gudaulin

V době natáčení šlo jednoznačně o příklad té lepší části československé televizní produkce. Na první pohled je patrné, že slovenská kulturní scéna byla v 70. letech zasažená normalizací podstatně méně, než tomu bylo v Čechách. Ze seriálu dýchá nepoměrně méně ideologie, než bychom očekávali. Chybí černobílé vidění světa, zastánci starých pořádků mají lidskou tvář, nejde o karikatury ani odpudivé, odsouzeníhodné kreatury. Je patrné (a v tom tvůrci opravdu nevodí diváka za nos), že změny poměrů vnímala a přijímala slovenská veřejnost mnohem líp než lidé v českých zemích, zvýšení životní úrovně většiny obyvatel bylo nepopiratelné, průmyslové investice pomohly nastartovat prosperitu i v opomíjených zapadlých regionech. Rozpad starého řádu tedy nebyl tak bolestný a násilný. Ze srovnání s Nejmladším z rodu Hamrů vzniklým v téže době vychází Jedenáste prikázanie s přehledem jako vítěz, ale s výjimkou pamětníků, kteří si rádi připomenou tváře někdejších slovenských hvězd, bych se zdráhal seriál někomu doporučovat. Tempo je na dnešní poměry nepříjemně rozvláčné a seriál pokulhává po dramaturgické stránce. Celkový dojem: 45 %.

Omlouvám se, Wesi, ale tentokrát jsem se s Tvým uměleckým záměrem minul. Jasně, má to vybroušený styl a je to skvěle obsazené. Jenže s Tvým stylem humoru i způsobem vyprávění si nevím rady. Nemusím filmu nutně rozumět, měl by mě ale něčím přitahovat. Tvůj kousek ve mě vyvolává lhostejnost. Považuju ho za mimózní záležitost, kterou jsem měl problém vůbec dokoukat. Takže zas někdy příště. Celkový dojem: 35 %. Mám pocit, že ses teprve hledal, protože o deset let později už jsi spáchal věci, které mě dokázaly dostat do euforie...

Tak skořápka by tu byla, ale kde je ta duše? Ghost in the Shell je výpravný akční letní blockbuster určený pro diváka s mentalitou 14letého chlapce odkojeného počítačovými hrami. Kyberpunková vizáž ale neskrývá kyberpunkovou filozofii. Název vyvolává představu velké konspirace, tajemství, které bude na konci překvapivě odhaleno. Jenže děj je triviální a předvídatelný. Navíc, a tohle opravdu nemám rád, tvůrci se snaží vyvolávat pocit něčeho chytřejšího, co má filozofickou nadstavbu. Naštěstí pro Sandersův snímek, obě dvě pokračování Matrixu, které jsou asi nekřiklavějším příkladem tohohle nešvaru, byla ještě o dvě třídy blbější než Ghost in the Shell. Dokonce ani ten vizuál na mě nepůsobil, jak by tvůrčí tým chtěl. Je to přeplácané a ne dost temně depresivní, jak by se na kyberpunk slušelo. Akce je příliš zběsilá, zkrátka uzpůsobená generaci počítačových dětí. Dvě hvězdičky to ode mě obdrží jen s chlupem a s ohledem na Scarlett. Celkový dojem: 35 %.

Je mi líto, Paolo, Velká nádhera mě svého času obsahově minula, ale nemohl jsem neocenit vytříbenou výtečnou formu. Tohle je ale první kousek z Tvé dílny, kdy krčím rameny a říkám, že ani obsah, ani způsob provedení na mě dojem nedělá, ba co víc, nepokrytě mě nudí. Nezaujal ani motiv, ani rozuzlení. Tvoji fanoušci Tě nejspíš podrží, ale za mě to tentokrát nebude ani průměr. Ke Tvým postavám jsem si nenašel cestu a Antonia nepovažuju ani tak za oběť okolností, jako spíš za slabocha. Celkový dojem: 40 %.

Margarethe von Trotta je spoluautorkou snímku Ztracená čest Kateřiny Blumové a v Olověné době uplatňuje tentýž způsob vidění, totožný hodnotový žebříček, tytéž chyby a deformace. Baader Meinhof Komplex na mě svého času zapůsobil jako zjevení pro svou snahu o maximální objektivitu a pozoruhodně přesnou analýzu tehdejších společenských jevů. Olověná doba představuje pravý opak. Je pro ni typické výrazně ideologické vnímání světa. Jde o úplně jiné levičáctví, než jaké nenápadně, ale o to účinněji promlouvá z Formanových amerických snímků. Tohle je zaťaté, nesmlouvavé a bojovné. Margarethe von Trotta nemůže popřít teroristickou minulost své hrdinky, ale kdekoliv to jde, odvádí pozornost jinam, útočí na německý stát a celou německou společnost, kde opakovaně zdůrazňuje její nahnědlou minulost. Ne, že by tu a tam nedokázala tít do živého, ale celková tendenčnost je zřetelně patrná a znehodnocuje jinak kvalitní obsazení a slušné řemeslo. Dělat z tehdejších aktérů procesu s předáky RAF oběti německého soudního systému je neskutečná drzost. Ten fajnový kriminál by jim (navíc při vědomí toho, jaké běsy se jim podařilo rozpoutat a kolik mrtvých mají na svědomí) nesmírně záviděli odpůrci latinoamerických diktatur, disidenti z východní Evropy a vlastně vězni z převážné většiny tehdejšího světa. Celkový dojem: 40 %.

