Dionysos

1) Mizanscéna. Je třeba si vzpomenout na pravý původ tohoto slova - v originále mise en scène, tedy doslova "pokládat" "na" "jeviště", umisťovat objekty a postavy na tu část divadelních prken nebo prostoru před kamerou, jež bude pro následujících málo desítek minut náhražkou světa, a to náhražkou o to věrohodnější, jak lépe se vám podaří ony objekty poskládat. A German prokázal genialitu právě v tom, jak dokázal zahustit, vymodelovat, učinit dokonale plastickým a hmatatelným tuto filmovou mizanscénu a tím i celý svůj fikční svět. Jako návštěvník Ermitáže žasne, jak je každý kousíček palácových sálů vyzdoben ornamenty a pozlátkem, zde člověk žasne, jak je každý kousek imaginárního prostoru vyplněn špínou, bahnem, tlejícím dřevem a tlejícími lidmi. 2) Kamera. German jako jeden z největších poetiků filmové kamery ji tentokrát propůjčil službám mizanscény, jeho detailní a intimní záběry nám umožňují takřka se dotknout všeho, co po tři hodiny tvořilo svět planety Arkanar a díky jí a mizanscéně i celý svět divákův. 3) Syntéza. Film o dilematu nezúčastněného pozorování vs. zúčastné spoluodpovědnosti díky kameře, mizanscéně a rezignaci na vyprávění děje, který by divákovu pozornost odváděl od blízkosti vší špíně a bahnu Arkanaru, umožňuje skutečně prožít toto dilema. Vždyť díky všem těmto postupům je v divákovi docíleno přesně toho, co se udává hlavnímu hrdinovi - být nenávratně a osudově vtažen do cizího světa, ať již jiné planety či fiktivního světa filmu.

Za obrazem. Když jedna z postav provrtá hlavu secesní malbě a objeví za ní smrtící tajemství, divák je filmem nucen překračovat povrch filmového obrazu - hororový žánr je sice po stránce významu svrchovaně dementní, ale má k tomuto překonání obrazu velmi blízko po stránce technik a účinků. Stejně jako v "Amer" i zde je (snad hlavním) jednotícím prvkem vyvolání materiálního, fyzického účinku obrazu na diváka, jenž nesmí setrvávat jen u jeho vizuality. Řezání pokožky, bodání masa, krev-slzy-sliny, vpády zvuku a předmětů do tkáně postav a vnímání diváka - to je dialektika filmu a diváka, jež spojuje logicky nespojitelný příběh. A v "L'étrange couleur" je postup, jakým je toho docíleno, zvláště viditelný - fyziologický efekt filmového obrazu vždy přichází v onom (hororovém) okamžiku napětí, suspense všech obvyklých očekávání běžného světa (srovnej suspense a suspension ve francouzštině, v češtině filosofický či právní význam slova suspense). Přesně v tom okamžiku dochází k zaskřípání, probodnutí, útoku ruky či zjevení oka atd. Ve spojení s tím je nutno se zastavit u funkce opakování: nejde jen o lynchovské opakování na rovině příběhu, ale právě o spojitou funkci mířící k oné suspensi - jsme vždy o to více překvapeni, o to více napnuti, o co více si nejsme jisti tím, co přijde, a tento pocit je paradoxně posílen postupem, kdy opakování prvků syžetu či obrazových analogií vždy v závěru přináší něco nového. Instruktivním je proto sekvence v polovině snímku, sloužící až jako kognitivní schéma: hlavní hrdina se vždy probudí otravně bodavým zvukem interkomu, nucen vždy jinak prožívat svou smrt v sečné, bodné, dusivé atd. podobě.

Závan motýlích křídel způsobí na druhém konci světa zemětřesení aneb vše souvisí se vším, svět a vše živé v něm je jednota, jednota příčin a osudů, v němž vede spojnice od čehokoliv k čemukoliv, kde se civilizace kontrahuje do těch nejnižších prvků a naopak či právě proto - člověk je jen molekula v brownově pohybu světa. A hlavně: film a jeho příběh kopíruje tento tvořivý pohyb, narace také nezná zakázaná spojení, čas, prostor i osudy postav dlí při sobě v těsné blízkosti až tak, že jsou prostupné či dokonce zaměnitelné - jeden může dokončit druhý proto, že jsou jen úlomky jediného bytí světa. Zvuk může procházet scénami stejně, jako v hollywoodských filmech intencionalita jednání hlavního hrdiny. Lidské postavy mohou být jen neprivilegovanými částečkami ve hře přírody. /// Jako ateista jsem sice k této hlavní myšlence rezervovaný, film mi navíc místy připadal (ale je to jen dojem, ostatně jako vše v tomto filmu) typicky americký - Američani jsou beznadějní optimisté (škoda že je to spíše ideologie optimismu, ale to sem nepatří) - v tom, jak (ale vůbec to nevybočuje z logiky filmu) se i v tom nejchaotičtějším světě můžou dva lidi osudově najít v MHD.

