Schlierkamp

Československo-maďarský film situovaný do malého městečka Palank na jihu Slovenska v létě roku 1945, kam přichází bývalý odbojář, povoláním řezník Štefan Riečan (E. Romančík) se svou ženou a dcerou, aby zde převzal po odsunutém původním maďarském majiteli řeznictví. Spolu s výnosným obchodem zdědil i řeznického pomocníka, fyzicky zdatného, sebevědomého a morálně ne zrovna čistého Volenta Lančariče. Povahy obou hlavních mužských postav jsou vskutku diametrálně odlišné, zatímco usedlý Riečan je poctivý, slušný a hrdý člověk, protřelý a volnomyšlenkářský Volent v podání skvělého a urostlého Maďarského herece G. Koncza, bývalého boxera, jenž s oblibou prodává zboží na černo a celkově žije na hraně zákona. V brzké době získá díky všestranně nadanému a podnikavému pomocníkovi Riečanova rodina mimořádné bohatství, které řeznickému mistrovi však štěstí nepřinese. Neštěstí, zmar a nakonec i rozpad rodiny však nelze v prvé řadě přičítat Volentovým kontroverzním podnikatelským schopnostem, nýbrž zejména jeho atraktivní ženě (I. Pécsi), u níž se záhy po lehce nabytém bohatství projeví nechutné panské manýry a odkryje tak svůj pravý zkažený charakter. Ze známých herců se ve vedlejších rolích objevila M. Sládečková (?) v roli nevýrazné Riečanovi dcery Evy, J. Satinský coby chlípný advokát, H. Gregorová v malé roli Volentovy milenky a M. Kiš jakožto bláznivý místní občan. Snímek režiséra s netradičním jménem Zoro(slava) Záhona, původem z Piešťan, barvitě, poutavě a působivě líčí vývoj a změnu chování stále více dominantní Riečanovi manželky, vztah mezi mistrem a jeho neukázněným pomocníkem a také náladu a životní styl v poválečném Slovensku na maloměstě.

Německý válečný velkofilm, zabývající se námořním válečnictvím a kladoucím důraz na život posádky jedné nacistické ponorky. Snímek je pojatý hodně komplexně, snaží se zahrnout všechno důležité, co se týká vedení námořní války, čemuž odpovídá neúměrně vysoká stopáž. V první části se seznamujeme s prostorovým uspořádáním ponorky, s mladou posádkou a jejími důstojníky v čele s kapitánem Kallenem (J. Prochnow). Zejména mě fascinovala úzká chodbička s mnoha přepážkami napříč celým plavidlem a také maximální snaha námořníků naplnit příď ponorky při poplachu pro její rychlejší ponor. V této fázi válečné plavidlo plní centrálně řízené rozkazy, to znamená likvidace nepřátelských konvojů. Snímek velmi realisticky zobrazuje nelidské úsilí námořníků o přežití v ocelovém pekle, neustále ostřelovaném torpédy neviditelným nepřítelem. V momentě, kdy je posádka na pokraji vyčerpání, přichází poměrně nelogický rozkaz o změně domovského přístavu a začíná dle mého názoru nejzajímavější část snímku. Ponorka je přemístěna ze západofrancouzského La Rochelle do italské La Spezie na pobřeží Ligurského moře, což znamená proplutí ostře sledovaným a pečlivě kontrolovaným územím gibraltarské úžiny. Po zásahu nepřítelem se ponorce při klesání rozbije výškové kormidlo a také oba motory, což představuje neovladatelnost stroje a jeho dopad na mořské dno. Po enormním úsilí velicího důstojníka je ponorka v třista metrové hloubce opravena a štastně dopravena do kýženého přístavu. Zde je během spojeneckého náletu zničena, spolu s ní umírá i hrdinný kapitán. Jedná se o skutečný velkofilm, u něhož jsou na prvním místě lidé, uzavřeni v železné rakvi uprostřed nekonečného Atlantského oceánu.

