gudaulin

Režisér René Castillo si chtěl vyzkoušet, jestli bude plastelínová technika v animovaném filmu sedět k žánru filmového hororu, a i když to podle mě není tak dokonalé jako např. klasická plošková animace, celkem to funguje především díky velké nadsázce a spojení dvou žánrů, které známe dobře z Mrtvé nevěsty Tima Burtona. Ten, kdo nechce trávit čas s Burtnovým celovečerním animákem, tady na ploše cca 10 minut uvidí podobný příběh, ovšem ne tak špičkově zpracovaný jako u podstatně slavnějšího amerického tvůrce. Výtvarné pojetí postav je myslím docela ovlivněné jedním z nejslavnějších latinoamerických výtvarníků, mexickým grafikem José Guadalupe Posadou. Celkový dojem: 60 %.

Milý návrat do doby, kdy ještě nepřevládala počítačová animace a tvůrce musel pracovat se skutečnými artefakty z běžného života a svůj film musel založit na chytrém nápadu a vtipu. Lovec brambor, to je doslova okouzlení klasickou animační technikou plastelínových figurek, které bojují s převahou tlupy krvežíznivých brambor a parodují tak klasické příběhy primitivních národů a jejich boj s přírodou a nelítostnými šelmami. Celkový dojem: 80 %.

Vážení milovníci filmového hororu, neberu vám vaše krvavé fantazie, vyhřezlá střeva, rozstříklé mozky a jiné líbivé představy, ale pro mě je dokonalým ztělesněním tohohle žánru právě krátkometrážní Arka. Koncentrovaná symfonie plíživého strachu, beznaděje a zoufalství, to nejděsivější a nejdokonalejší vězení, jaké reálně existuje a ze kterého se dá uniknout jen jediným způsobem. Arka pro mě představuje ideální krátkometrážní animovaný film, zajímavý nápad, který na ploše několika mála minut ani na sekundu nepřestane bavit a napínat smysly, několik zvratů a navíc atraktivní výtvarné zpracování. Celkový dojem: 95 %.

Tenhle kultovní western vznikl prakticky v téže době jako můj vysoce oblíbený snímek Limonádový Joe a ten si utahuje přesně z toho, na čem naopak Leone programově staví. To znamená na zdůrazňovaných žánrových klišé, naivitě děje a nerealistickém vidění historických událostí a dějů. V případě Leoneho snímku u mě ani trochu nefunguje nostalgie, která v některých případech ovlivňuje, konec konců nejen můj, poměr k hodnoceným filmům, protože jsem tenhle kousek během dospívání neviděl. Samozřejmě Pro hrst dolarů stojí na počátku subžánru spagetti westernů, je to uznávaná klasika a pochopitelně tam bez větší námahy nalézám prakticky všechno, co zapříčinilo úspěch Leoneho tvorby. Výborná práce s kamerou, scény vystavěné tak, aby maximalizovaly ty nejzásadnější lidské emoce, ostrý protiklad kladných a záporných postav, prostřihy na zpocené zarostlé tváře a divoký svit v očích, vůbec smysl pro filmový detail a skvělý casting, který mimo jiné pomohl do sedla Clintu Eastwoodovi a udělal z něj hvězdu světového formátu. Jenže co naplat, k westernu - a to jsem psal ve svých komentářích už víckrát - mám opravdu vlažný vztah, a tak nemůžu přehlédnout spoustu nedodělků. On se v tomhle filmovém žárnu Leone teprve hledal a piloval svůj režijní rukopis. A zatímco v jiných zábavných žánrech, které jsou mi blíž, žánrová klišé odpustím mnohem radši, tady jsem k nim nesmiřitelný. Například klíčové scény typu přepadení vojenské kolony nebo likvidace baxterovského doupěte jsou natočené opravdu špatně a přímo volají po parodii. Jen si povšimněte těch desítek mužských postav, které se po zásahu do hrudi napnou, chytí za srdce a s typickým pohybem se pomalu klátí k zemi. Scénář je celkově naivní a člověk u téhle produkce prostě nemůže používat mozek. Ve svých pozdějších filmech Leone přidával mnohem větší myšlenkovou hloubku, nové motivy a i Morricone se vzepjal k mnohem emotivnějším výkonům. Pokud už western mám raději realističtější styl, který například předvedli Coeni ve svém novém zpracování Opravdové kuráže. Tomuhle filmu schází spousta toho, co ve filmové tvorbě uznávám, tzn. realističnost, syrovost, řekněme vnitřní logika příběhu, a naopak přečnívá všechno, co mě od tohoto žánru odpuzuje. Celkový dojem: 40 %.

