Tft

Už od Sundance se s Brigsby Bearem táhne dobrá pověst a překvapivě jí i dostál, opravdu to je vydařené indie, od kterého by člověk čekal, že si diváctvo na festivalech podmaní. Tajemný začátek filmu nejdřív navodí post-apo atmosféru, ale rychle se z toho vyklube něco kompletně jiného. Brigsby Bear je feel good film o smutné věci, výjimečný je v tom, že v podobných filmech o zotavování z únosu většinou divák soucítí s hlavní postavou především skrze to co si prožila během zajetí a následné těžké zotavení, filmy tak hrají především na smutnou notu. Brigsby Bear však volí cestu originální komedie, divák často neví jestli má s Jamesem (Kyle Mooney) soucítit a nebo se smát a snímek vlastně své smutné poselství skrytě nese až do finále, které je o to víc uspokojivé. Film tak plní svůj úděl komedie a přihazuje mnohé na vrch. Příběh, který sám o sobě není extra originální, volí velmi netradiční cestu, všechny klasiky jako je vypořádání se s minulostí, sžívání se s novou rodinou, objevování nových věcí a přátel tak vůbec nepůsobí jako klasické styčné body, které by se dali od filmu o traumatech z únosu čekat, ale spíš jako logické vyústění příběhu filmu, který ke každému z nich má svůj originální přístup. Brigsby Bear má navíc jedno eso v rukávu v podobě dětského seriálu, s kterým je děj pevně spjatý a tvoří velmi originální páteř celého filmu. Kyle Mooney je v hlavní roli naprosto skvělý, jako vtipný podivín, který má pobavit a zároveň vyvolat soucit plní úkol na jedničku, malou o to však víc důležitou roli si tady střihl i Mark Hamill. Za zmínku stojí i výborný Greg Kinnear v roli detektiva. Brigsby Bear je film, který dokáže vyvolat ten správný mix pocitů, aby dokázal pobavit, ale i tak trochu zapsat do paměti. 79%

Joe Lynch má styl a občas to s ním dokáže přehnat. Mayhem je naštěstí taková jízda a typ filmu, u kterého se dá ta místy přemrštěná režie s radostí odpustit, protože dohromady je to skvělá, uspokojující řežba, která musí potěšit nejen všechny korporátní zaměstnance. Steven Yeun se v roli advokáta, který se po ne tak úplně košer vyhazovu vydává na odplatnou misi, aby dokázal svou nevinnost. Dopomáhá mu v tom karanténa, která byla uvalena na celou budovu firmy a vir, který v lidech probouzí to nejhorší. Mayhem má příběhově nejblíž asi k videohrám, jednoduchá příběhová konstrukce, v které hlavní hrdina postupuje v pomyslných levelech až na samý vrchol firemního žebříčku, aby ztrestal strůjce jeho neštěstí. Na cestu přibere Samaru Weaving, která má svůj vlastní problém s Yeunovím bývalým zaměstnavatelem a krvavá řežba může začít. Krev stříká, hudba hraje a má to tak nějak všechno co by člověk od podobného filmu čekal. Je to Joe Lynchova režie, který do toho šel all in a prostě se s tím nemazal. Mayhem tak naštěstí není dalším Belko Experimentem, který si zahrával s podobnou myšlenkou, ale úplně jí nedotáhl ke zdárnému konci. Tady ovšem, taky díky hereckému výkonu Stevena Yeuna cítí divák na konci pocit zadostiučinění, protože ta cesta, která vedla až k samotnému vyvrcholení je zatraceně povedená masakrální jízda. Mayhem dostává svému názvu a je to opravdový chaos po všech stránkách a hlavně opravdu vydařená hororově akční zábava. 79%

