Dionysos

Obsahuje spoiler. Jediné dva lidi, které opravdu miloval, byli Mieze a - Reinhold. Jak píše Madsbender, Franz je postava rozložená, ale nejen v čase, ale absolutně - neustále trhána světem na kusy, nucená se vždy znova a navzdory všemu skládat, vlastní silou opět nalézat a přitom zapomínat na to, co předcházelo (nejdřív pravačku, nakonec i duši se však už nalézt nepodařilo). Velikost této postavy je právě v lásce k Reinholdovi, protože toť svět - smrt - život sám, který se vytrhl své obecnosti a postavil se před našeho hrdinu osobně - Reinhold toť vtělení světa, světa krutého, úskočného. A zkušený Franz, milující život a svět i přes jeho nekonečná příkoří, objímá Reinholda v gestu marného boje proti Neporazitelnému, kterého však lze obelstít právě tím, že v lásce a zároveň boji s ním neztratíme sami sebe, vůli milovat bližního, ale i onen Svět, který nám to vše umožňuje, i když nám to vše bere. A právě proto je vrcholem závěr 13. dílu - smích Franze nad ztrátou Mieze není cynismus, ale nejvyšší pochopení - Mieze nemohla Reinholda/ Smrt porazit, ale mohla přijít o sebe samu, zapřením Franze či odchodem od něho by Reinhold skutečně zvítězil. A v gestu (jednorukého) objetí Lásky a Smrti se zároveň odvíjí celý epilog, který je nevídaně dokonalou dialektickou hrou Smrti a Života, provinilosti Světa před vlastní krutostí i Člověka-Franze nad vlastní spoluvinou. /// Fassbinder bezpochyby stvořil jeden ze svých vrcholů, i v rámci jeho filmografie význačný, především obsahovou i formální mnohovrstevnatostí - spojení vypravěče, mezititulků a "jedovatě sladké" (viz zencitizen) hudby dělají z epiky příběhu ironizující a bodavou poezii smutku, životních chyb, turbulentní doby a života.