Československé televizní drama zobrazující situaci následující po rozvodovém řízení mezi Alenou a Hynkem Brůžkovými. Dlouholetá nespokojenost mezi manžely vychovávajícími plnoletou dceru Evu a dospívajícího Tomáše vyvrcholila tímto činem. V rolích manželů, kteří nebyli rozhádaní, spíše mezi nimi převládala otupělost a chyběla důvěra a snaha ve svazku pokračovat, se objevil L. Frej a J. Hlaváčová. Oba podali naprosto bezchybné herecké výkony, role L. Freje však byla podle mého názoru psychologicky náročnější a složitější, neboť byl zmítán proměnlivými stavy zoufalosti a jeho postava měla problémy sama se sebou. Manželka byla označována jako původce rozvodu kvůli jejímu dřívějšímu mileneckému vztahu a především současnému partnerovi V. Brabcovi, s nímž a se svým synem, jehož dostala soudně do opatrovnictví, chtěla začít nový život, avšak je potřeba vzít v úvahu její dlouholetou nespokojenost ve svazku s despotickým mužem se sklony alkoholismu. Manželovo pití bylo ve snímku pouze naznačeno, nebylo jasné, jakou měrou se o krach manželství zasloužilo. V jednom okamžiku se zdálo, že se J. Hlaváčová podvolí manželovu naléhání a zůstane s rodinou, avšak příliš brzy se ukázalo, že by to byla z její strany velká chyba. Hynek tento malý závan naděje a následný dopad na dno zoufalosti neunesl a jeho závěrečné prosby usilující o Alenin návrat v novém bytě J. Hlaváčové a sympatického V. Brabce byly marné. V rolích dětí pochopitelně nedobře snášející rozvod rodičů se ukázala E. Režnarová a J. Kalužný, v roli souseda Turinského majícího povědomost o Aleniných tajemstvích se představil F. Filipovský a Hynkovu nepřívětivou tetu ztvárnila M. Marešová. Vynikajícímu dramatu o dvou nešťastných lidech trpících ve společném soužití od režiséra E. Němce podpořených opravdu skvělými výkony hlavních představitelů uděluji s plným vědomím maximální hodnocení.

Německé hororové drama, jež popisuje zánik jedné berlínské rodinky. Mark a Anna mají manželské problémy, jež vyvrcholí odchodem Anny z domu. Poměrně despotický a agresivní muž (Brit S. Neill) dává svou zmatenou a čím dál více bláznivou ženu (krásnou Francouzku I. Adjani) sledovat. Stopa žárlivého manžela však nedovede ke klasickému milenci, nýbrž k sokovi velmi podivnému, vládnoucímu schopností ovládat lidskou mysl. Zpočátku jsem měl dojem, že osobou trpící duševní chorobou bude cholerický Mark, avšak v průběhu filmu se jasně začalo ukazovat, že ona bizarní posedlost zcela pohltila Annu. Právě ve stupňování její duševní nestability a šíleného, neovladatelného chování v jejím vynikajícím podání, jež vyvrcholilo neskutečně brutální scénou v opuštěné nádražní chodbě, spatřuji hlavní umělecký prvek snímku. Posedlost polského režiséra Źulawského však nemohu hodnotit lépe jak průměrně, neboť z celkového pohledu mě dílo poněkud zklamalo, některé scény naznačovaly hororový potenciál, avšak jakmile došlo k zobrazení oné nepřátelské bestie, psychologická obava z neznámého se rozplynula a tajemný charakter snímku se náhle jevil banálně. Z hororového hlediska u mě Posedlost neobstála, herecké výkony obou hlavních představitelů však za shlédnutí stojí.

Československý psychologický film zabývající se především soužitím rodiny po dlouhodobém odloučení. Otec (J. Somr), jenž z neznámých důvodů (zřejmě útěk před vězením) emigroval, se po cca dvaceti letech vrací jako bohatý muž v americkém voze ke své manželce a synovi do jejich vesnického domku. Matka J. Hlaváčová, žijící na okraji společnosti si mezitím našla milence (I. Racek) a syn Cyril, pracující v místním družstvu jako traktorista, navenek hrubé povahy. avšak uvnitř citlivý P. Nový získává zkušenosti v milostných vztazích. Z dramatu lze jasně vycítit pocit odcizení mezi členy rodiny, stejně tak jako nevraživost a nedůvěru mezi emigrantem a místními obyvateli, jež se naplno projevila ignorací oslavy na počest jeho návratu. Totální ztrátu rodičovského citu a respektu u otce dokumentuje závěrečná scéna v lese. Z největší části se snímek věnuje citovými vztahy mezi Nového traktoristou, jenž svou roli zvládl dle mého názoru velmi dobře, a jeho dívkami, ostře hlídanou studentkou B. Štěpánovou a později intelektuální kolegyní D. Kolářovou, což vyvrcholilo odhalenými scénami, u Bočana poměrně neobvyklými. V menší roli vesničana se objevil i nedoceněný mistr vedlejších lidových postav M. Štibich. Název snímku je poněkud klamavý, pytlačení samotné bylo ukázáno pouze v úvodní scéně a nebylo až tak významné, spíše bych jeho význam hledal v přeneseném negativním smyslu jako vyvrženci socialistické společnosti z důvodu otcova útěku. Přesto hodnotím Bočanovo dílo průměrně, možná mírně podprůměrně, zejména kvůli pomalému ději, nízké dramatičnosti a místy zmatenému scénáři.

