Adelheid

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Mám z toho filmu smutný a zároveň hřejivý pocit. Smutná nádhera, výstižněji to zhodnotit nedokážu. S Petrem Čepekm jsem celý film dýchal a na konci s ním všechno cítil. Srovnatelně s Čepkem pomohly filmu dlouhé záběry s minimem replik, jen to dodalo tíhu těm těžkým poválečným měsícům. Ohromný divácký nezapomenutelný zážitek. (20.08.2014)

Osudová přitažlivost a základní instinkty v českém pohraničí těsně po II. světové válce. Erotické dusno v poetickém hávu Vláčilovy režie. Velmi přitažlivá Emma Černá a jen na první pohled drsný Čepek  v defektním milostném příběhu, který neměl šanci na dobrý konec, ale kde mne přesto jeho syrovost  překvapila. (19.09.2023)

Věrohodně vyprávěné drama lidských duší poznamenaných válkou, tj. stavem vnuceného sváru, který vyvolává z hlubin ideální lidské vznešenosti (domnělé božské tvořivosti) parazita (jakousi podstatu, ono „jádro pudla“, jemuž se člověk vzpírá, a tím jej posiluje). Dokonalému naplnění introspektivního záměru filmu ovšem brání kamennost obou hlavních herců. Dvě loutky, postrádající tvárnou a sdělnou mimiku, jež by vyjádřila niterné dění, tak vlastně jako by překážely. O to více promlouvají prostory v až nebezpečně citlivých záběrech, které svou zkušenost, paměť bezprostředně vyjevují svým vzhledem a atmosférou. (22.03.2013)

Typicky vláčilovsky rozvláčnené, avšak vzhľadom na dĺžku a jasný dej akceptovateľné aj širším publikom a tými, ktorým Vláčilov štýl nesedí. Psychologicky uchopená látka dôležitého obdobia našich (českých) dejín, ktoré si treba prostredníctvom kinematografie častejšie pripomínať. V mojich očiach film stúpol najmä vďaka úžasnému momentu pri chlapskej bitke a Adelheidinej reakcii, ktorá povie o vzťahoch v tomto období a v tejto lokalite úplne všetko. Ako vlastne skoro všetko v tomto filme, iba bez slov. (19.02.2014)