Kdyby si film udržel kouzlo, které navodil v prvních patnácti minutách byl by to jasný homerun. Od chvíle kdy se film dostane do Orient Expressu dostává kvalita bohužel klesavou tendenci a je to škoda, protože potenciál byl poměrně veliký. Příběh vraždy v Orient Expressu je sám o sobě dost zašmodrchaný a Kenneth Branaghen ho nepodává s lehkostí a přehledem jak by bylo potřeba. Hercule Poirot je na začátku filmu vykreslen jako geniální detektiv, který s žádným případem nemá problém a celá úvodní sekvence je po scénaristické stránce velmi dobře vystavěna. Poirota si tak divák lehko zalíbí a nevadí ani neustále přetahování o hlavní hvězdu před plátnem mezi Branaghem a jeho umělým knírkem. Zamrzí tak postupná ztráta toho kouzla kolem Poirotovi postavy, který se z podivínsky-geniálního detektiva pomalu stává jen zaškatulkovanou detektivní postavou, která přechází od výslechu k výslechu. Co se musí nechat je až neuvěřitelně kvalitní herecké obsazení a je to opravdu hodně znát. Nikdo z herců nijak nevyčnívá a všichni táhnou za jeden provaz, dotváří se tak důvěryhodná atmosféra prostředí vlaku, v kterém má každý nějaké tajemství. Počáteční rozplétání vraždy a tajemnost všech postav tak díky tomu ještě poměrně funguje, je to až Branaghova nepřehledná režie, která postupně doveze film do stanice průměr. Kulisy vlaku jsou skvělé, je na tom poznat, že si s tím někdo vyhrál o to víc však bijí do očí záběry na vlak z venku, především v zasněžené scenérii, kdy je vidět nekvalitní CGI. Celkově nová Vražda v Orient expresu není špatný film, jen tomu chybí troška odvážnější režie a možná i trocha skromnějšího herectví a to jde vše na triko Kennethu Branaghovi. 59%

Suburbicon vypadá jako film z budoucnosti, kdy po vyhlazení lidstva planetu začali ovládat mimozemšťani a někde vykopali staré Coenovské filmy a teď se je snaží napodobit. George Clooney sice není příslušník mimozemské rasy, ale to napodobování je do očí bijící. Problém je jak ve scénáři, na kterém se bratři Coenové podíleli, tak na Clooneyho režii, ten nedělá moc proto aby si jejich scénář natočil po svém, snad až na dějovou linku o rasismu, která ovšem do celého konceptu filmu vůbec nesedí (nedivil bych se kdyby tahle část filmu byla vlastní iniciativa Clooneyho). Suburbicon se tak plaví v nejistých vodách, na jednu stranu se tváří jako Coenovský vlk převlečený za karkulku a na stranu druhou je na tom vidět Clooenyho velmi malá snaha vymanit se z vlivu a udělat si to celé po svém. Tím prozrazuje svou režisérskou nevyzrálost a vlastně i to, že je lepší herec než režisér. On dokonce ten scénář vypadá jako by Clooney tak dlouho otravoval Coeny s tím ať mu ho napíšou, až někde ve skříni vyhrabali jeden starý z jasných důvodů zapomenutý a aby ho umlčeli tak mu ho dali. Suburbicon nefunguje jako černá komedie o jedné prohnilé rodině z Amerického předměstí a už vůbec nefunguje jako komentář rasismu padesátých let v Americe. Je to jako číst knihu od začátku i od konce naráz, ale uprostřed se dějové linky nikdy neprotnou. Matt Damon nikdy nedosáhne úrovně skutečné důvěryhodnosti a skrze jeho prazvláštní výkon dopomáhá k celkovému ubíjejícímu vzezření celého filmu, k tomu mu pomáhá i velmi nevýrazný Noah Jupe, jemuž se to dá alespoň odpustit vzhledem k jeho věku. Julianne Moore se může přetrhnout, aby Clooneyho zachránila, ale ani její talent na tohle nestačí. Jediný světlý bod je tak Oscar Isaac v roli pojišťováka, který se ale rychle objeví a zase hodně rychle zmizí. Jak je u Coenovek zvykem zrají s časem jako víno, tady se obávám, že takhle shnilí plod jen těžko vyzraje v něco na co by se mělo za pár let vzpomínat. 45%

Zack Snyder natočil, z pochopitelných důvodů odstoupil a Warneři si řekli: Let's fuck this shit up. Do role finišera dosadili Josse Whedona, řekli mu že má run time 120 minut a to co Snyder natočil do nich musí vecpat. Vznikla tak šíleně uspěchaná, chladná a naprosto odtažitá Justice League. Jak chcete za 120 minut představit dvě kompletně nové postavy, zapojit jednu seriálovou, do toho je spojit se zbytkem týmu, který až na Wonder Woman, Batmana (ten by při nejlepším taky potřeboval jednu pořádnou sólovku namísto BvS) a Supermana, kterého navíc musíte oživit, nemá svůj origins film a jejich existence byla pouze naznačena, představit záporáka (který je samozřejmě generický, přes kopírák napsaný, CGI kráčející skála se sekerou), vytvořit zápletku a pak to celý uzavřít a na vrch ještě nastavit další pokračovaní? To prostě nejde stihnout. