gudaulin

Kdysi při premiéře filmu na mě emočně tahle romantika udělala velký dojem. Líbily se mi vzájemné dialogy i setkávání a neustálé míjení obou hrdinů. Líbily se mi do té míry, že jsem jim nadělil 5*, ale když jsem se po letech setkal s jeho divadelní verzí, už to nebylo to pravé ořechové, a totéž můžu říct o filmu, ke kterému jsem se s velkou přestávkou vrátil. Co zůstalo, je slušné herectví Billyho Crystala, pro kterého je postava Harryho asi nejlepším filmovým výstupem vůbec, stejně jako Meg Ryan, která navíc může přidat svůj nesporně sympatický kukuč, přitažlivý úsměv a celkově vnadný zevnějšek. Narozdíl od spousty svých žánrových sourozenců se nesnaží Rob Reiner o humor za každou cenu a laciné žánrové zvraty. Je to spíš takové skoro ze života. Sympatický, ale nikoliv špičkový film. Je vůbec zvláštní, že populární Meg Ryan, která vůbec není špatnou herečkou, za svou profesní dráhu nedokázala vytvořit víc zásadních rolí. Je to typická oběť žánrové škatulky, kdy je herec nucený opakovat stále tutéž šablonu. Celkový dojem: 65 %.

Kdyby to nebylo směšné, v případě tak menšinového žánru, jako je experimentální animovaná tvorba, napíšu, že Satiemania je kultovní dílko. Kultovní pro nepočetnou skupinu animátorů a režisérů animovaných filmů a pro zažrané fanoušky alternativní animované tvorby. Svého času tenhle filmík podnikl úspěšnou anabázi po specializovaných filmových festivalech a klubových projekcích. Nemá celistvý příběh a nějakého ústředního hrdinu, je to spíš sled pohyblivých obrázků života v dnešním velkoměstě a je zajímavý pro svou výtvarnou stránku a především z hlediska animačních hrátek. Svého času právě tím Gasparovich na své kolegy z branže udělal velký dojem. Spolu s lyrickým klavírním doprovodem zprostředkují obrázky pociťový zážitek a promlouvají na své diváky podobně jako obrazy špičkových malířů. Celkový dojem: 65 %. Není to ale kousek pro každého.

Populární herec Steve Buscemi se ve své režijní tvorbě cíleně zaměřuje na životní outsidery, o kterých prohlašuje, že k nim měl před svým hereckým úspěchem nebezpečně blízko. Tentokrát se nepohybuje mezi hospodami a hospodskými flamendry jako ve své prvotině Můj nejmilejší bar, ale popisuje životní pocity mladého muže, který se v 27 letech bezcílně protlouká životem a živí se venčením psů. To není právě dobrá základna pro zdravé sebevědomí, navíc s vědomím, že rodiče už ve svých 20 letech založili úspěšnou firmu a celý život bez škobrtnutí dokázali pracovat na svém americkém snu. Jimův bratr je na tom stejně a po rozpadlém manželství i ztrátě zaměstnání musí vzít zavděk prací v podniku svých rodičů za minimální mzdu. Továrna díky asijské konkurenci má totiž už časy prosperity dávno za sebou. Jeho jediným záchytným bodem je trénink žákovského basketbalového týmu totálních looserů, kteří už 14 zápasů nedali jeden jediný koš. Tohle je východisko nenápadného nezávislého filmu, který úmyslně rezignuje na snahu nějak šokovat a lacině bavit. Zaměřuje se ale celkem zdařile na citovou drobnokresbu svých hrdinů a může se opřít o spolehlivé herecké výkony. Samozřejmě s výjimkou Liv Tyler, která nikdy nebyla, není a nebude charakterní herečkou, je to prostě modelka, která využívá svou sympatickou tvář půvabné holky od vedle a naštěstí nekazí a scénárista spolu s režisérem po ní nechtějí žádné herecké zázraky. Celkový dojem: 75 %.

