Xenerix

Zcela bez diskuze nejlepší epizoda z nové trilogie. Lze vše EIII porovnávat i s klenoty staré trilogie? Lze. Konečně totiž má to, co bylo na původních Star Wars tak lákavé - atmosféru. A to ne ledajakou. Na sci-fi pohádku až nebývale temnou a depresivní. EIII měla již od začátku podobnou nevýhodu jako historické filmy - většina lidí předem ví, jak to musí skončit. V tomto případě již od začátku všichni věděli, že se z Anakina musí stát Darth Vader, z Republiky Impérium a během toho procesu musí umřít nebo zmizet celá řada více či méně důležitých postav. ■ S tímto vědomím jde člověk do kina a především ho zajímá jak k tomu všemu dojde. Trochu jsem měl i strach, zda vůbec jde tolik věcí vysvětlit a dořešit v rámci jednoho filmu. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře. Konečně jsem se i dočkal pořádné vesmírné bitvy, o které se mi ani nesnilo a hned ze začátku trvající úctyhodných 20 minut, dosud z hlediska efektů nepřekonanou, tyto vizuální orgie člověka jednoduše dostanou tak, že filmu promine i poněkud pomalejší prostřední pasáž s několika bezduchými dialogy, které slouží jen ke sdělení toho, že Anakin spí s Padmé a má zlé sny - vize. Více času by si naopak zasloužil závěr, který je přeci jen lehce uspěchaný. Po prvním shlédnutí mě samozřejmě taktéž napadlo, že přechod Anakina na temnou stranu v podstatě "ze dne na den" postrádá hlubší logiku, ale Star Wars je třeba vnímat jako ucelené universum a tak tyto detaily skvěle dokresluje seriál Clone Wars, kde je Anakin neustále nahlodáván nepružností a celkového dogmatismu řádu Jedi v čele s radou, tudíž na začátku EIII má tyto pochyby již hluboce zakořeněné a Palpatinova manipulace je v té chvíli prostý startér. ■ I přes množství dialogů je film nejakčnější ze všech dílů, celkově hned pět hlavních souboje se světelnými meči je více než v předchozích dílech dohromady a každý z nich je svým způsobem specifický (Ani+Obi vs. Dooku, Obi vs. Grievous, Mace vs. Palpatine, Ani vs. Obi, Yoda vs. Papatine). Dokonalý dojem jen kazí možná až příliš nazoomované záběry na obličej Papatina a chaotický střih, oboje má trochu zakrýt fakt, že Samuel L. Jackson i Ian McDiarmid jsou sice výborní herci, ale špatní šermíři. No a jelikož oba dva mají být největší mistři své doby, tak by to vypadalo směšně bez rychlého střihu, kde si musí divák spíše domýšlet, co se děje mimo záběr. Přeci jen v době moderních technologií by lépe vypadali dubléři, kteří by svedli skutečně legendární šermířský souboj dvou mistrů se vším všudy a digitálně by se jim poté upravil obličej atd. To už bych ale skutečně zabíhal do detailů pro normálního diváka nepodstatných, ale Mace Windu má zkrátka bojovat stylem, který se vyznačuje takovou rychlostí, že skoro není možné postřehnout čepel jeho meče, no a ve filmu to právě z výše uvedených důvodů opravdu nevypadá. ■ Všechny tyto drobné výtky ovšem v žádném případě nemůžou filmu ubrat na hodnocení, spíše jsou to drobná přání fanouška, který by rád ze svého již tak výborného filmu rád viděl film ještě lepší, ale samozřejmě každý fanoušek by si to představoval trochu jinak. Souboj Anakina proti Obi-Wanovi už nenese žádné neduhy předchozích soubojů, je znát, že Ewan Mcgreggor i Hayden Christensen pilně trénovali a jejich souboj je choreograficky vyšperkován do nejvyšší možné míry. Samotný Order 66, vyvraždění chrámu Jedi a všech členů řádu na jednotlivých planetách patří mezi nejemotivnější moment nikoliv tohoto filmu, ale celé ságy. A to tím více, jak jednotlivé vedlejší charaktery více poznáváme v rámci seriálu, knížek a komiksů. Do toho přispěchal Williams s příznačným hudebním podkresem a na zátylku již střídavě naskakuje husí kůže. Snad jen škoda, že Lucas nezůstal pouze v křesle producenta, jistě by našel lepšího scénaristu i režiséra, než je on sám a mohl z toho být ještě lepší film. Věřím, že mi tuto tezi potvrdí plánovaná EVII.