Když se vracím ke starým filmovým hitům, v nejednom případě musím konstatovat, že ten film buď zestárl, nebo jsem zestárl já a už ho vnímám úplně jinak, takže musím nevyhnutelně jít s nějakou tou hvězdičkou dolů. Nostalgie dokáže průměrné dílko vybarvit těmi nejzářivějšími barvami. Tady ale můžu s klidným svědomím prohlásit, že jde o nadčasový film s mimořádnou emoční působivostí. Příběh dvou životních outsiderů, snílků, ztroskotanců a mužů žijících na periferii velkoměsta a prosperity, je vylíčený bez laciného sentimentu a přitom s maximálním efektem. Výborně obsazené, výborně zahrané a jako perlička na dortu ozdobené výborným hudebním motivem. Písničku Everybody is talking at me si vybavím kdykoliv mám chuť se naladit na tu správnou vlnu romantiky a nostalgie. Půlnoční kovboj je film o netypickém a nepravděpodobném přátelství dvou mužů, které svedla dohromady nouze. Konec 60. a 70. léta patřily k americké kinematografii k éře hledačství, vzpoury proti zavedeným postupům a hodnotám a sociálně kritickému postoji k establishmentu. Dustin Hoffman je pro většinu filmových diváků navždycky spojený s postavou Rainmana, ale já si na prvním místě vybavím jeho nešťastného podvodníčka z tohohle snímku. Celkový dojem: 95 %.

Mýtickou postavu Sandmana celosvětově zpopularizoval Neil Gaiman ve své kultovní komiksové sérii, ale Paul Berry ve svém zajímavém hororovém pojetí obrátil Gaimanův pohled na vládce světa snů naruby. Není v něm ani stopy po Sandmanově majestátnosti a složitosti jeho povahy. Tenhle Sandman je skřet z nejtemnějších nočních můr, který připomíná postavu Korinťana, jednoho z temných výtvorů gaimanovského Sandmana. Paul Berry ve svém vizuálně vyšperkovaném dílku líčí dětský strach z tmavých koutů, divných stínů, starých domů, samoty a tmy. Zatraceně působivá hororová záležitost, která si vystačí bez jediného slova. Celkový dojem: 90 %.

Sympatický a emocionálně dobře vyladěný film, který se nás snaží přesvědčit, že prostituce sice není úplně normální povolání, ale prostitutky jsou úplně normální ženy s romantickými sny o dobře fungujícím partnerském vztahu se stejnými starostmi či radostmi, jaké mají zaměstnanci v jiných odvětvích, a když se to tak vezme, tak mezi lehkými holkami v agentuře a mezi řekněme skladnicemi, kadeřnicemi nebo prodavačkami není v podstatě žádný rozdíl. Což se mi tak úplně nezdá, i když se v téhle branži nepohybuju. Odhaduju, že realita jejich existence a povah bude poněkud přízemnější, minimálně v průměru. Hodnotový žebříček musí takové řemeslo nevyhnutelně narušit a postupně úplně zdeformovat. Pro Princezny je příznačné, že se tam nevyskytují pasáci a je nulový vliv organizovaného zločinu. Ze spousty holek má potíže s drogami jen jediná, nejspíš aby vyplnila kolonku diváckého očekávání. Jinak se ale musí přiznat, že hlavní hrdinky jsou sympatické a příběh má civilní a přes výše uvedené celkem realistickou podobu. Je to slušně zahrané, s chytlavým hudebním motivem. Celkový dojem: 65 %.