Hlavní hrdina je vyhořelý stárnoucí muž, který od smrti své ženy vlastně jen přežívá a post univerzitního profesora ekonomie mu umožňuje předstírat pracovní vytíženost, aby před ostatními zakryl svoji prázdnotu, zatrpklost a osamělost. Náhodné setkání s dvojicí imigrantů mu umožní upnout se k něčemu novému a v pomoci zatčenému muži, kterému hrozí deportace do vlasti, nachází nový smysl své existence. Potíž je ale v tom, že to je takové uměle naaranžované, zkrátka mě to nevtáhlo do příběhu a nevybudilo to ve mně - autory bezpochyby očekávané - emoce. Neprožíval jsem dramata těch hrdinů a nesoucítil s nimi tak, jak by se dalo očekávat. Ten film totiž ukazuje jenom jednu stránku věci a to ještě citově manipulativními prostředky. Není to film analyzující a opravdu provokující. Ona ta záležitost s početnou armádou ilegálních přistěhovalců je pochopitelně mnohem složitější. Celá Amerika vyrostla na práci bezprávných přistěhovalců, kdy obvykle až druhá generace mohla těžit z výhod systému a stát se právoplatnou součástí společnosti. Pro systém je pochopitelně výhodné, že v něm existuje skupina těch, co bez odmlouvání berou podřadnou práci a nechávají si vyplácet minimální mzdu. Tomu je uzpůsobená i represivní složka, která nemá za cíl zlikvidovat nelegální přistěhovalectví, ale udržovat ho v nějakých rozumných mezích. Tady by se našlo pro kritiku spoustu prostoru. Na druhou stranu, co si budem namlouvat, myšlenka, že kdokoliv má právo vstoupit do cizí země, pracovat tam a žít, je pochopitelně naivní a nepřijatelná. Tohle by žádný sociální a ekonomický systém neunesl. Ta imigrační policie a příslušné úřady pochopitelně dělají špinavou práci na politickou a potažmo i veřejnou objednávku. V tomhle je film neupřímný, protože jen na základě toho, že jste slušný, se azyl, resp. trvalý pobyt, udělovat nedá... Celkový dojem: 45 %. Trochu mi vadilo i pomalé tempo a sucharský zjev hlavního hrdiny.

Viz můj oblíbený uživatel nascendi. James Dean byl nadějný herec s obstojným charismatem, který by ho, pokud by přežil svou autonehodu, asi předurčil k podobné dráze tvrdých chlapíků, jako byl Steve McQueen. Natalie Wood byla krásná a talentovaná a oba byli celkem logicky idoly tehdejší mládeže. Navíc časná smrt zapříčinila, že se Dean stal legendou filmového průmyslu a každý z jeho filmů svým způsobem kultem. Jinak je ale z dnešního pohledu Rebel bez příčiny jenom průměrné drama, které je sice koukatelné, ale ta jeho revolta už dnes působí naprosto bezzubě a spíš svědčí o měšťáckém prostředí tehdejší Ameriky. Zahlodal tady zkrátka a dobře zub času a leckteré prvky, jako je třeba hudba snažící se vybičovat napětí, působí jako dobová manýra, a proto rušivě. Celkový dojem: 55 %

Dilema, jestli je lepší Pro pár dolarů nebo Leonův následující kousek Pro pár dolarů navíc, mám pro sebe vyřešené, protože navazující film považuju za zralejší, Leone tam už našel svůj styl a spolupráci s Enniem Morriconem vypiloval tak, že po stránce režie a vůbec filmařských řemesel se filmu nedá moc co vytknout. Zásluha Sergia Leoneho je v tom, že skomírající westernový žánr oživil tím, že ho ušpinil, nadlehčil ho komickými prvky, pracoval kreativně s žánrovými stereotypy a do té doby zaměnitelným vedlejším postavám vtiskl charaktery. Zkrátka a dobře ho učinil zábavnějším. Na druhé straně ale mají jeho ranné westerny problém se scénářem. Když se podíváte na motivaci jeho hrdinů a jejich myšlenkové pochody, pak máte před sebou sbírku unikátních blbů. Kdyby hlavní padouch Callaway oplýval takovými nápady, jako je propuštění svých zajatců, aby zlikvidovali členy jeho gangu, nepřežil by pravděpodobně svou pubertu. Leone zkrátka točil nenáročná béčka pro masové publikum a ke své smůle měl ambice směřovat k závažnější filmařské výpovědi a k vážnějším žánrům, což mu v případě jeho legendárního Tenkrát v Americe zlomilo vaz. Což něco vypovídá o filmovém průmyslu a jeho divácích, ne o Sergio Leonem. Celkový dojem: 65 %.

