gudaulin

Abba byla hudba mého dětství a tenhle film jsem měl spojený právě s jejími nejlepšími písničkami. Jenže, otevřeně řečeno, nic jiného než ony písničky, snímek už nenabízí. Scénář je slaboučký a příběh jako takový téměř neexistuje. Slouží jenom jako vetchý můstek mezi jednotlivými hudebními čísly. Na dokument je to zase příliš naaranžované. Celkový dojem: 40 %.

Soudě podle množství hodnotících a jejich nadšených komentářů a nadílky hvězdiček se už o Absolventovi nedá hovořit jako o kultu, jako spíš o náboženství. Obecně je považován za výrazný film charakterizující pozdní dobu amerického hospodářského zázraku 50. a 60. let a svého druhu satiru na poměry tehdejší společnosti. Musím přiznat, že euforii tohoto ražení vůči Absolventovi necítím. S odstupem času se mi zdá, že na něm opravdu bezchybně fungují dvě věci - skvělý náladový soundtrack Simona a Garfunkela, který mu vtiskl typickou atmosféru, a herecký výkon Dustina Hoffmana, u kterého je ale jeho tradiční perfekcionismus a absolutní ztotožnění s hranou postavou takovou samozřejmostí, že už to zkrátka nepřekvapí. Jako společenská satira snímek funguje snad jen na samém počátku, kdy vidíme návrat hlavního hrdiny do rodičovského sídla a jeho přivítání rodinnými přáteli z téže společenské třídy vlastníků honosných vil a velkých bazénů. A pak ještě v podobě pana domácího z univerzitního městečka, který v každém druhém vidí agitátory a rozvraceče starých dobrých pořádků. Jinak se ale film soustřeďuje na čtyři hlavní postavy, které se pohříchu chovají tak trochu a vlastně docela dost jako mimoňové a mají schopnost zaujímat prapodivné postoje a konat prapodivné činy. Jsou vlastně méně čitelní a mně méně pochopitelní než hrdinové úchylných Lynchových psycháren. A ještě jedno mi na Absolventovi vadí. Jeho mladí hrdinové za celou dobu trvání filmu neprojevili ani minimální schopnost samostatného fungování a bez rodičovských účtů a zázemí by se jim svět velice rychle zřítil. Taková ta revolta a vzpoura proti konvencím, kdy vyrazím na cestu s vozem od tatínka a kupuju benzín z tatínkovy kreditky, je pro americký film nejen 60. let docela typická. Celkový dojem: 60 %.

Trainspotting považuju za jeden z nejlepších britských snímků všech dob, ale přiznávám, že kdyby Boyle prezentoval Rentona a jeho partičku ultimátních asociálů, flákačů a narkomanů jako uvědomělé bojovníky za svobodu, odpůrce establishmentu, konzumismu a železné lady, velice vážně bych uvažoval o odpadu a výletu na ostrovy, kde bych toužil Boylovi nakopat koule. Bohužel přesně tímhle směrem se vydal Nikolaev (nehledě na mechanické srovnání režisérských kvalit, kde Boyle působí jako moderní tryskáč oproti Nikolaeovovi, který si na košilku nalepil pár slepičích pírek, snaživě poskakuje po dvorku a kdáká). Je to směs nechtěného amatérismu, naivity, patosu a scénáristické bezradnosti. ...a bude hůř prodává romantické pojetí undergroundu tam, kde by si zasloužilo mnohem střízlivější pohled. Oni se ti holoubci chtěli tak trochu, a vlastně docela hodně, flákat, chlastat, fetovat a smilnit a státní moc byla příliš tupá na to, aby je nechala na pokoji. Nic povznášejícího v tom, co činili, ale nevidím a moje empatie jsou v tomhle případě na bodu mrazu. Mimochodem, vzpomínám si na jeden článek, kde redaktor šel po kauze únosu československého letadla do západního Německa a ke svému nemilému překvapení, vlastně docela velkému šoku, konstatoval, že StB, která prováděla paralelní vyšetřování vedle západoněmecké policie, si počínala korektněji než německý vyšetřovatel, který považoval obžalované za bandu odporných hippíků. Na německé i české straně se vlastně sešli měšťáci, kteří si přes železnou oponu docela rozuměli. Možná bychom měli přestat vytvářet mytologii, která je podobná té, kterou si vytvářeli komunisté, když obhajovali svůj režim, a vraceli se neustále ke všem těm Annám proletářkám a hrdinnému boji dělníků na barikádách. Ony ty skutečné dějiny často odpovídají tomu omšelému vtipu, kdy sovětský voják místo za Stalina a za lidi , když hrdinně padal se svazkem granátů pod pásy tanků, zařval Zasraný náledí... Celkový dojem: 25 %.

Na to, že Accattone byl Pasoliniho prvotinou, se jedná o překvapivě vyzrálý a kvalitní počin, který ukázal Pasoliniho velký režijní talent. Zároveň se v plné míře odhalilo levicové směřování tohoto filmaře, které jasně vyplývá na povrch při vykreslování životních podmínek jeho hrdinů. Kámenem úrazu ale je Pasoliniho přístup k filmovým postavám, kdy pasák coby ústřední hrdina je zobrazen jako poněkud fanfarónský a lehkomyslný mladík, ke kterému však nelze necítit sympatie. K tomu ostatně směřuje tragický závěr filmu. Prostituce je podle Pasoliniho především jev způsobený sociálním strádáním, což je poněkud zjednodušující. Celkový dojem: 65 %.

