gudaulin

Kdybych si udělal žebříček oblíbenosti filmových žánrů, postavení westernu by nebylo příliš důstojné. Každý žánr vytváří a využívá oblíbená klišé, westernová mi jsou protivná víc než kterákoliv jiná. Titulů, které bych beze zbytku akceptoval, je pomálu, navíc by šlo většinou o alternativní produkci, která by nejspíš pravověrnému fanouškovi na mysl nepřišla. Velká země by ale mezi ony tituly jednoznačně patřila. Pracuje sice s typickými westernovými prvky, takže divák se dočká působivých záběrů krajiny, přestřelek i divoké jízdy na koni. Žánrová pravidla ale Velká země obrací naruby. Tradiční ctnosti a schopnosti tvrdých mužů amerického západu jsou tady spíš kritizovány a znevažovány. Příchozí z města, z civilizace místním ukazuje obrácenou stránku jejich "boje o čest". Klasický western éru divokého západu romantizuje, šíření řádu a moderní civilizace vnímá jako sice nevyhnutelý, ale bolestný a rozporuplný proces. Velká země ho naopak vítá. Snímek funguje velice dobře i jako milostný příběh, kde se milostná linka s tou dramatickou výborně doplňuje. Celkový dojem: 90 %.

Filmařsky geniální, na dobu svého vzniku neuvěřitelně novátorský a režijně chytře natočený snímek s typicky zemanovskými výtvarně pozoruhodnými kulisami, které přesně napodobují a dokonce rozvíjí původní černobílé romantizující rytiny použité jako ilustrace v klasických vydáních románů J. Vernea. Ze všech pokusů o převedení verneovského fantazijního světa na filmové plátno je ten Zemanův nejsympatičtější a myšlenkově i pocitově své předloze nejvěrnější. Díky vysoce stylizované atmosféře využívající záměrně archaicky a naivně působící dekorace podle dobových představ o technických zázracích v 19. století a díky kreslenému pozadí ten film nestárne. Stává se stejnou klasikou, jakou jsou obrazy starých holandských mistrů nebo Mozartovy opery. V době svého vzniku zaznamenal Vynález zkázy pozoruhodný ohlas po celém světě a byl to jeden z mála případů, kdy naše kinematografie předběhla svět a udávala trendy. Dnes se marně ploužíme vzadu a hledáme stopy po těch úspěšných, kteří se nám příliš vzdálili. Celkový dojem 100 %.

Viděl jsem příliš mnoho filmů Alfreda Hitchcocka na to, abych ho považoval za nezpochybnitelného mistra režie - až příliš často jsem v jeho případě sáhl vedle a znechuceně koukal na příběh, který, ač ověnčen slávou, musel být naivní už v době vzniku. Zadarmo ale Hitchcock svůj věhlas nezískal a existuje několik titulů, kde uznale kývám hlavou a říkám, ano, tohle funguje i po letech. Vedle takových titulů, jako je Psycho nebo Okno do dvora, řadím do elitní skupiny právě Vertigo. Snímek o vražedném komplotu, kde Hitchcock použil svůj oblíbený motiv. Průměrný chlápek je vmanévrovaný do hrozivé tajemné hry, která ho emočně poznamená na celý zbytek života. Hitchcockův oblíbený zájem o psychoanalýzu tady nedopadá tak úsměvně jako v případě Rozdvojené duše. Hitchcock kombinuje kriminální žánr s romancí a obohacuje je o mysteriózní a smyslné prvky. Důmyslným pohybem kamery, která často směřuje do hlubin, a disharmonickou hudbou režisér skvěle navozuje pocit rozkolísanosti hlavního hrdiny, zvýrazňuje jeho nejistotu a strach. Vertigo představuje výborné řemeslo, cesta za odhalením identity osudové ženy plná náznaků, zrcadlových odrazů a hrátek s barevnými kontrasty se dá ocenit i po opakované projekci a Vertigo tak patří k těm kreativním snímkům, které prošlapávaly cestičku vpřed novým filmovým metodám a prvkům. Celkový dojem: 90 %.

Když si člověk odmyslí styl a tempo vyprávění, které jednoduše odpovídají 50. letům, zbyde typický suchý britský humor, který konfrontuje idealistického nadšence s přízemní realitou, kterou mu navíc znepříjemňuje řada svérázných postaviček, které se mu pletou do cesty. Poněkud to připomíná deziluzi Štěpána Šafránka ze série Básníků. Nicméně, Gordon byl přece jen jako autor předlohy lepší. Celkový dojem: 70 %.

