Mijagi

Na tomhle filmu producenti rozhodně nešetřili, takovou výpravu, jakou má bitva v druhé polovině, by tvůrcům záviděl s otevřenou pusou nejeden režisér válečných filmů. Tomu říkám rozmáchlý hmyzí kompars :-) Nekomplikovaný, příjemný děj. 88 minut bzučivé podívané.

„Vystajlovaní“ jako Bartoška nechodili v době kamenné ani ti největší metrouši a hladce oholených tváří by asi těžko dosáhl pazourkem, takže z hlediska autenticity nesmysl, nicméně příběh sám o sobě není špatný. Co mě však naprosto dostalo, je soundtrack. Použít jednoduché synťákové zvuky ve stylu předpotopních herních konzolí tipu DIDAKTIK M nebo ATARI u filmu odehrávajícím se v pravěku, by si dnes asi už nikdo nelajsnul. Hodně hustej digi nářez místy evokující legendární hru Prehistoric.

Neskutečně rozvleklý děj jedničky měl za následek to, že mi na začátku dvojky trvalo docela dlouho, než jsem se dokázal v příběhu zorientovat. Šmakova dračí poušť trpí stejným neduhem, spousta scén je spíše pro fanoušky Tolkiena, ostatní diváci na nich mohou obdivovat maximálně tak efekty, v rámci příběhu působí rušivě, neboť se od něj odchylují. Peter Jackson se měl prostě držet zavedeného postupu z Pána prstenu: počet knih = počet filmových dílů. I přes tuto výraznou vadu na kráse snímek zvedají vysoko nad průměr kvalitní záběry, úžasná výprava, lokace, velmi dobrá práce všech herců a závěrečná scéna se Šmakem. Podtrženo sečteno: Krásně se na to kouká, ale za pár hodin si nepamatujete, co jste to vlastně sledovali.

Dějově poslední Pařba oproti dvěma předchozím vybočuje, ovšem je třeba podotknout, že se nejedná o kdovíjak světoborný příběh. Některé pasáže působí dost uměle a kvalitnější zápletku by vymyslel nejspíš i mnohý začínající scénárista. Ubyly také komické scény a místo nich přibylo sentimentu. Film tak těží hlavně z toho, že si diváci v minulosti již stihli oblíbit jeho hlavní hrdiny a nyní touží ještě po pár minutách s nimi strávenými. Po této stránce funguje výborně a nebýt Vegas a Bangkoku, rozhodně má závěr trilogie nižší hodnocení, než aktuálních 61%. Pro mě to byl tříhvězdičkový odpočinkový večer. Ale prosím vás, nechte tam už definitivní tečku a netočte další pokračování.

„Hříšní lidé města Los Angeles“ nabízí se parafráze slavného českého seriálu :-) V tomto případě však s více zašmodrchaným dějem a méně okatým rozdělením na zlé a hodné postavy. Curtis Hanson servíruje divákům hereckou plejádu a je opravdu radost sledovat v akci vedle sebe Kevina Spaceyho, Russel Crowea, Guy Pearceho a Kim Basinger, z nichž každý ke své roli přistupuje vlastním způsobem. Po filmu Obvyklí podezřelí opět jednou řemeslně perfektně zpracovaná krimi.

„Samaritánka“ zdaleka nedosahuje kvalit Kim Ki-dukova dřívějšího filmu „Jaro, léto, podzim, zima… a jaro.“ První dvě části jsou naprosto rozplizlé, postavy se chovají nelogicky a celý příběh působí jakoby uměle vykonstruovaný. Teprve ve třetí části začne příjemně plynout režisérova specifická poetika, aby vyvrcholila naprosto dokonalým závěrem. Jenže to je zatraceně málo na lepší než průměrné hodnocení a nezachrání to ani povedený, melancholický soundtrack podtrhující ponurou atmosféru snímku. Nezlob se, Kime, ale tentokrát za tři.

