Zloděj kol

Pokud se říká, že náměty některých pamětnických filmů jsou neuvěřitelné, o tomto to platí obzvlášť. Konzulův syn si zahraje na apače z pražské galerky, nechá se zavřít a následně obhajovat, jen aby získal srdce emancipované Věrušky, která chce stůj co stůj být advokátkou. To vše za podpory dívčina otce. Kupodivu při sledování tohoto příběhu vám nepřijde příliš divné, že půlka Prahy včetně prezidenta krajského soudu a pražské galerky, hraje zvláštní hru kvůli jedněm zásnubám. Film ubíhá v příjemném tempu, Mac Frič dobře rozparceloval jednotlivé scény s jemným humorem, který je předzvěstí další spolupráce s Oldřichem Novým, která se pochopitelně zlepšovala podle pravidel přímé úměrnosti. Nový navíc dokazuje, že byl mistrem hudební komedie - přednes chansonu Na děvče mi nesahej je opravdu vynikající. Snad nejpůsobivější role Trudy Grosslichtové, jedné z prvních českých hereček, kterým se podařilo uplatnit i v cizině.

Naprosto dokonalá komedie mistrů svého oboru Maca Friče a Huga Haase. Po poměrně dlouhém srovnávání docházím k závěru, že se jedná (o asi) nejlepší Haasův film. Božský ironik, tentokrát skutečně perlí (vypisování úspěšných scének je zavádějící, protože se tento soupis ztotožňuje s celkovou délkou filmu), ale přesto aspoň politý flamendr, věřitelská loterie, Číňan a golf, rozvodové řízení u advokáta, milostné vyznání pod okny svého strýce. Ironie je zde opravdu použita měrou vrchovatou. - Scéna ve vybíleném bytě: "Máš to tu pěkně zařízené." - "No prosím, to ještě není celé, tady někde v těch místech bude takový malý obrázek." - Adina Mandlová o další film půvabnější, z nepřeberné galerie sluhů Václava Trégla zaostává Baltazar Souček jen o málo za Václavem z Anduly, co vyhrála. Karel Hašler v dobré komediální roli, která sice jen přihrává, ale je o poznání lepší než vlastenecky patetičtí a sentimentální písničkáři a králové ulice. Výraznou složkou filmu je i hudební doprovod, zvláště zrychlená verze písně "Mě to tady nebaví", a zatímco v Mazlíčkovi nebylo Haasovi "do zpěvu", zde si zazpívá hned dvakrát s výbornými texty. Ještě bych rád připomněl scénu, ve které se Haas maskuje za čalouníka, mluví hlasem přítele Jaroslava Vojty, ale připomíná někoho docela jiného. Tehdy nejznámějšího evropského čalouníka nádherně karikuje odlepeným knírkem, ze kterého zbylo pouze trochu chmýří pod nosem. Velmi rád bych oživil barrandovský ateliér roku 1935 a požádal tvůrce, kteří se tam tenkrát shromáždili, jestli by nemohli během čtrnácti dnů natočit ještě jeden podobný film.

Pravděpodobně řadová lidová veselohra, jakých se ve třicátých letech natáčelo několik desítek, přesto mně z toho nepřeberného zástupu lehce vystupuje. Předvádí oblíbené herce a motivy, a přitom nesklouzává k podbízivosti a přehnané lidovosti pod hranicí dobrého vkusu. Nemohu si pomoct, ale Antonie Nedošinská a Theodor Pištěk jsou tou nejstálejší, nejpřirozenější a nejveselejší manželskou dvojicí, jaká se v českém filmu, kdy objevila. Ostatní herci nevybíhají k expresivní křečovitosti a jejich přítomnost příjemně dokresluje herecký projev hlavní dvojice.

Kriminální příběh o loupežích v obchodním domě je sice reálný, podstatně hůř je na tom ale samotný průběh vyšetřování. Mladý zbrklý vyšetřovatel je vychováván starším kolegou k přátelství a důvěře k lidem, toť hlavní myšlenka celého filmu. Bože Macu...! Měl jsi tohle zapotřebí? Vždyť jsi sakra natočil Třináctý revír? Kde je Tvůj vkus a smysl pro příběh? Navíc Čestmíru Řandovi vyloženě neseděli ryze kladné role a Oldřich Nový ve dvou záběrech jako černá skvrna socialistického zřízení?

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono.