Animovaný film představuje skvělé možnosti pro realizaci sci-fi příběhů, protože vize alternativních světů tam nevyžadují bombastický rozpočet. Konflikt ve věži 37 se nesnaží o vytvoření nějakého celistvého světa a nepodává dlouhý příběh svých hrdinů. Svým rozsahem připomíná sci-fi povídky otišťované v Ikarii. Někdy někde existuje zařízení, které z nějakého důvodu odčerpává vodu z místní krajiny a mění ji tak v nevlídnou pustinu. Místním obyvatelům se to nelíbí a podniknou diverzní akci, která se setká s odezvou obsluhy zařízení. Ta ale není prostá takových emocí, jako je soucit, a všechno směřuje ke katarzi. Není to zásadní, není to špičkové, ale celkem sympatické dílko. Celkový dojem: 70 %.

Na studentský film až překvapivě vyspělé, s perfektním výtvarným pojetím, které dokonale vystihuje hororovou atmosféru netolerance, strachu a nenávisti. Napětí v městečku si žádá obětního beránka a věci se poněkud vymknou kontrole. Apokalyptický krvavý závěr je dokonalou pointou tohohle animovaného kraťasu z žánrové škatulky hororu. Celkový dojem: 95 %.

Distrikt! je možná až extrémní příklad filmu, pro kterého je forma vším a obsah ničím. Při jeho sledování mně totiž vytanul na mysli titul jedné z prací proslulého polské autora Stanislava Lema - Dokonalá prázdnota. Distrikt! má zajímavé a originální výtvarné řešení spojené se sice nepohodlnou, nicméně opět originální animací a působí provokativně svým námětem ze čtvrti, kam se stahuje budapešťská galerka. Jenže to je asi tak všechno, protože z toho námětu nevytěží prakticky nic. V několika komentářích se objevují výhrady typu ploché postavy a nudný příběh, ale ty bych musel podtrhnout asi tak desetkrát, abych vyjádřil ten pocit zoufalství, který se během pár minut dostavil. Musel jsem se intenzivně štípat do lýtka, abych neusnul, ale i tak jsem měl několik mikrospánků. Kdepak provokativní, díky faktické absenci příběhu je to nudné a bezradné, tedy pokud nepovažujete za dostatečně nosné, že postavy mluví slangem a vulgární nadávky prší ostošest. Nevadí mi to, ale taky na tom podle mě nelze stavět. Když si vzpomenu na nikterak zásadní americký videofilm Malý pasák, který opravdu neměl ambice a měl vyloženě konvenční výtvarné řešení, tak ten fungoval jako důkladné zesměšnění americké sexuální upjatosti a glorifikování rodinných hodnot v amerických filmech. Tady vlastně nevím, co chtěli autoři sdělit. Gagy buď absentují nebo mají takový ten nádech nováckých sitcomů. Policajti jsou pochopitelně blbí a úplatní, ale jako by vypadli z českých Profesionálů. Příslušníci dětských gangů sice hezky rapují, ale to je tak všechno. Je až neuvěřitelné, jak se takový potenciál dá promarnit. Celkový dojem: 25 %. Kdyby měl film krátkometrážní rozsah, asi by to díky neotřelé výtvarné formě dopadlo mnohem lépe i přes zmíněné nedostatky. 90 minut se ale jenom na kresbě utáhnout nedá...

Emotivních kýčů vzniká v animované tvorbě díky působení studia Walta Disneye i komerčních animovaných seriálů samozřejmě spousta, ale jen zřídkakdy vznikne tak křišťálově čistý kýč v oblasti autorské tvorby. Dudoku de Witovi se to nicméně povedlo a využil smyslu pro sentiment u amerických akademiků tak zdařile, že za tenhle slzopudný filmeček slíznul dokonce Oscara. Líbila se mi sice minimalistická výtvarná stránka a do jisté míry oceňuju i hudební podmalbu, ale ten scénář mě bohužel naplňuje kvůli své vykalkulovanosti odporem. Celkový dojem: 40 %.