jitrnic

Filmovému divákovi znechucenému požíráním filmů vařených stále podle týchž receptů, navíc z čím dál tím ošizenějších ingrediencí je tady servírován po dlouhé době původní vydatný pokrm a někomu, kdo na to není dopředu připravený (jako například já) se možná nebude úplně lehce trávit... Scénář, režie, kamera a hlavně použitý humor a herecké výkony jsou velice originální a v podstatě nepodobné ničemu z poslední doby ani z doby před ní (ten humor možná opravdu vzdáleně připomíná Monty Pythony). Je to umělecké dílo v pravém slova smyslu - realitu nenapodobuje ani nepopisuje - samo je realitou (hodně zvláštní) - tudíž není až tak třeba se pozastavovat nad extrémně vyhrocenými sociálními rozdíly jak z Dickense - chudí jedí červi a bohatí řídí svoje firmy vleže u bazénu. I bez toho by se filmu povedlo poněkud obrousit hrany mého pravicového přesvědčení. Dvě připomínky - u úvodní scény z krematoria jsem nějak nedával pozor, myslel jsem, že jde o reklamu či upoutávku a její smysl mi zcela unikl. A biofarma, kde majitelé topí vlastními exkrementy - to je laciné... Celkový dojem - dostalo se mi něčeho úplně jiného, než jsem čekal (na základě recenze z Respektu), v kině jsem tak trochu vyjeveně čuměl a čumim ještě teď. Bude to třeba nechat uzrát.

Špatně zamaskovaný kýč, cosi, co se vydává za umění, ale smrdí červenou knihovnou. Film, který mě štval od začátku do konce, za což může hlavně směšný scénář plný "osudových náhod", ploché charaktery a melodramatičtí herci. Moje chyba, že jsem ztrácel čas. Kdybych to byl býval věděl, že režisérem je autor snímku Sex a Lucía...

Příjemně psychodepresivní ladění snímku a skvělé, lehce vyšinuté herecké výkony Bruna Ganze a Dennise Hoppera, ale pro mě celkově nepochopená motivace jednání postav, dohromady mi příběh nedává moc smysl

Film, který nic nikam neposouvá, trochu se inspiruje buranskými komediemi, trochu filmy Bohdana Slámy, chvilkami to dokonce zavání satirou, ale na to nemá Sedláček dost ostré zuby. Je to příjemně uvolněná letní zábava, kde zaujmou hlavně herci - Bareš, Vančurová či Huba jsou naprosto skvělí (což se dalo čekat), hodně se mi líbila dvojice mladých Jaroslav Plesl-Eva Vrbková a postava Petra Váši byla v podstatě zbytečná, ale velice zábavná a já za ní nakonec přidávám tu čtvrtou hvězdičku.

V tomto filmu z roku 1931 lze vidět ňadra (skoro) i ženské nohy vysoko nad kolena, na svojí dobu skvělé herecké výkony (pana Hyda jsem se opravdu bál) a revoluční práci s triky a kamerou. Pro mě zatím nejlepší film počátku zvukové éry.

Já si nemůžu pomoct, stejně jako v případě Tenkrát na Západě mi přijde, že nebyla složena hudba pro film, ale film přitočen k hudbě. Ta mi přijde daleko velkolepější než to, co se zrovna odehrává na plátně/tv obrazovce. Celkově v tom nevidím nic víc než westernovou pohádku (hodně roztahanou) o hledání pokladu.

Přibližně první dvě třetiny filmu jsem jen nechápavě kroutil hlavou, konec (hlavně ta hra na duchy) se mi celkem dost líbil (až na ten zbytečný dovětek). Nehodlám nic kritizovat, asi ani není příliš co. Líbilo se mi to víc než Ostrov a méně než Jaro, léto... (víc jsem od Kim Ki-duka neviděl). Korejskou a vůbec asijskou kinematografii se teprve učím chápat, tak třeba časem půjdu se svým hodnocením nahoru. Dolů určitě ne.

Poměrně srozumitelná alegorie, jejíž velkou předností je výskyt groteskního humoru zjm. díky komikovi jménem Toto (raději neskloňuji). Jako celek však film podle mě moc nedrží pohromadě, scény jsou na sebe občas naplácány dost podivně a některé působí zbytečně. Myšlenkově mě to také zrovna neohromilo. 60% a podívám se ještě jednou, možná mi něco uteklo.

U toho závěrečného výkřiku ROKENROL jsem se málem pozvracel a urychleně opustil kino. Spousta roztlemené "pohody", jízda, pařba, spousta píchání samozřejmě (hlavní měřítko všeho), žádný vzdor, žádný vyšší princip, pouze náboženství nekonečného užívání si. Přesto jsem se několikrát zasmál (ale tak nějak zaseknutě, pořád jsem nevěděl, jestli mám být výše zmíněným znechucený nebo spolu s ostatními diváky prostě přestat přemýšlet nad kravinami a tlemit se jako blázen, tu a tam je opravdu čemu) a znovu o něco stoupl můj obdiv k Philipu Seymouru Hoffmanovi, který vytvořil opět úplně jinou figuru, než byly všechny jeho předchozí a je asi největším současným hereckým chameleonem.

Spolu s Herzem a jeho Sběrnými surovostmi projevil Passer ze všech režisérů Perliček největší cit pro Hrabalovu poetiku. Paradoxně se tyto dva skvosty nakonec do povídkového filmu nevešly.