Jsem si vědom, že mezi Burianovými veselohrami existuje jakási obecná kvalitativní stupnice poměřovaná tím, jak úspěšně odolaly jednotlivé tituly zubu času. Zároveň se však domnívám, že fenomén Burian funguje na principech vymykajících se běžným hodnotícím kritériím. Pokud je možné zahrnout Burianův film superlativy, je to většinou zásluhou vyzkoušené předlohy, případně vhodného filmového námětu, a přiměřeného režijního vedení. V případě, že nejsou splněny tyto podmínky, a film je mizerný, nic to nemění na tom, že Burian je takřka bez viny. Typickým příkladem Buriana "ve formě" je pro mne právě C. a k. polní maršálek. A to hned z několika důvodů. Předně je Maršálek první stoprocentní zvukovou veselohrou a také prvním filmem, který udělal z Buriana filmovou hvězdu. Pominu mimořádný divácký úspěch, který vyvolal famózní nástup mluvícího Buriana na stříbrné plátno, podstatné je, že Vlasta Burian, v té době již osobnost českého divadla, představil, co od něj mohou čeští režiséři a diváci do budoucna čekat. Slovní ekvilibratistiku využívající zkomolenin, dokonalé mimické i hlasové schopnosti, narážkový humor, a také to, že nejlépe se cítí v adaptacích her vlastního divadla. Jinými slovy nabízel svůj standard, který mohl být využíván jak v dobově nadprůměrných komediích, tak v lidových veselohrách. - "Feldtrunk, klášterní tajemství... Poslušně hlásím, že jsme měli k obědu šunknflekle, takže asi budeme mít plný břicho čtverečků. Paní obrstová si objednala jelito, a to bude jako štucel... Taky musím nahlásit, že nám chcípnul kanár. On měl místo jedný nohy sirku, ergo protézu, chudák přiletěl nad kamna, škrtnul o plát a uhořel..." To, že film je natočen z dnešního pohledu jednoduchými prostředky, je způsobeno po technické stránce možnostmi doby a financemi, které se vydávaly na spotřební žánr, jakým veselohra bezpochyby byla, a také neochotou riskovat přesun z komorního prostředí, takže Maršálek může místy působit opravdu příliš divadelně (komorní prostředí zůstávalo zachováno i v jiných Burianových filmech, ale především zásluhou Martina Friče se s ním začalo pracovat více filmově). To, že herci a herečky až na vzácné výjimky (Pištěk, Šlégl) selhávají, je vzhledem k přechodu ke zvuku pochopitelné, ale příliš to nevadí, protože Burianův sólový výstup přihrávače nepotřebuje. V neburianovských scénách je nepochybně vidět tradici české němé veselohry a nadbíhání diváckému vkusu (nezbytné milenecké duo, za každou cenu komická postava sluhy Sepla, rázná manželka a bojácný manžel, jednoduchý slovní humor - "Místo Medák řeknu Bábrle...eeEbrle"). Oproti pozdější praxi, kdy se v ději znenádání objeví hudba a hrdina začne zpívat, je zde ještě prostor pro píseň připraven, např. když chce pravý maršálek zazpívat píseň, pro kterou byl Procházka poslán do penze, zrovna přichází polní kapela, kterou si Procházka již předtím objednal, aby ho touto písní vzbudila. U mě tento film vyhrává mimo jiné i dokonalým vystižením rakouské armády, na jedné straně zesměšňujícím, ale přitom v podstatě vycházejícím z pohledu rakouského důstojníka (nutno říct, že Burian hraje za sebe i za uniformu). "Škyt. To si asi na mě vzpomněl pan Kriegsminister ve Vídni. - V celý armádě byli dva vynikající vojáci, to byl Evžen Savojský, ten umřel...mě penzionýrovali... a teď tam nemají nikoho!" To, že se Maršálek stal první zvukovou veselohrou a že jím Karel Lamač "objevil" Vlastu Buriana, lze považovat za štědrý dar dějin. A fenomén Burian pak způsobuje, že tuto veselohru lze sledovat neustále, aniž bychom si připouštěli takové detaily, jako že uniforma, která Burianovi tak perfektně sekne, by na svém původním nositeli - pravém maršálkovi, představovaném Josefem Hořánkem, mírně visela.