Na tenhle film jsem narazil úplně náhodou při cestě z Krkonoš. S přítelkyní se procházíme v neděli dopoledne po poloprázdném centru Jičína a čekáme, až otevře restaurace, kde si plánujeme dát oběd, když v tom na nás zpoza výlohy krámku s příbalovými DVD vykoukne Marek Vašut v boxerských rukavicích :-) Čekal jsem brak a místo toho si vložil do přehrávače skvost české sportovní kinematografie. Inspiraci starými ringovými kultovkami typu první díl Rockyho nelze Pěstím ve tmě odpárat, hudba, kulisy omšelého města, outsider jako hlavní postava, jeho klobouk, houpavá chůze, to vše tady již bylo, jenže v tomto případě jde režisér i mimo zažitý vzorec. Děj se odehrává v roce 1936, Německo je sužováno hitlerovou politikou a zvrhlou ideologií, která přesvědčuje národ o jeho nadřazenosti i na poli sportovním. Nejlepší německý zápasník odjíždí do Prahy, kde nesmí prohrát. Podaří se mu na prestižním turnaji v Lucerně porazit holešovického Vildu Jakuba? Osmdesátiprocentní mazec.

Jim Jarmusch opět zabodoval. Pro mě zatím nejsilnější filmový zážitek letošního roku. Pomalu plynoucí upírská love story zasazená do současnosti a jdoucí proti zažitým žánrovým klišé. Vynikající nápad nechat odehrávat příběh nejprve v kulisách temného, po finanční krizi zkrachovalého prostředí industriálního Detroitu a poté v křivolakých, stinných uličkách a drogových zákoutích marockého Tangieru a navíc pro každé z těchto měst složit jakoby samostatný soundtrack, řízné elektrické kytary Detroit, arabské melodie Tangier. Hudební složka je zde naprosto zásadní, propracovaná do detailů a jako umění funguje i při samostatném poslechu. Každý záběr je obrazem a duše diváka doslova plesá radostí a příjemnými pocity pod náporem estetických prožitků. Bez váhání plný počet hvězd.

Od začátku do konce manipulace s divákem. Nejvíc viditelné to je u použité hudby, která má svým tragickým nádechem jakoby dokreslit ubohost a smutek bulvárního světa. Ano, tuto část novinařiny považuji za pokleslou, přesně, jak to servíruje režisér Vít Klusák, ale proč k tomu názoru nemohu dospět sám? Proč mi musí někdo radit? Scénář dokumentu si navíc zaslouží výrazné škrty. K čemu dlouhý záběr na polici s vyskládanými vibrátory? Symbolika laciného pozlátka, náhražkové radosti? Velmi nepovedené! Většina pasáží s Olgou Path Štiplovou naprosto zbytečných. Chápu, že s totálním „mimoněm“ těžko někdo natočí normální scény, ale aspoň mohl tvůrce ukázat nějakou její práci, takto mám dojem, že běhá jen po večírcích a fotí si lidi do mobilu. Dvě hvězdy uděluji za některé části s Pavlem Novotným, které nám umožňují nahlédnout do redakce extra.cz, ukazují tvorbu on-line reportáže a naznačují, co vše jsou české rádobycelebrity schopné udělat pro svoji popularitu.

Od Wese Andersona se mi líbí v postatě vše, co natočil, ale toto je první film (vyjma animovaného Fantastického pana Lišáka), kde kromě režisérova specifického humoru sedí 100% i dějová linka. Nečekejte tedy ulítlou kultovku, jako byl Život pod vodou, ale spíše divácky vstřícnější záležitost. Jestliže někteří recenzenti vykřikují cosi o vlastním vykrádání se a nepřinášení ničeho nového, já tvrdím, že v Grandhotelu Budapešť dotáhl Wes svůj styl k dokonalosti a vyhrál si i s nejnepatrnějšími detaily. Příjemných 100 minut v kině během mé menší narozeninové oslavy :-)