belldandy

V Brazil je budoucnost postavena na zchátralých kusech minulosti. Vše je tak výstřední a zároveň naprosto všední. Ten, kdo zde dělá, co mu přináleží, se svou prácí stává podvratným živlem. A “vzájemné podezírání“ prý vede „k větší důvěře“. Nikdo se vám ani nesnaží nabízet lepší zítřky. Brazil není film a vlastně to ani tak docela není ani anti-utopie. Brazil je váš včerejší sen. Je podivný a jen obtížně proniknutelný. – A proč se mi Brazil líbí? Právě proto, že je nepochopitelný. Chápu, proč je na téhle databázi tak oblíbený Shawshank a o poznání méně oblíbený Brazil, který je při tom, troufnu si to drze říci, mnohem lepší. Je to jednoduché. V Shawshanku je vše přehledně jasné, zatímco Brazil znepokojuje svou neuchopitelností. Jenže právě proto Shawshank je a provždy zůstane sice velmi hezkým humanistickým, ale také trochu kýčovitým, dílem. Nikdy nebude uměním. K tomu mu chybí odvaha jít za vyježděné koleje. Gilliam tu odvahu má. Stojí si za vlastní vizí, i když riskuje nepřízeň producentů, kritiky i diváků, i když riskuje i umělecký debakl, protože kráčet po nevyzkoušených cestách je nesnadné a ne vždy je taková cesta zakončena úspěchem.

Inteligentní crazy komedie, která v této kategorii a v naší zemi do dnes nemá sobě rovného konkurenta, aspoň dle mého názoru.

Nu, předpokládám, že každý máme v sobě nějakého toho svého mystika. Ten můj vnitřní mystik je takový, že miluje ze všeho nejvíc právě tenhle film. Nechci rozhodně tvrdit, že svatý František byl takový jak v tomhle filmu. Po pravdě, nejspíš nebyl. Ale pro mě je v něm přítomna esence františkánského poselství světu. Je plný lásky k obyčejným věcem a odporu k těm váženým, při čemž ona láska, nebo spíše prostě jen radost, v něm vždy převažuje nad oním odporem. O tom, že je ve filmu, tak nějak nad františkánský rámec, cítit taky čas hippies a generační vzpoura vůči rodičům asi nelze pochybovat. Třebaže ta paralela má své logické meze, nikdy mi to osobně při sledování nebylo na překážku, ale právě naopak.

Když jsem ten film viděla poprvé věděla jsem, že se mi libí, ale teprve po mnoha dalších shlédnutích se těžce začala rýsovat představa, o čem vlastně je? - O čem? Lawrence sám v Sedmi pilířích moudrosti napsal, že je snadné jednu víru ztratit, ale skoro nemožné jinou získat. Přestože se Lawrence při své snaze přiblížit životu beduinů, vzdá své identity angličana, arabem se stát nedokáže. Dosáhne jen toho, že se stane cizincem mezi oběma světy. Chvíli se zdá, že po té co se vzdal příslušnosti k lidskému rodu, mohl by být alespoň Bohem (nebo jeho prorokem). Ve scéně Lawrencova pochodu po střeše vlaku cítíme jeho setkání s božským. To je jeho vrchol. Následuje už jen pád. Čím větší nároky na sebe Lawrence klade, tím více se musí sám v sobě zklamat. A jak říká Ali: Já se ho bojím a to ho mám rád. Jak on se musí asi bát sám sebe, když se nenávidí?

úvod: Proč mám ráda Casablancu? Proč se na ni dívají generace diváků i kritiků po celém světě? Pro toho, kdo ji zná a má ji rád, je každá věta v tomhle filmu citát. Film získává na půvabu a zajímavosti s každou další recepcí, která ovšem neprobíhá jen sledováním filmu samého, ale i všech dalších filmů, které na něj odkazují nebo se k němu vztahují jinak. Casablanca nefunguje jako strhující příběh s dobře vybudovanou kompaktní atmosférou. Ovšem takových se v Hoolywoodu řemeslně natočí každý rok, že s nimi můžet jít.. Casablanca funguje jen až ji začnete vnímat po částech. Scénu za scénou vychutnáváte jako geniální. O každé scéně při každém dalším sledování víte mnohem víc: Co kdo řekl? Co měl kdo na sobě? Jak se při které větě zatvářil? Jaká hudba při tom zněla? Jemné a nepřeberně definovatelné odstíny významu. - Casablanca, jak již bylo mnohokrát řečeno není totéž, co dobře natočený film. Tím méně tkví její kouzlo v jakési umělecké hodnotě. Casablanca, to je zázrak nahodilosti a kouzlo okamžiku. Nemohla vzniknout žádnou vědomou snahou a její kouzlo nemůže být nikdy vědomě napodobeno. - scéna: Hudba zní: "Jak plyne čas.." Ilsa sedí u stolu a v tom přichází Rick:" Neříkal jsem ti snad, že nemáš tohle hrát." Pak ji uvidí a vše má náhle jiný smysl. Jen na pár sekund znehybní a pak začne velká hra - mezi nimi třemi a všemi ostaními stranami ... "Již toho mám dost", říká francouzský důstojník (zastupitel vichistické Francie) a Rickův "trochupřítel" v závěru a odhodí při tom láhev s nápisem "Vichy" do koše ... Teprve teď, když starý příběh skončil, může začít opravdové přátelství... - doporučená literatura: Psát o tomhle filmu je skoro nesmyslné. Mnozí to udělali dřív a mnohem líp. Nejlíp snad Umberto Eco v článku "Casablanca jako kult" (Cinepur č.9, str 61-64). A ještě vás odkážu na Hobermanův článek publikovaný v prvním Fantomfilmu, který se zabývá Casablankou alespoň z trochu podobného úhlu pohledu. - Pokud chtete pochopit Casablancu ... zkuste si ji představit jako americkou (vlastně světovou) obdobu Kristiána ("Zavřete oči ... ") ..... nebo Pyšné princezny ("Našli naši rádcové...") ..... nebo .... ne, ne .. není žádné srovnání .... jen Casablanca si sáhla na vrchol... kam by ostatní jen chtěli.

Film tak pozitivní, až to může mít někdo za nevkusné. Funguje jako dokonalý lék na všechny životní neduhy - když je mi zle vždycky se k němu vracím. - Je to příběh o tom, že ikdyž od života nedostane právě to, co jste chtěli, přesto můžete zjistit, že byl "krásný". A taky je to o tom, že každý má zde ve světě své nezastupitelné místo a jeho život má tedy hluboký smysl. Jak krásně útěšná myšlenka to je. - Jestli to tak náhodou není, je přesto dobré alespoň jednou za čas tomu věřit. A u tohohle filmu se tomu věří moc snadno.