Ze záhadných důvodů se mi tenhle obecně známý kousek celé dekády vyhýbal, ačkoliv ho vzhledem ke stařičkému dabingu hereckých legend musela už kdysi dávno a nejspíš opakovaně vysílat Československá televize. Nejsem tedy ovlivněn nostalgií, ba co víc, už před časem jsem viděl remake z dílny Nikity Michalkova. Pokud nemáte možnost vidět srovnávané filmy v téže době, je lepší se porovnání vyhnout, spoléhat se na vzpomínky bývá ošidné. Je ale pravdou, že Michalkovova verze mi přišla nepoměrně působivější a svěžejší. V 50. letech Lumetův snímek nepochybně představoval základní stavební prvek žánru soudního dramatu. Jednalo se o film, který zaslouženě výrazně vyčníval mezi tehdejší produkcí. Dnes už ale z mého pohledu vyčpěl. Jakkoliv je možné, že se na mém negativním dojmu podílel starý dabing. Původní dabing z dob, kdy se mu věnovala mimořádná pozornost, bývá obvykle hodnocen vysoko, rozhodně výš než komercí ovlivněná současnost, ale výběr herců a jejich foglarovské podání mi přijdou nepatřičné. Drama plyne bez překvapení, herci vzorně naplňují odhadnutelné úlohy, které jim režisér přisoudil, u 10 z 12 porotců jsem odhadl pořadí, v jakém se budou měnit jejich stanoviska, a to rozhodně není dobrá vizitka. Obvykle nemívám problém s divadelním vzezřením snímku, ani s "ukecanými" filmy. Tohle je ale výjimka. Celkový dojem: 55 %.

S každou další Kurosawovou exkurzí do japonské historie ve mně vzrůstá nechuť k jeho přehnané teatrálnosti, která se projevuje nepřirozenou gestikulací, koulením očima a patetismem v mluveném projevu. Bez ohledu na kulturní odlišnosti takhle bezpochyby ve středověkém Japonsku lidé nemluvili a nejednali. Je to pro mě příliš rušivý prvek ve filmu, který se jinak může pochlubit silným příběhem inspirovaným Shakespearovým dramatem. Kladem filmu je ještě výpravnost typická pro Kurosawovy historické filmy a několik pociťově atmosférických scén z tajemného Pavučinového lesa. Na druhé straně, režie je statická a jednotlivé záběry mají přinejmenším v některých případech přetaženou stopáž. Celkový dojem: 45 %.

Proslulé válečné drama s velmi známým hudebním motivem, které sice zdaleka neodpovídá skutečnému průběhu událostí a zničení mostu silně romantizuje, nicméně jako silný příběh funguje a přináší slušnou dávku napětí a emocí. Celkový dojem: 80 %.

Ve scénáři se sice ztrácí příběh, ale animace je výborná a film se vyznačuje příjemnou, snovou poetikou. Celkový dojem: 85 %.

Tak já to na sebe prásknu: s Ingmarem Bergmanem jsem si až na pár výjimek nikdy moc nerozuměl a jeho zásadní kritikou vyzdvihovaná dramata mě většinou prachsprostě nudí. Sedmá pečeť patří k těm nemnohým titulům, ke kterým se vracím - snad i proto, že jako ateistu mě míjí spirituální rovina snímku a narozdíl od vykladačů Bergmanova díla je mi ukradená i existenciální diskuze 50. let vedená ve stínu studené války a hrozby jaderné apokalypsy. Film tak pro mě zůstává jednoduchou hříčkou o tom, že smrt nepřelstíš, aneb musíme tam všichni. Bergman měl šťastnou ruku při výběru herců, snad ještě víc než Sydow v hlavní roli mi je sympatický výkon Gunnara Björnstranda v roli rytířova zbrojnoše Jönse. Snad jediné, co bych snímku vytknul, je přestylizovaný divadelní projev ovlivněný tím, že film prakticky celý vznikal ve studiu. Celkový dojem: 75 %.

I s odstupem mnoha desítek let se Stezky slávy řadí k nejpůsobivějším (proti)válečným filmům, vytknout se mu dá opravdu máloco. V tom snímku se koncentrují všechny důležité emoce a střetávají všechny možné povahové rysy. Hrdinství se potkává se zbabělostí, idealismus s cynismem, obětavost se sobectvím a víra s beznadějí. Kubrickovi se povedlo dokonalé vtažení diváka do atmosféry zákopů zasypávaných dělostřeleckými granáty i zpustošené země nikoho rozervané jizvami výbuchů a pokryté troskami válečného šílenství. Stezky slávy představují vrcholnou školu především pro filmové kameramany. Co záběr, to obrazová lahůdka. Absurdní scéna vojenského soudu nad údajnými zbabělci, která má zamaskovat nesmyslnost útoku oslabené jednotky proti vojenské pevnosti, je pak obžalobou všech vojenských a politických systémů, které své obyvatele považují za pouhý kanónfutr pro své zájmy. Celkový dojem: 95 %.