Cuzan

Svoboda v nesvobodě, bláznovství a super soundtrack. Osobní příběhy ve vyprávění o vzniku skatovani v ČSSR. Okopaný boty,doma dělaný prkna a vymakaný stehna. Pět hvězdiček.

Dvě hvězdičky za sexy Filipa Blažka a krásný lokace řeky. Jinak samé jednorozměrné vulgarizovane postavy, typu směšný učitel, primitivní a zlí domorodci, hezká blbá Slovenka, hezká nadržená Rumunka, a tak dál. A příběh jaksi bez šťávy...

Přišlo mi zajímavé, že v rozchodu manželů tam jsou stejné pasáže jako v Hebké kůži. A nejlepší bylo, jak se s tchánem potkaliiv bordelu.

Takové rodinné americké psycho. Řekneme si nějaké hnusné věci, ale hlavně, že se milujeme.

Téma vyprázdněnosti života a neschopnosti nalézt to pravé a podstatné není určitě pro všechny. A taky na takový film plný obrazů dnešního světa, vztahů a šeptajícího voiceoveru musí být nálada. Mně celkem bavilo vypadat se s hlavní postavou snažit rovzpomenout na jeskyni ideí, akorát ta stopáž byla trochu úmorná. Od půlky jsem se začala nudit a těšila se na konec.

Mně ten film strašně nudil a ty dvě hodiny se strašně táhly. Knižní předlohu jsem nečetla, a věřím, že bude víc držet pohromadě. Přišla mi zajímavá ta linie popírání svého stavu a následného získání náhledu na celkového zlepšení stavu, ale té tam byl věnovaný jen malý prostor. Nějak mě ty filmy, kde "blázni" bojují s personálem úplně nebaví, přijde mi to jako vulgarizování celé psychiatrie. A pak, není to nakonec celé konstrukt? Viz scéna v restauraci, kde se holky začnou chovat "šíleně", aby zapudili profesorovu ženu. Není nakonec bláznivý přijít k němu v kavárně a začít mu nadávat? Kde je ta hranice?

Šla jsem na Ewana McGregora a odešla s skvělou lekcí úvodu do filosofie nejmoudřejšího medvěda. Krása!

Chvíli jsem si na začátku promítání myslela, že před filmem pouští i jeho trailer. Ale ok, nakonec proč ne, proč to trochu neprostříhat, s daným tématem to může korespondovat jakožto s alkoholovými okénky. Hodně lidí tady v komentářích volá po "nosnějším" příběhu. Inu, ony ty tři měsíce v léčebně mohou být příběh sám o sobě, se střípky příběhů ostatních spolupacientů a těžkým leitmotivem - co sám se sebou. Docela mě bavily různé vedlejší postavy, herecky dobře zvládnuté. A ta velká řada naturalistických scén... no jo, drogy jsou nebezpečné, někdy to končí v sanitce, někdy delírkem, někdy ještě hůř...

Mně se na tom asi nejvíc líbilo to, že byť je to slaďák, tak to nekončí úplně prvoplánovým happpy endem "a žili spolu spolu šťastně až na věky".

Zpočátku mě to příliš nechytlo, ale od chvíle, kdy se dívky ztratily jsem byla naprosto pohlcená. Tajemno a společenská kritika. Krása a nádhera.