Geniální film o geniálním člověku točený geniálním režisérem. Co více si přát. K vážné hudbě nemám nějaký zvláštní vztah (operu přímo nemám rád), ale to je u Amadea úplně fuk, jelikož Forman natočil film který musí zaujmout i jedince naprosto netknutého jakýmkoliv hudebním vzděláním. Je to především životopisný příběh člověka, jeho vzestupu ke slávě (samozřejmě nesrovnatelně menší slávě, než jakou získal až po smrti) a jeho rychlého pádu. To vše ve 160 minutách (respektive 180 v Director's cutu <- vřele doporučuji), během kterých člověk hltá dění na plátně. Jen škoda, že Oskara za hlavní roli nemohli dostat oba herci, nenapadá mě jiný případ, kdy by v rámci jednoho filmu byli oba hlavní aktéři tak perfektní a herecky vyrovnaní. Nakonec to získal F. Murray Abraham, ale Tom Hulce si zaslouží také jen a pouze obdiv, jeho ztvárnění geniálního a napůl bláznivého skladatele bylo strhující. A to ani nemluvím o tom, kolik přípravy musel podstoupit před a během natáčení, není lehké naučit se za pár týdnů hrát na klavír tak, aby divák uvěřil, že právě hraje jeden z nejtalentovanějších skladatelů, co kdy žil. Nejde jen o to trefit pár kláves, ale hrát s patřičnou lehkostí a samozřejmostí i ty nejkomplexnější skladby, co ve filmu zazní. Podle zajímavostí tady na csfd nenašlo několik profesorů hudby nezávisle na sobě ve filmu jedinou intonační chybu při hře na klavír během záběrů, co byly vidět ruce herců, takže skutečně klobouk dolů. Celý film pochopitelně graduje a vrcholí scénou, ve které Mozart na smrtelné posteli diktuje Salierimu Requiem. To jsou momenty, kdy má člověk po celou dobu husí kůži, naprosto skvěle vygradované. Jako film tedy vpravdě důstojná pocta výjimečnému člověku.

Musím sprostě opakovat ostatní, ale ano, jde o kultovní počin a povinnou studijní látku pro nadšence kinematografie. Dokonalý tak jak jen film dokonalý může být, každá sekunda a každý záběr je přesně takový, jaký by měl být a s přehledem nejlepší Tarantinovka, která je právě díky kultovnímu statusu v budoucnu nepřekonatelná. Hlavní herecký kvartet Travolta, Jackson, Thurman a Willis je perfektní. Především pak výkon a životní role gangsterského dua Travola, Jackson. Tarantino je mistr dialogů o ničem, které diváka přesto baví, a v Pulp Fiction je dotáhl až do absurdních rozměrů. Ať už se řeší Royal with cheese, masáž nohou, dobrý kafe, koktejl za 5$ a další. S tím se váže také celá řada nezapomenutelných hlášek. Jsem docela přesvědčen, že polovina zdejších uživatelů by bez většího přemýšlení vyjmenovali pasáž Ezekiel 25 17, přeříkat scénu s Zedovým chopperem nebo parafrázovat hlášku o středověku. A přesto mě film dostal až po druhém či třetím shlédnutí, jak kdyby musel nejprve dozrát a teprve poté člověk ocení zdánlivě banální a všední dialogy na pozadí gangsterky a teprve poté vidí, jak tyto rysy činí film ve své podstatě výjimečným a jedinečným.