Československé krimi plné napětí a akčních scén a zajímavě prezentovaným ústředním triem. Z tohoto tria nejvýrazněji vyčníval agresivní psychopat Dolfi ztvárněný výborným P. Novým. Avšak obstála i Z. U. Keslerová, prosadivší se zejména v béčkové italské kinematografii, a především K. Kovář, neznámý herec se zajímavým projevem. Pro další herecké obsazení mám pouze výraz zklamání, jež bylo pouze podtrhnuto obsazením totálně nevěrohodného neherce do role vyšetřovatele. Vedlejší postavy byly naprosto nevýrazné (s vyjímkou nesmělého O. Pavelky) a daly tak pouze vyniknout výše zmíněné trojici. Film rozhodně nepostrádá dramatičnost, která téměř neopadá po celou délku filmu, akčních scén, automobilových honiček je dostatek a navíc je dostatečně prokreslena i psychologie obou zločinců, jak je u Svobodových filmů samozřejmostí. Nebýt nezajímavého obsazení postav, rozhodně by snímek obdržel vyšší hodnocení.

Československé drama podle scénáře M. Mathausové o devítiletém chlapci Matěji Stiborovi (M. Mikuláš), který vyhraje dětskou mezinárodní soutěž díky svému obrázku nazvaném Sluníčko na houpačce, znázorňující spokojenou a milující rodinu. Realita a zkušenosti s rodinným zázemím je však diametrálně odlišná, neboť matka se ho po porodu zřekla a otec, závislý na alkoholu, se o něho nedokáže postarat. Vyrůstá tedy v dětském domově a zažívá nepředstavitelně psychicky vyčerpávající opakované adopce na zkoušku. Otce, jehož náklonnost k alkoholu byla silnější než láska k synovi, ztvárnil svým nenapodobitelným způsobem P. Čepek, jehož zejména úvodní scéna byla pětihvězdičková. Pro převoz chlapce z dětského domova na vyhlášení soutěže a předání ceny byli vybráni M. Vančurová, se svým standartním uzavřeným a bezkrevným výkonem, a J. Bartoška, mezi nimiž panuje podivný vztah, který jsem nedokázal definovat. Dochází k postupnému sbližování s chlapcem, jenž je dosti poznamenán neustálými neúspěšnými pokusy o adopci, a v otevřeném závěru děj směřuje k tomu, že si Matěje dle jeho přání osvojí právě Vančurová s Bartoškou. Sociální drama je nabité silnými a mrazivými scénami ze smutného života nechtěného dítěte, mezi které patří určitě návštěva M. Vančurové, pátrající po chlapcově minulosti, u jeho matky D. Veškrnové a u M. Dvorské, bývalé pěstounky na zkoušku, která chlapce vrátila do ústavu, jakmile se jí narodilo vlastní dítě. V dalších rolích se objevil K. Heřmánek jako vychovatel v dětském domově či B. Prokoš jako předseda dětské soutěže. Film J. Adamce na mě silně zapůsobil, neboť popisované situace by nechali chladného málokoho. Nerad bych zapomněl zmínit hudbu mistra K. Svobody, která vhodně doplňovala tento neveselý film skrývající se za dětsky roztomilým názvem. Oceňuji námět filmu i jeho provedení, výkon pana Čepka je opět obdivuhodný a snímek hodnotím jednoznačně nadprůměrně.

Průměrná československá kriminálka zabývající se pátráním po vrahovi mladého děvčete. Vyšetřováním je pověřen kapitán Vízek v podání L. Munzara. Ve vedlejších rolí se představili příslušník SNB J. Štěpnička, otec oběti J. Zahajský či samotářský pytlák O. Sklenčka. Oceňuji, že zápletka je dobře vystupňována, pachatel je odhalen až při závěrečné rekonstrukci činu. Na druhou stranu se mi tento hodinový snímek nejeví nikterak výjimečným, právem mu proto patří průměrné hodnocení.