Historická komedie velkého stylu, jaká se už bohužel v našich zeměpisných šířkách neopakovala (Císařova pekaře beru v potaz). Vávra opět vyvedl Národní a Vinohradské divadlo na barrandovský kopec, doplnil jej několika filmovými stars a úspěch byl na světě. Film velmi dobře drží základní příběhovou osnovu, nechybí zde napětí, vtip, život a krása. Má několik dobrých hereckých výkonů (Smolík, Šejbalová, Pištěk, Nedošinská, Mandlová, Steimarová), ale všemu pochopitelně dominuje Zdeněk Štěpánek, který mohl Mikuláši Dačickému propůjčit veškerou svou vervu. Zdravě nacionální film nemůže jednou za čas škodit.

Zeman je Zeman a Spielberg je Spielberg. Oba jsou mistry svého oboru a své doby s jedním drobným rozdílem. Zeman je typickým českým selfmademanem s chytrými nápady a šikovnýma rukama, pro kterého byly VŽDY stejně důležitý příběh i technické prostředky. Spielberg je americkým selfmademanem (první a výrazný rozdíl) s chytrými nápady (i když někdy záměrně podbízivý – druhý rozdíl), který využil nových prostředků, a především u jeho filmů dominuje buď příběh nebo technické prostředky, v lepším případě je jedna část vizuálně bombastická, druhá narativní (třetí a poslední rozdíl, který mě momentálně napadá). Ale zpět ke Karlu Zemanovi. Spolu s Milošem Macourkem a Adolfem Bornem (třetí díl Macha a Šebestové) byl prvním, kdo mi řekl, že existovaly jakési druhohory a v nich jistí tvorové abnormální velikosti, v rámci čtvrtohorních dobách ledových potom studenomilná fauna a v druhém případě i jistý pan Huml. Cesta do pravěku se rázem přidala k Jaroslavu Foglarovi a Alexandru Dumasovi. Dnes na ní oceňuji především její didaktický ráz. Zatím co na školách se uplatňuje v rámci pravěku Thomsenova trojdobá periodizace (a člověk v rámci nich), Zeman volil popis geologického vývoje, který pokládám pro nižší dětský věk a jeho vnímavost za vhodnější. Dobrodružný příběh o partě kamarádů a odnesené poznání ze zhlédnutého filmu staví Cestu do pravěku vysoko nad Jurský park (pochopitelně 1). Zeman sice ukázal červené šátky, ale dokázal podobně jako Oldřich Lipský ve filmu Ať žijí duchové, že jsme zapomněli, jak se konkrétní dětská organizace jmenuje, a tím vytvořil nadčasový film. Jediné co mě na tomto filmu trochu mrzí, že hudbu k němu nesložil Zdeněk Liška (pozdější Zemanův spolupracovník), hudba pozdního E. F: Buriana nebyla moc nápaditá a místy lacině dobrodružná či naopak patetická, což by nemuselo být na škodu, ale postrádala originalitu, kterou se právě Zemanovy filmy vyznačovaly.

Velmi průměrná komedie, u které se ani moc nezasmějete. Slavínský až přehnaně mentoruje a cesta mládí za úspěchy přes vlastní zásluhy a zkušenosti je podána neuvěřitelně naivistickými prostředky. Věra Ferbasová ztrácí svůj esprit a na některých místech se nabízí srovnání v podobě jakési prenatální a nutně cudnější verze Natalie Oreiro. Zkrátka si myslím, že v této době měli všichni tvůrci již dostatečné zkušenosti k tomu, aby natočili výrazně lepší komedii. Koktající Krištof-Veselý, toporně komická figura Franty Paula a překvapivě nevýrazný Futurista pak znásobují zbývající neduhy tohoto filmu. Oldřichu Novému se jeho přání "nebýt dědečkem" přece jen splnilo, Kristián na sebe nenechá dlouho čekat.

Oddechová veselohra s příjemnými hereckými výkony, ale mimořádně slabým scénářem a velkou dávkou mentorování. Bojovnice za práva žen je mladým zubařem dovedena k pravému poslání ženy, vdát se a vychovávat děti. Situace se zkomplikuje, když se do sebe zahledí i jejich rodiče. Čeněk Šlégl vytvořil tři velmi podobné veselohry se stejným hereckým obsazením (Nezval, Vítová, Pištěk, Baldová, Pešek, Plachta). Přičemž Děti na zakázku představují prostřední článek mezi výrazně lepším Jarčiným profesorem a výrazně slabšími Armádními dvojčaty. Komické situace obstarává pro tyto komedie vytvořená dvojice Pešek-Plachta, nutno říct, že si jim to daří celkem dobře. Ale pak zjistíte, že film jen rozehrál jednu komickou situaci a že se s daným osazenstvem dalo udělat víc.