Dupac

Není to film, který by se dal komplexně vstřebat po jednom zkouknutí (proto se nebudu pokoušet o nějaký jednoznačný výklad), ale ani film, který bych měl potřebu vidět bezprostředně znova. Některé záběry a scenérie mě naprosto omráčily a nikdy předtím jsem je ve filmu neviděl (Baraka by mohla blednout závistí), tempo ale rozhodně vyrovnané není a občas se pohledu na hodinky prostě nedá ubránit. Spirituální a náboženská složka filmu je mnohem míň prvoplánová, než se povídá. Malick svoji Zlatou palmu dostal zcela oprávněně, i když skromnější Nový svět na mě zapůsobil mnohem víc. Směšných je spousta filmů, ze kterých si samozvaní kritici sedají na bobek, Strom života ani omylem. Příště se potkáme na velkém plátně.

Na Spielberga překvapivě odtažité. Už tehdy spousta režijních nápadů a originálně pojatých scén. Chápu, proč po fantastickém Duelu tady dostal šanci zrežírovat automobilové honičky a pády v daleko větší intenzitě a jako náramný spektákl. Ale co naplat, když chybí sevřený příběh, a to i navzdory inspiraci skutečnou událostí. Ani hysterická Lou Jean Poplinová v podání Goldie Hawn a její vyšinutý parťák ve mně nedokázaly vzbudit tu potřebnou dávku sympatie. Silné ***

Viděno bez předsudků a mimo kontext doby vzniku, takže mi vůbec nevadila naivní cudnost milostné zápletky i pietní poklona původnímu Donnerovu Supermanovi. Taky jsem neměl důvod, abych filmu vyčítal, že zvolil jiný přístup, než se kterým o rok dřív sukcedoval Nolan. Čtvrtou hvězdou naopak vyjadřuju svůj respekt Singerovi za to, jak se mu povedlo protlačit takhle gay film (nepokrytě oslavující kult sošného mužského těla) přes studiovou mašinerii, která před premiérou v obavě z přísnějšího ratingu cenzorně korigovala i Supermanův vyboulený rozkrok na plakátech.

Momentka ze svatby, kde se setkává rozvětvená a nepříliš soudržná a funkční rodinka. Námět, ze kterého šla vytvořit sžíravá komedie ve stylu lepších filmů Woodyho Allena, ale povedlo se to jen částečně. Protože je Robert Altman filmař ze staré školy, sleduje svoje postavy s nezúčastněným odstupem a ty se ve svých slabostech, trablech a přetvářkách máchají dost nekompromisně. Bohužel je těch máchaných postav poměrně nepřehledná změť a působí hlavně jako bizarní, středně zábavné figurky bez nějakého jasnějšího vykreslení a ukotvení tak, jak to známe z lepších Altmanových filmů. Ve výsledku jsem u sledování Svatby spíš než existenciální tíhu vnímal čas. 65 %.

Střet vzájemně protikladných světů nebo spíš kultur je častým leitmotivem filmů Petera Weira a jistě ne náhodou si představitelé té tradiční kultury své hodnoty vždy uhájí vůči lidem, kteří ztělesňují cizorodé nebo invazivní prvky. Ve filmu Svědek, což je vlastně Weirův hollywoodský debut, tenhle střet představuje až směšně zpátečnická a muzeální (ve filmu ale nijak nezesměšňovaná) kultura Amišů/Amenitů, kteří odmítají používat techniku, násilí a ženskou rovnoprávnost, s protikladným světem zkorumpované pensylvánské policie. Harrison Ford si hraje svého tradičního, trochu dospělejšího Hana Sola z Hvězdných válek, ale způsob, kterým výjimečný režisér dodává mystérium i obyčejným, prchavým nebo předvídatelným scénám (padající stužka jako symbol nenaplněného odhodlání oddat se touze) dělá z tohoto všedního dramatu malý nadčasový skvost. S ohledem na spoustu odzívání v komentářích na ČSFD hodně příjemné překvapení letošního babího léta.

Má to typické rysy, které mi vadí třeba na Vieweghovi: literátština, rozvleklost a dějové linie ústící do událostí, kterým nedokážu uvěřit. Rozhodně nejslabší film George Roy Hilla.

Vzpomínka na sladká devadesátá jako na léta vyhuleneckého elitářství. Po letech už lehce vyšeptaná a afektovaná..

Být dramaturgem nějaké family-friendly telky, taky se neubráním pokušení nasazovat to v repríze každé druhé nedělní odpoledne. Generický scénář ve stylu "nesourodá parta to i přes překážky nakonec všem nandá", směs vesměs dobře vybraných talentovaných děcek z americké ZUŠky a uvolněná atmoška při natáčení, kterou se (zjevně díky Linklaterovi) povedlo přenést na plátno, tvoří do dneška mix solidní a korektní zábavy pro celou rodinu. Jen ten Jack Black i s tím svým nadšením pro sedmdesátkový rock stihnul hodně vyčichnout. Až mě při tom zamrzelo, jak moc už je dneska motto LET'S ROCK mimo mísu.

Zase jeden z dokumentů, u kterého bych raději viděl hrubý hodinový sestřih vstupních dat (záběrů z předváděček, cest na ně a z nich) než jeho výslednou podobu.

Vše o mém otci (a bratrovi a duchovi svatém). A kromě toho i dost o Pedrovi.