Francouzské drama, jež se téměř celé odehrává v jedné místnosti a zobrazuje policejní výslech mezi kriminalistou Gallienem a svědkem nešťastné události notářem Martinaudem. Pouze z dialogu mezi vyslýchaným a vyšetřovatelem se divák dozvídá informace o projednávaném případu, a sice zkušený a klidný komisař Gallien v podání L. Ventury pátrá po sexuálním deviantovi a vrahovi dvou malých děvčat a je přesvědčen, že hledaná osoba sedí na druhé straně stolu. Sebevědomý a ironický notář ztvárněný méně známým M. Serraultem si je dobře vědom nedostatku přímých důkazů proti němu a zůstává vůči nepříjemným Venturovým otázkám psychicky imunní, avšak díky svým nepřesvědčivým odpovědím se stále více stává podezřelým. Psychologicky působivý dialog v uzavřené místnosti mezi dvěma hlavními představiteli, jenž je dostatečně dlouhý, neboť trvá prakticky po celou dobu snímku, patří k tomu nejlepšímu, co drama nabízí. Ústřední dvojici ve vedlejší roli doplňuje G. Marchand, jakožto výstřední a nepochopitelně agresivní zapisovatel Belmont a také mstivá a zrádná madame Martinaud v podání slavné R. Schneider, jejíž postava způsobila na konci snímku nečekaný obrat. Celkově však nesdílím nadšení některých zdejších uživatelů, neboť Svědka hodnotím pouze mírně nadprůměrně, mám dojem, že snímek nedosahuje kvalit některých slavnějších Venturových filmů, a proto v rámci spravedlivého hodnocení čtyři hvězdy udělit nemohu.

Československá dvojdílná televizní adaptace románu Hanse Fallady odehrávající se v Hamburku na konci 20.let 20. století popisující snahu nevinně odsouzeného vězně pana Kufalta o vybudování nové kariéry. Fenomenální L. Munzar v hlavní roli muže nadaného výjimečnou výřečností, jenž si odseděl pět za zpronevěru, je pevně rozhodnut co nejdříve zbohatnout a k tomu chce využít všech prostředků, jakkoli amorálních či nelegálních. V prvním díle můžeme sledovat Kufaltův vzestup v písařské firmě, jež zaměstnává propuštěné vězně za mizernou mzdu. S využitím svých nevšedních manipulativních schopností a dobré znalosti psychologie osob zaujme vedoucího firmy abbé Seidkopfa v podání R. Hrušínského a ten důvěřujíc Kufaltovým vábivým řečem mu dá doporučení k továrníkovi Zahnemu (Č. Řanda). Ke svému vzestupu na společenském žebříčku bezohledně využívá náklonnosti tamější sekretářky I. Janžurové i své kolegy, bývalé trestance, opilce Oserse (P. Haničinec) a lstivého Maacka (I. Racek). Podvody, nestoudná manipulace a dluhy však panu Kufaltovi neprochází věčně, jak se dozvíme v druhém dílu inscenace, kde ho neustálý kolotoč hanebných lží a dechberoucí přetvářky postupně začne dohánět a jeho kariéra nabírá sestupnou tendenci. V okamžiku, kdy mu začíná téct do bot a jeho věřitelé na něj naléhají, aby vrátil půjčené peníze, se rozhodne vsadit vše na jednu minci a vykrade klenotnictví. Ačkoli činí i nemožné, aby si zachránil zbytky nově nabyté reputace, jeho dny na svobodě jsou sečteny. Inscenace je nabitá nejlepšími českými hereckými jmény, kromě už zmíněných osobností mě také zaujal vynikající výkon propuštěného vězně trpícího depresemi v podání J. Somra, J. Vinkláře coby hloupého kapesního lupiče Batzkeho či majitele zastavárny J. Holého. V každém případě lze však herectví pana Munzara nejen v závěrečné části, kdy pochopil, že svou vysokou hru prohrál, označit slovem mistrovské a celou inscenaci Františka Filipa s přispěním všech ostatních hereckých výkonů považuji za zcela mimořádně kvalitní dílo a klenot mezi československou televizní tvorbou.