Psema

Will Stanton je borec. Během svého putování za šesti znameními objevuje nadpřirozené schopnosti, které jsou cool jako Tomáš Hanák v roli vlkodlaka, stíhá balit mladší dvojnici Keiry Knightley a ještě srdceryvně rozmlouvat s vytřeštenýma očima hrajícím Ianem McShanem, jehož postava úspěšně prošla lobotomií. Hlášku "Trust your powers, You are Seeker" si nezapamatujete proto že by měla koule, ale protože ji po vás bude Cunningham pálit kadencí, s jakou se každých deset minut přiřítí zbrunátnělý Jezdec, aby zopakoval svůj plán na nepředstavitelnou zkázu světa. A tím to samozřejmě nekončí. Probuzení tmy aspiruje s nuzným rozpočtem na pozici nejinvenčnějšího filmu poslední dekády, to když Cunningham objevuje dosud nepoznané (rozuměj zhovadilé) záběry kamery, které do finálního sestřihu vlepuje s rozvahou radikálního teroristy. Je to zlo, k němuž bych si dal za pár let klidně přídavek. Každý holt potřebujeme nějaké to Guilty Pleasure. Jestli vás nebaví posmívat se Ghost Riderovi, dejte Willovi šanci. Když už nic jiného, salva filmových vykrádaček a sekvence tancujícího příboru vás jistě dostanou do kolen.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem se takhle upřímně smál na celé kolo. Superbad je totiž totální náser, v němž sprostá mluva není jen rádoby "cool" prvkem, ale součástí životného systému, jenž uhání jako splašený vlak s přívozem absurdity k dojemnému konci bez přísad patetismu a klišé. 90% P.S. Zbouchnutá je fajn, ale tihle kluci jsou mi mnohem blíž. ;)

Michael Moore pitvá americké zdravotnictví jako zkušený chirurg, který ví, kam říznout, aby se vyjevila hrůzná "pravda" nebo alespoň "polopravda", obalená vrstvou místy přestřelených přirovnání (lékařská péče v Guantanamo Bay vs. péče v USA = těžké WTF). Moore je - jako ostatně vždy - docela vtipný, výstižný a má celý film hezky systematicky rozdělený, ale ta všudypřítomná póza "Amerika sucks, všude jinde jsou na tom líp" mě s přibývajícím časem čím dál víc otravovala a taky nudila.

Håfström je paběrkující zoufalec, jemuž by měl někdo okamžitě sebrat režisérskou průkazku. K čemu je dobré že dokáže tvořit opravdu hezké obrázky, když není schopný dát dohromady ani jednu originální scénu, která by nezaváněla metrákem klišé a nepáchla nepříjemnou rutinou. Situaci musí zachraňovat přesný, leč dost nesympatický Cusack a po Hadech v letadle znovu těžký motherf*cker Jackson. Pokoji 1408 chybí vlastní styl, lepší budování napětí a vlastně i fungující scény stísněnosti a děsu. U hororu by se měl člověk přece bát věcí na plátně a ne toho, že film potrvá další zdlouhavou půlhodinu. P.S. Scénárista by si za těch pět konců zasloužil vypráskat ocelovou tyčí. 5/10

Není to dokonalé (spousta věcí nedává smysl, Supíkova...ehm...vy víte co mohla být emotivnější, scénář poutavější, Doomsday "drsnější"), ale v rámci žánru je to neskutečný náser a za tu likvidaci Metropolisu a spoustu narážek na současnou společnost musím dát palec nahoru.

Základní koncept romantické komedie je v Good Luck Chuck sice nezměněn, ale všudypřítomná nekorektnost a nadsázka je strašně milým bonusem k jinak dost fádním a místy i trapným fórům z produkce dvojky Cook-Alba. Je to blbé, téměř až mozkožravé, ale já se bavil náramně. Jedno z letošních guilty pleasure.

Není to špatné, ale pochvalu ze sebe asi taky nedostanu. Na Invazi je strašně vidět, jak moc ji ovlivnily post-produkční zásahy. McTeigue by si za své zásahy zasloužil vyprášit kožich, jelikož takhle příšerně natočené akční pasáže jsem dlouho neviděl, Joel Silver by měl dostat doživotní zákaz ovlivňovat filmy, protože svým rozhodnutím o přetáčení zlikvidoval v posledních dvaceti minutách to, co Hirschbiegel s vypjetím všech sil po celou stopáž budoval, a poslední pán na holení, samotný "Olí" by si měl nakoukat originál, aby mírně přitlačil na pilu v momentech, kdy má vyjadřovat víc než jen sterilnost prostředí. Invazi nechybí hloubka ani lepší dialogy, nýbrž tvůrci, kteří by dokázali divákům podsunout i trochu stísněnosti a mrazivého děsu. Toho se totiž v tomhle remaku nedočkáte... a je to škoda. Potenciál byl sakra veliký. 60%

PURE EVIL

Taková zábavnější (popcornovější ;) Marie Antoinetta... Kapur si pohrává s myšlenkou předvést dost možná nejvýraznější panovnici své doby jako rozvernou "dívčinu", jež místy ztrácí přehled na vlastním dvoře a šílí z představy španělské nadvlády, aby se po životním nakopnutí od své "skoro družky" odhodlala postavit ohromné přesile. Nuda to není, ale čekal jsem víc. Místo soudržné a opulentní jízdy se z plátna hrnou pouze hezké obrázky (doprovázené parádní hudbou), které naneštěstí postrádají jakýkoliv smysl a řád. Témata se míchají jako v začarovaném shakeru a nikdo, ani Kapur, přesně neví, co z něj za chvíli vypadne. Královna Alžběta je tak směskou nejrůznějších dějepisných výseků, jimž chybí kvalitní lůno, ze kterého by se zrodily plnohodnotné postavy (nebýt excelentní Cate Blanchett, nezajímala by mě ani samotná Alžběta) a jednolitá příběhová linie. Pokud finanční propadák zapříčiní konec Kapurovi kariéry, škoda to rozhodně nebude. Jako prostřední část trojdílné skládačky - slušné, jako samostatný film - dostačující.

Popelka, která se téměř přes noc přerodila v princeznu, posílající ke všem čertům hollywoodsky načančanou romantiku.