Na téhle rádoby komedii je dobře patrné, jak hodnotitele ovlivňuje známé a vysoce ceněné jméno režiséra. Kdyby byl pod podobným snímkem podepsán neznámý režisér, měl by zcela jistě film méně než 50% hodnocení a možná by se pohyboval kolem 40 %. Je to totiž bezkonkurenčně nejslabší film, jaký jsem od Bergmana zatím viděl. Komedie, která má sice slibný námět, ale vyloženě slabé zpracování. Jednoduše není k smíchu. Pokud má být nejhumornějším místem věta, že viloncelistka musí především umět roztáhnout nohy, pak je to průšvih. Ve filmu se objevují pokusy o napodobení klasické francouzské frašky a americké grotesky, ale všechno to jde do prázdna. Je to ovlivněné divadelní manýrou, dialogy jsou bez nápadu a tam, kde by měl být vtip, se vyskytuje jen křeč. Celkový dojem: 25 %.

Na třeboňském Anifilmu se Adama promítal v kategorii filmů pro děti a mládež, což je dost odvážné, protože i mnohý válečný film pro dospělé diváky v sobě obsahuje víc optimismu a méně deprese než tenhle animák. V druhé půli, kdy se děj překlene do válečné zóny, už je to skutečně hodně bezútěšná temná záležitost. Schopnost strhnout v sobě Adama nemá, je to typická artovka, která vyžaduje víc pozornosti, ale je zatraceně dobře výtvarně vyvedená a má silné protiválečné poselství. Dá se považovat za školu animace a ukázku brilantního výtvarného stylu. Animace pískem je k vidění jen hodně zřídka. Celkový dojem: 75 %.

Současná kinematografie má hodně problémů, ale možná nejvíc ze všeho ji ohrožuje politická korektnost, která smrdí autocenzurou a obelháváním sama sebe. V konečném důsledku pak otravuje diváka tím, že směřuje k předvídatelným pointám a ulamuje hrot satiře, humoru i vážnému dramatu, které chce tepat společenský nepořádek. Právě politická nekorektnost a absolutní nepředvídatelnost chování filmových postav je to, co Adamova jablka výrazně povyšuje nad dnešní filmovou produkci. Psychologický souboj mezi vášnivě věřícím knězem, cynickým technokratem v podobě místního doktora a především propuštěným trestancem, aktivním neofašistou Adamem je podaný v nezvyklé formě tragikomedie, která často balacuje na nejzazší hranici toho, co jsme schopni označit za společensky přijatelné, ale právě tím je pro mě cenná a jen málokterý film z posledních let mi udělal takovou radost jako právě tenhle. Celkový dojem: 95 %.

Addamsovic rodina ukazuje tu lepší stránku amerického studiového systému - schopnost shromáždit a uplatnit dostatečně velký rozpočet, aby vznikl alternativní pohádkový svět plný bizarních rekvizit, fantastických kulis a divácky vděčných vychytávek. Zároveň schopnost oslovit význačné herecké osobnosti a natočit film bez kompromisů - tím mám na mysli kompromisů, které by vyplývaly z omezeného technického zázemí. Ten film narozdíl od spousty jiných výrazně nezestárl, i když je na něm znát, že producent mířil na rodinné publikum, takže zkrátka a dobře není tak provokativní, tak jízlivý a černohumorný, jak by mohl být, kdyby nebral ohled na dětské publikum. Ale to je pochopitelně můj problém, že už nejsem dítě ani teenager. Čisté 4* to z mého pohledu určitě nejsou a nějaká bomba se určitě nekoná, přesto tentokrát zaokrouhlím směrem nahoru, protože dětské oči by to určitě viděly jinak. Celkový dojem: 70 %.

Trochu infantilní záležitost, která nicméně disponuje slušnou výpravou i hereckými výkony; kazil mi je ale mizerný novácký dabing. Celkový dojem: 60 %.

Byla to láska? Anebo jinak - mohla to být láska, když byla diktovaná politickou situací, převahou jedné strany, která si byla schopná a ochotná koupit ženu za dvě lahve koňaku? Jak by asi vypadal milostný vztah mezi izraelským vojákem a Palestinkou během intifády? V každém případě Vláčil dokazuje, proč je mnohými považován za nejtalentovanějšího režiséra historie české kinematografie. Viděl jsem spoustu filmů, které si na umění více nebo méně úspěšně hrály, ale tohle nemusí nic předstírat. Tohle je opravdový umělecký skvost, který sice neocení pro pomalé tempo a lpění na detailu příznivec akční komerce, ale filmový fanjšmekr si přijde na své. Věřím Vláčilovi beze zbytku všechny postavy, nástinu atmosféry moravského pohraničí nemám co vytknout a především oceňuju, že to divákovi nijak neusnadňuje, jde proti očekávání a nevyhýbá se syrovému, někdy až cynickému zobrazení svých hrdinů. Tady nejsou v pravém smyslu slova kladní hrdinové, každý má nějakou tu šmouhu čecháčkovství, buranství, vychcanosti nebo obhroublého plebejství. A na té německé straně je zarputilost, nenávist a strach. Celkový dojem: 95 %.