Není jen shodou okolností, že Lisztománie má shodný rok vzniku jako kultovní popový muzikál Rocky Horror Picture Show. Je to typický produkt uvolněné a neukázněné atmosféry 70. let, která byla důsledkem sexuální revoluce předchozí dekády. Byla to éra glam rocku, pornokin a tolerované prostituce v centrech velkoměst. Lisztománie je poklesle hravá, drze boří hranice dobrého vkusu a společenských norem. Oproti Rocky Horror je ale zřetelně sexuálně vyzývavější, dějově roztříštěnější a chaotická. Zatímco u Rocky Horror mě chytlo za srdce několik písniček, u Lisztománie jsem se s hudební stránkou minul. Tématicky je to mělké a pokud nejste puberťáci, co dosud nevstoupili do sexuálně aktivního období svého života, tak vás nejspíš erotické legrácky nezaujmou, natož aby uchvátily. Tenhle svérázný kabaret mě po většinu času spíš lehce nudil, potřeboval bych ho mít poněkud ukázněnější, cílevědomější a myšlenkově hlubší. Celkový dojem: 40 %.

Je trochu paradoxní, že jediný film, se kterým mám v rámci filmografie Sama Peckingpaha zásadní problém, je právě ten, který mu definitivně zajistil pozornost filmové kritiky a zájem diváků. Divoká banda kdysi fascinovala krvavým násilím (soudě podle komentářů na ČSFD tím mnohé poutá i dnes, kdy se měřítka posunula a jsme mnohem otupělejší). Publicisté měli tendenci považovat Peckinpahův snímek ze uměleckou reflexi vietnamské války, případně rozmachu násilné zločinnosti v centrech amerických velkoměst. Peckinpah každopádně zavrhl jedno z důležitých žánrových pravidel. Klasický western pracuje obvykle s polarizovanými černobílými charaktery, kdy kladný hrdina čelí zlosynům. V Divoké bandě najdete výhradně více či méně špinavé charaktery, většinou ovládané přízemními pohnutkami. Režisér odůvodňoval chování svých postav pudovostí a živočišností, jenže tohle vysvětlení nemá žádnou logiku. Pudy mají své zákonitosti, fungují na základě potřeby obrany, rozmnožování, získávání potravy a podobně. Výbuchy násilí v Divoké bandě se vzpírají logickému vysvětlení. Nejde tu o to, že filmový hrdina ví méně než divák a má jen zlomek času na zásadní rozhodnutí. Agresivita ve filmu je ve skutečnosti vystavěna na efekt, rozhodování postav jde proti jejich zájmům a leckdy i přirozeným instinktům. Zároveň na mě rušivě působilo i používání humorných odlehčujících prvků. Snímek je podivně nekonzistentní v tempu, náladě i výrazových prostředcích. Na druhou stranu Peckinpah je každopádně silný svým vizuálním stylem - technikou pomalého snímání a pečlivým střihem. Využívá navíc tradiční přednosti westernů, kdy umí kouzlit s panoramatickými záběry krásné a divoké krajiny amerického jihozápadu. Ale s prominutím, u mě to tentokrát za více než 2 hvězdičky nebude. Celkový dojem: 45 %.

Netvrdím, že Easy je nutně špatný film. Pokud se umíte naladit na jeho styl, dokáže slušně pobavit. Něco mi na něm ale překáželo, určitá povrchnost, nedůslednost a prvoplánovost při práci s motivy a prvky příběhu. Při vší snaze o poetickou road movie plnou absurdního humoru, sociálních a kulturních kontrastů nacházím až příliš často humor, který spoléhá na neměnně tupě nepřítomný výraz svého hrdiny a jeho nadměrné proporce. Jednotlivé gagy jsou instalovány ve stylu deus-ex-machina, měla by k nim vést nějaká cesta, resp. měly by být důsledkem předchozího vývoje. Dílčí scény se mi nakonec nespojily do něčeho je přesahujícího a hlavně na závěr musím konstatovat, že to není ani zdaleka tak chytré, jak se původně zdálo. Celkový dojem: 45 %.

V dřevních dobách americké kinematografie se objevovali v rolích černochů bílí herci natření krémem na boty. V době natáčení Aldrichova snímku tohle naštěstí už dávno neplatilo, ale pro americké studio bylo nepředstavitelné, že by role rudochů mohlo svěřit Indiánům. Takže hlavní roli si střihl krásně modrooký Lancaster a jeho partnerku někdejší královna krásy a ideální prototyp bílé krásky do módních časopisů. Nemůžu si pomoct, ale jakkoliv se Apač snaží být v rámci své doby a ideových východisek pokrokový a snaží se představit hlavního hrdinu a jeho etnikum v tom lepším světle, spadá film dokonale do období 50. let a konflikt střetávání domorodé kultury s tou rychle se šířící euroamerickou civilizací chce řešit osvětou původního obyvatelstva a jeho přizpůsobením dovednostem a schopnostem bílého muže. Film vyznívá naivně, schématicky a některé dialogy opravdu šustí papírem. Možná je to jenom můj problém, protože Lancastera mám spojeného s úplně jiným typem postav, ale toho Indiána jsem mu jednoduše nevěřil. Celkový dojem: 40 %.

Problém Zmije nespočívá v tom, že by pracovala s opotřebovanou, stokrát použitou zápletkou, vždyť motiv nenávisti a pomsty je věčný, jde spíš o to, že ve snaze docílit náležitých efektů moc tlačí na pilu, zapomíná na logiku a topí se v žánrových klišé. Od útěku z justičního paláce se ze slibně rozehrané hry stává čím dál tím větší křeč, která pohřbívá slušné obsazení (v některých případech jdoucí proti zaběhnutým typům rolí - viz sympatický výkon Pierra Richarda). Celkový dojem: 40 %.