Peter Greenaway - velmi prozíravě uveden ve filmu jako první, v opačném případě by tento segment dokázal spolehlivě zničit celkový dojem. Srovnání s dětskou powerpointovou prezentací je naprosto přesné. Představuju si, že takovým způsobem budou v budoucnu zpracována laciná prohlídková či informační videa v muzeích. Lepší rychle zapomenout. Edgar Pêra - docela hravé a místy i vtipné podobenství vývoje filmu odehrávající se v jediném kinosálu. Dle mého názoru se jasně stavící proti trendu lenosti, konzumu a falešnému snění, který kinematografie nastoupila po vynálezu mluveného filmu a kulminujícího v nastupující 3D technologii. JLG - samozřejmý vizuální a myšlenkový vrchol filmu ("to nejlepší na konec"), dílo připomínající jeho ostatní práce (a několikrát na ně přímo poukazující), místy působící jako sekvence z Histoire(s) du cinéma provedená ve 3D. Možnost vidět typické godardovy mezititulky ve formátu budoucnosti naplní filmové milovníky nové vlny nejedním sentimentálním pocitem.[Parallax 2014]

Zachycení necelých dvacet čtyři hodin trvajícího sebedestruktivního pádu jednoho muže, jednoho archetypu, jednoho myšlenkového světa. Touha po získání a pochopení abstrahované čiré moci, procházející skrze bohatství samo o sobě, touha předvídat, ovládnout a žít v budoucnosti, užívat si díky svému postavení primitivní pocit nadřazenosti a síly bez soucitu s okolím. To vše se hroutí po uvědomění si, že budoucnost se ovládnout nenechá a že smrt čeká na každého bez rozdílu. A ta nakonec Erica Packera stihla ne jen za to, jak žil, ale hlavně za to, jak myslel. Film je nadprůměrné věrným zpracováním své předlohy, což je pozitivum i negativum. Nevýhodou je pro ty, kteří knihu nečetli - pak se pro ně film asi změní ve sled scén pochopitelných jen náhodou, respektive ani náhodou... Nedá se příliš vytýkat ani to, že by film nezachytil všechny myšlenky tištěné předlohy, v tom je zkrátka limit snad všech filmů založených na jakékoliv knize. R. Pattinsona jsem v žádné větší roli dosud neviděl, a proto můžu objektivně říct, že snímku nijak (zvlášť) na kvalitě neubírá.

Někomu to možná může připadat stereotypní, nicméně Costa-Gavras zjevně nechtěl natočit subjektivní lidské drama, ale objektivní pohled na svět velkobank a nebál bych se říct, že (zvlášť díky katalyzačnímu účinku ekonomické krize po r. 2007) film má v tomto smyslu mít i funkci didaktickou. S tím souvisí i typizovanost postav, ale co se dá dělat, když v díle jehož název snímek nese (myslím Marxův "Das Kapital", ne knihu "Le Capital" Stéphana Osmonta, beletristickou předlohu tohoto filmu), čteme např. na str. 251: "Jako kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud - pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu...." Nepřekvapí pak, že levicový Costa-Gavras nemohl natočit film jinak. Přesto rozhodně není jen šablonovitý a předvídatelný, rozhodně ne. Motivace hlavní postavy není jednoznačná ani zpočátku k uhodnutí a o konkrétním průběhu děje se to dá říct dvojnásob. Konvenční filmové postupy, které vás ani za necelé dvě hodiny nezačnou nudit.

Nahlédnutí do posledních dnů dožívající pravicové diktatury, která už za pozměněné světové geopolitické situace nedokázala navenek ani směrem dovnitř legitimizovat svůj vyžilý a nikam nesměřující systém. A přesto její základy byly bohužel silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Klid a pořádek, práce, třikrát denně jídlo a u někoho dokonce i možnost zaplatit studia dětem a lidé rázem začnou tolerovat i nějaká ta zmizení, vraždy, mučení atp. Smutný je v případě Chile nejen tento aspekt, ale vlastně i způsob, jakým byla (alespoň v nám předloženém filmu, jenž naneštěstí není daleko od pravdy) poražena. Demokracie je vlastně amorfní všechno a nic, fungující jen na základě primitivních emočních vzorců, jimiž se dá lehce člověkem manipulovat. A když demokracie zvítězí? Tak opět přijde na řadu výměnný obchod - za materiální blahobyt tolerance nerovností, chudoby, promarněných perspektiv a potenciálů těch dole atp. Proto závěr zamrazí i u obyvatel "svobodného světa" - demokracie je vlastně produkt, vytvářený (politickou) reklamní agenturou...

Tlumené světlo dlouhých akermanovských záběrů mísí stíny charakterů umrtvených postav s nocí rozumu, do něhož upadá postava hlavní. O čem je poslední režisérčin fikční film, o věčné evropské chiméře vlastní nadřazenosti, pudu Citius, Altius, Fortius (rychleji, výš, silněji), který redukuje lidi a přírodu jen na znaky a materiál vlastního úspěchu a snu o vítězství? O vzpouře jednoho z objektů tohoto šílenství, které se kryje se vzpourou rodinnou - o snaze nefigurovat ve snu cizince, i kdyby to byl otec? A nekryje se toto vše jen se vzpourou mládí, prchající před autoritou otce/ kultury vstříc lásce, nehledící na zisk a prestiž - jež chce žít ve světě, který je sám sebou? A nemá to být osud celého třetího světa, který ve filmu ani nebyl pojmenován? A jak číst úvodní scénu, která poodkrývá naděje vzdorného gesta: za hlasu Franka Sinatry mladá míšenka stejně přichází o naději - připravil ji o ni vrah milence, nebo právě již Sinatra, odhalující konec jiné než evropské iluze, a to právě iluze mládí třetího světa o vlastním světě? Minimalismus již mrtvých postav kopírující smrt Almayerova světa i světa jeho dcery. Nezapomenout znamená zemřít, zapomenout znamená ztratit smysl života - v tomto prostoru mezi dvěma smrtmi je chycena hlavní hrdinka v úvodní scéně, ve které se její gesto tak smutně krásně míjí se situací, do které již nepatří.

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení.

Profesionálně natočený dokument, který je zaměřený především na Godardova raná tvůrčí léta a na samotný počátek jeho "politického" období. Hlavní předností jsou rozhovory s význačnými americkými režiséry, kteří ve svých vzpomínkách reflektují jak Godardovu vlastní tvorbu, tak vliv, jaký měla na jejich práci a názory na film jako takový.