Den pro mou lásku

Zhlédnutí po delším časovém odstupu ubralo z mého někdejšího nadšení. Prostředí téměř pohádkově nereálné (mimochodem s něčím podobným pracovala Poledňáková především ve filmu S tebou mě baví svět i ve Velrybách), zasazené do jakéhosi bezčasí. Harapes nebyl pravděpodobně vybrán kvůli svým hereckým schopnostem, ale kvůli vizáži (a ruku na srdce, srovnejme jeho výkon s úrovní současných "herců", byť jeho předabování byl krok vedle. Vančurové i ostatním může současná herecká garnitura jen tiše závidět. Ovšem Hapkova hudba mě značně iritovala. (02.03.2019)

Nechápu to nízké hodnocení. Den pro mou lásku je silný a upřímný film s emocionálně hlubokým výkonem Marty Vančurové. A žádný „sentimentální odšťavňovač“ (komentář Mi Nü-Chai) se nekoná, pokud za něj nepovažujete příběh samotný a prožitky postav. Naopak, tenhle film není nijak zbytečně ukecaný, spíše spoléhá na obrazovou lyriku (veškeré vzpomínky) a hudbu Petra Hapky. Ani Vlastimil Harapes mi nevadil – nepůsobil nepatřičně, hrál civilně. Scény z nemocnice jsou neuvěřitelně depresivní. (25.08.2006)

Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace. (21.01.2012)

Juraj Herz se nebál natočit jakékoliv téma a psychologické drama Den pro mou lásku se mu taky povedlo. Příběh podává tak jak je, bez nějakých trapných melodramatických a laciných srdcervoucích scén a nebojí se ukázat i nahotu krásné Marty Vančurové. Kameraman Jiří Macháně střídá různé filtry na kameru, což má výraznou stylizaci. Petr Hapka složil a nahrál hudbu ihned rozpoznatelnou dle jeho rukopisu, místy ovšem s motivy, které zaznívají i v jeho jinších filmech. Ústřední dvojice, která přijde o dítě, Marta Vančurová a Vlastimil Harapes (nadabován Františkem Němcem) tvoří dobře ladící pár, kterému fandíte, aby se po smrti jejich dcerky vše zase vrátilo do starých kolejí a oni mezi sebou začali zase komunikovat. Nejen na svou dobu vcelku odvážné dílo, které se naštěstí vyhnulo všem ideologickým blábolům a místo soudružských propagací rozjíždí dramatickou depku. Kdyby si Herz nepřepsal scénář Markéty Zinnerové podle sebe, asi by to dopadlo právě naopak, za což se potom Zinnerová s Herzem dlouhá léta neúspěšně soudila. (09.04.2018)

Marta Vančurová je křehká až éterická bytost, ale zároveň to musí být velmi silná žena. Přímo stvořená pro takové role jako je tahle. Celý příběh ale stojí a padá s výkonem malé Sylvy Kamenické. Ta byla hezky bezprostřední. Bez ni by tenhle film ani nešel natočit. Vlastimil Harapes se měl raději držet baletu.Tam to šlo mnohem lépe. (03.09.2018)