zářez do Marcusovy tvorby ...

Ponechám stranou fakt, že Fritt vilt II neskrývaně vykrádá Halloween číslo dvě a budu se na hodnocení tohoto filmu soustředit pouze z pozice horrorového fanouška. Druhý díl severského slasheru nabízí přesně to, co každý sequel průměrného horroru: tzn. oživlého zabijáka z dílu prvního, více vražd a hlavní hrdinku, která se víc a víc posunuje k tradičnímu pojetí ženy bojovnice (aneb Ripleyová opět nastupuje). Co se ovšem pro tuto (zatím dvoudilnou) sérii stává příznačným je rázný zlom před poslední dvacetiminutovkou. Fritt vilt II nečekaně nabírá živé vody a boří své šlápoty do krví zbroceného sněhu. Závěrečný souboj je opět prodchnut hustou atmosférou (umocněnou panoramatem krásných hor) a pár vychytanými závěry, které napravují předešlý dojem. Ještě houšť a příště to bude ono ...

Svět, jenž Cameron (a početná fanouškovská základna) budoval několik let, napadl McG a během necelých dvou hodin jej zcela zničil. To, co naznačovala trojka (= Cameron je pouze jeden), je v Salvationu dokonáno: veškerá mytologie mizí, zůstavá pouze hořká pachuť tupého akčního výplachu. Výplachu, kde každé významnější soustrojí vynalezené člověkem má svůj terminátor-ekvivalent (to jde až do bodu, kdy člověk očkávat terminátor-kávovar) a kde již ono sci-fi nepředvádějí pouze mašiny, ale i lidé. Bale je nadupaný superhrdina, který dokáže ovládat vše (od helikoptéry po motorku) a v pohodě si to na férovku rozdává s roboty (????!!!). Jedinečná Cameronova vize, kdy do našeho světa vtrhly cizí stroje a donutily bezbrannou ženu (jednička) a později jejího syna (dvojka) až k heroickým činům, byla vystřídána super-lidmi versus "o-něco-víc-super" stroji. Terminátor zůstal pohřben pod nánosem filmového popela a jako Fénix rozhodně nepovstal (jak jsem jenom mohl do McGeho vkládat nějaké naděje?). Byla to látka, která vždycky mířila výš -- inteligentní sci-fi (jsem si jist, že něco jako inteligentní akční sci-fi opravdu existuje) určená pro muže, kteří pořád sní o dobrodružství. To, co vzniklo, se ovšem více podobá oněm robotům pro děti, jež se skládají v pojízdná autička. A tohle jsme rozhodně nechtěli. Navíc, když všechno to bouchání na velkém plátně ani nefunguje ... Vyhlížím Avatar ...

Až je mi z toho smutno, neustále házet špínu na personu, která dala české kinematografie nostalgií tolik nadechnuté filmy jako Pelíšky či Pupendo, ale zkrátka nemůžu jinak (ono je to totiž s káždým novým režisérovým počinem horší a horší)... Hřebejk se svou režisérskou lodí nabral do plachet vítr, který vede (přinejlepším do zapomnění) do míst, kde Mark Renton proplouval mezi minami. Nesourodý slepenec bakalářských historek ze života jedné rosničky (kterou ztvárnil Jiří "Tak-jsem-tady-zase" Macháček), od níž odchází manželka a ... a to je asi tak všechno. Veškera linearita zde končí a nastupuje břitká kaše namíchána z rádoby vtipných rozhovorů (končících ve ztracenu) a hořkých mouder vyčtených z toaletních stěn. V tomto filmu nefunguje nic ... ona tolik vyzdvihovaná atmosféra krásně nasmínamé Prahy je pouze reklamním hypem, Macháčkův výkon nestojí za zmínku a jak již bylo řečeno, "příběh" se zvrhl v řadu banalit, která nedokáže zaujmout ani na jedno mrknutí oka. Ruce pryč ... Pokud se ovšem chcete dozvědět důvod (a znát symptomy) toho, proč je český film tam, kde je, tohle je ideální exemplární případ.