Christopher Nolan patří ke kultovním režisérům naší doby, a tak jsem byl zvědavý na poslední známý snímek z jeho filmografie, který mi doposud unikal. Filmoví fanoušci obvykle dávají přednost jeho batmanovským komiksovým adaptacím, které ale spadají do sféry masové popkultury a mají tak blbý základ ve své komiksové předloze, že z nich ani Nolan špičkové filmové veledílo neudělá přes velkorysý rozpočet a veškerou snahu. Mám radši tu polohu jeho tvorby, kterou představuje např. Sledování, jenže to zase není divácky vstřícné a ocení ho spíš menšina filových fandů. Dokonalý trik představuje v mých očích opravdu dokonalé spojení profesionality velkého amerického studia disponujícího štědrým rozpočtem a zajišťujícího velkorysé herecké obsazení s kreativitou nadaného filmového tvůrce, který je v tomhle případě schopný divákovi předložit film s určitým přesahem. Dokonalý trik splňuje všechny mé požadavky na dobrý film - vizuálně zajímavou podívanou, silný příběh, charismatické postavy, nejednoznačný scénář, který příběh ozvláštňuje řadou zvratů, a myšlenkově bohatý svět. Samozřejmě i tady by se daly vytknout úlitby publiku, ale tak už to prostě v kinematografii chodí, a ve své kategorii představuje Dokonalý trik opravdu vysoký nadprůměr. Tenhle snímek přináší příběh, který jako by vzešel z pera Julese Verna na pomezí vědecké fantastiky a mysteriózního žánru. Pojednává o nemilosrdném soupeření dvou iluzionistů, který přesahuje jejich profesi do té míry, až ničí jejich nejbližší okolí a stravuje je samé. Na pozadí jejich konfliktu pak vidíme neméně razantní soupeření dvou význačných vědců té doby - Nikoly Tesly a Edisona. Pohybujeme se v 19. století s jeho bezmeznou vírou ve vědecký pokrok a vyvrcholení filmu přináší zároveň varování před zneužitím vědeckého objevu pro uspokojení svých egoistických choutek a dokonce ke zločinu. Vedle toho přináší Dokonalý trik i skvělé řemeslo v podobě temné atmosféry, výborně vypointovaných scén, kvalitní hudby a přitažlivé kamery. Pro mě opravdový zážitek, který oceňuji 100% celkovým dojmem.

Utopená ponorka spadá do série krátkometrážních stylových parodií Václava Bedřicha na motivy šestákových brakových detektivek 30. let. Proradný doktor se svojí bandou ohrožuje počestnost půvabné dívky a život jejího statečného ctitele. Vystačí si přitom beze slov a celé se to nese v komediálně odlehčeném hororovém stylu. Hororovou stránku obstarává výtvarná část Vladimíra Kopřivy a hudba Luboše Fišera, komediální nadhled zase scénář, který divákovi umožňuje shlédnout úspěšný souboj vodního šlapadla s motorovým člunem, a zmíněný nadhled konec konců obsahuje už název dílka. Celkový dojem. 70 %

K téhle parodii na mafiánské filmy jsem možná až příliš tvrdý, ale bohužel je založená na příliš prvoplánovém lacinějším humoru, přesně na tom druhu, který nemám rád a vyhýbám se mu, jak to jen jde. Jednotlivé gagy by mohly být funkční, ale jsou znehodnocené právě snahou oslovit co nejširší spektrum diváků. Určitě existují horší komediální filmy, než je tenhle, ale měl jsem opravdu velký problém nešťastného Johhnyho dokoukat. Oskarův postřeh, že Michael Keaton v tomhle filmu hraje to, co Jim Carrey v začátcích své kariéry, celkem sedí. Bohužel. Celkový dojem: 25 %.