͏͏»One« Od nezávislých a nízkorozpočtových filmů, které se tvoří takříkajíc v garáži, neočekávám zpravidla zhola nic. Inka jsem shlédnul na doporučení a nestačil jsem se divit, nakolik mě film okouzlil. Myslím si, že měřítko dobrého filmu by nemělo být racionální zamyšlení nad tím, zda snímek splňuje určitá kritéria "kvality", která jsem si dříve stanovil, nýbrž by se měl soudit podle toho, jakým způsobem je schopné jeho shlédnutí zapůsobit na diváka, tedy na mě. »Two« V tomto ohledu Ink boduje na 100%. Uznávám, že prvních několik desítek minut divák pořádně neví, co se vlastně na plátně děje. V mém případě to ovšem nebylo doprovázeno nudou, ale spíše očekáváním. Ve chvíli, kdy se naplno rozvine dějová linie Johna, tak má příběh spád s minimem hluchých scén. Stopáž 105 minut je tak naprosto v pořádku. Pod sci-fi / fantasy hávem navíc snímek naráží na poněkud pokřivené fungování dnešní společnosti - lidé úspěšní v pracovním životě se nechávají pohltit prací natolik, že jim nezbývá čas na své blízké, a žijí jen pro práci jako takovou. Nutno dodat, že to film zobrazuje rozhodně uvěřitelněji a tak nějak lidštěji, než ve většině holywoodských blockbusterech. »Three« Četl jsem několik reakcí a hodně lidem vadily herecké výkony. S tím nemohu souhlasit, vlastně právě naopak. Typy herců jsou vybrány rozumně a byť od herců první ligy mají zatraceně daleko, tak filmu nijak na úrovni neubírají. Především Chris Kelly (John), Jeremy Make (Jacob) a Jessica Duffy (Liev) zahráli své role výtečně a klidně bych je rád vídal i v budoucnu u jiných projektů. Když ještě začne v pozadí hrát podmanivá hudba, naskakuje u některých scén husí kůže a to se rozhodně počítá (inspirace soundtrackem Sunshine je zjevná, což ale není důvod, proč by se mi najednou neměla hudba líbit). »Four« Abych byl zcela objektivní, pár vad na kráse by se jistě našlo. V první řadě i u nízkorozpočtového filmu si šlo více vyhrát s kostýmy, rekvizitami, efekty (vždyť i kdejaký geek dovede v grafickém programu těch pár efektů udělat lépe za pár večerů) a přepálené filtry/zběsilá kamera (věci, které mi mimojiné vůbec na první shlédnutí nevadily, jelikož se člověk soustředil především na děj) taktéž nebyly nutné. Na několikáté shlédnutí už totiž ruší a člověk má pocit, že se tím autor snaží lacině evokovat feeling jakéhosi "umění. Přes to všechno nemohu dát nic jiného než 5 hvězd za veškeré klady zmíněné výše.

Pelíšky považuji za nejlepší český film, který splňuje veškeré předpoklady pro nezapomenutelný snímek. Zajímavé je, že v době uvedení za bůhvíjakou přelomovou záležitost považován nebyl. S časovým odstupem se ovšem o jeho přínosu nedá vůbec diskutovat. Oceňuji na něm (trochu netradičně) také věci, které nejsou tak markantní na první pohled, jako je výborná kamera a skvělá hudba. No a pak samozřejmě herecké výkony a tandem Hřebejk/Jarchovský, kteří film opatřili takovou kanonádou hlášek, že se stal bez přehánění či nadsázky nesmrtelným. Stačí si vzpomenout na lžičky z NDR, nerozbitné skleničky, noky-knedliky, kozačky atd., které se tak nějak dostaly do obecného povědomí, takže když na ně padne zmínka, všichni vědí o co jde. ■ Ovšem zdaleka největší přínos vidím v té kombinaci komedie a drama, byť tu komedie hraje přeci jen hlavní roli. Byli lidé, kteří se svého času udivovali nad faktem, že umí Hřebejk točit i vážná díla jako Nevinnost nebo Kawasakiho růže. Mě to naopak nepřekvapilo ani v nejmenším, protože u Pelíšků Hřebejk ukazuje, že je právě v těch dramatických momentech velice silný. Pelíšky totiž v českém prostředí oživily a dotvořily subžánr hořká komedie k dokonalosti (Kolja je přeci jen žánrově trochu jinde, ačkoliv také má své humorné momenty) a přestože je žádný jiný film zatím nepřekonal, tak v rámci hořkých komedií vznikla hned celá řada velice zajímavých počinů, nikoliv pouze od Hřebejka a já věřím, že to je z nezanedbatelné části vliv Pelíšků. Žádný jiný film posledních let si nemůže říkat, že ovlivňuje kinematografii již téměř 15 let.