Mijagi

Normálně by to byly jen 3 hvězdy, ale v tomto případě musím, jako pravidelný návštěvník hospůdky u beachvolejbalových kurtů, kde se film natáčel, jednu přidat. Bavilo.

Další sportovní drama stavící do popředí ohrané klišé dvou rivalů, v tomto případě však se severským chladem potlačující veškeré, pro tento žánr jinak příznačné, emoce. A pak, když konečně režisér při závěrečném turnaji lehce nazdvihne stavidlo a v Borgově obličeji se dokonce mihne i nějaká ta mimika, nemůžete se té atmosféry nabažit. Je mi jedno, do jaké míry příběh těžil z opravdových charakteristik obou protagonistů, v tomhle případě match point dopadl na správnou stranu a já se bavil.

Druhá série působí jako celek těžkopádně. Ve scénáři jsou místa zbytečně oddalující děj (např. linku se samuraji a indiány bych klidně vyškrtl), postavy umírají a znovu se objevují (a netýká se to pouze výtvorů), neustálé střídání časových rovin působí často chaoticky. Je jasné, že oproti první sérii měli tvůrci těžší startovací pozici, nemohli již příliš spoléhat na neokoukanost tématu a museli přijít s něčím jiným. Škoda, že to něco nového jsou spíše akční scény než intelektuální pasáže. Nicméně ale i těch se v menším měřítku dočkáme, a tak ten, kdo má rád např. téma „svoboda rozhodování člověka“, přijde si na své. I přes několik zajímavých zvratů dějově průměrné, herecky a vizuálně nadprůměrné. Pořád je to seriál, který stojí za to zkouknout. Zvlášť, pokud vás zaujala jednička.

Vydařený návrat do kempu Modrá vlnka se všemi z prvního dílu oblíbenými postavami včetně největšího táborníka a diskotékového lovce Patrika a jeho nafukovací krevety. Ideální odpočinková komedie na léto.

Komiksová předloha, kterou jsem četl týden před shlédnutím filmu, je přece jen o jednu hvězdu lepší.

Slavíky a Andělé bych přirovnal ke dvěma druhům festivalů. Na prvním z nich je line-up vyplněn známými interprety a vy tam jedete s tím, že si zakřepčíte v kotli na skladby, které jste slyšeli v posledních letech minimálně stokrát. Na druhý z nich přivezl organizátor kromě jmen známých (ale i z nich vybíral ta, která v posledních měsících přišla s novinkami a nejedou turné k jednomu albu už deset let) i ta méně známá či pro někoho úplně neznámá. Zapaříte si na profláknutou kapelu, přes bar to vezmete na vedlejší stage. Ano, před hodinou tady hrálo ještě cosi, co vás absolutně neoslovilo, ale kdo to tam stojí teď? O nich jsem nikdy neslyšel. Sakra, to je hodně dobrý! Stojíte s otevřenou pusou a právě si zaděláváte na zážitek, který si těžko z prvního druhu festivalu odvezete. Letošní Andělé zastavili propad v kvalitě obdobných pořadů a nastartovali mírné pootočení nahoru. Trapnost zůstala pouze u některých z těch, kteří ceny předávali, jinak moderátor Libor Bouček pouze krátce a výstižně spojoval jednotlivé kategorie (velmi dobře odvedená práce), ocenění hudebníci děkovali rychle a bez kýčovitých agitací (až na Vladimíra Mertu, u kterého měla ale narážka na současnou politiku opodstatnění a hlavně uměleckou podobu, pro mě nejsilnější část z celých 80 minut). Díky tomu všemu byl večer o tom hlavním – o hudbě, a to o hudbě neoposlouchané.

Hudební stránku zachránil pouze ten mladý (tuším, že říkali třináctiletý) korejský kytarista + muzikanti, kteří se k němu postupně přidávali, někteří s pro mě neznámými nástroji, mělo to sílu a rád bych si to poslechl naživo. Drtivou většinu zbylé hudební složky lze charakterizovat dvěma slovy: pouťová produkce. Celé to vyvrcholilo krátkým setem od Martin Garrixe a přiznám, se, to už bych asi slezl i z toho malého řetízáku či labutí a to mám elektronickou hudbu rád. Vizuální stránka show byla velmi povedená. Velký a důstojný prostor byl přenechán i sportovcům a o to šlo hlavně, takže podtrženo sečteno: bylo na co koukat, jen si člověk občas musel zacpat uši.

Sjezd ubožáků, co jsou schopní za 300,-Kč za jedno natáčení držet agitační cedule a jako roboti pokřikováním negativně či pozitivně reagovat na předem domluvená slova, která jim diktuje ještě větší ubožák. Ne, Jaromír Soukup opravdu není moderátor. Ego mu sice poletuje až v obláčcích, ale moderátorské vlohy nemá. U nečekaných odpovědí hostů (a formát diskuzního pořadu takové odpovědi předpokládá) pořad sklouzává díky Soukupově neschopnosti improvizace do trapnosti. Obsahově je to brak od začátku do konce. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem se dověděl, že jeden ze Soukupových poradců, kteří stojí při natáčení na kraji placu, je bývalý šéfredaktor bulvárních plátků Pavel Novotný, schopný slézt pro prachy na dno žumpy a ještě se tam s úsměvem rochnit. Chro chro.

Od úplného odpadu to zachránila Marta Kubišová na konci pořadu. Opět bodovali převážně interpreti, kteří za rok 2017 nic nevydali. Mezi kategoriemi trapné vycpávky. Obskurnějších 135 minut v televizi jsem už dlouho nezažil.

Příběh se podařilo nejen podržet, ale také obohatit o další souvislosti. Výprava a kostýmy jsou bezesporu nejsilnější stránkou filmu, ale dobře se kouká i na herecké výkony a musím uznat, že některé pasáže jsou opravdu dojemné. Zásadní problém shledávám v počítačových úpravách. Ty jsou tak bídné, že film strhávají do kýče. Jde hlavně o přepálené barvy a do sebe nesmyslně zpatlané krajiny (např. útesy na pobřeží Anglie, nad nimiž se zvedají zasněžené velehory apod.). Uživatel jenik71 v záložce zajímavosti píše: „… rozpočet filmu byl asi 2 miliardy korun, naše legendární Tři oříšky pro Popelku (1973) stály 6 milionů korun.“ Ukázka toho, že peníze nehrají zas takovou roli, protože skutečným exteriérům z české verze nešlape produkce Walta Disneyho ani na paty.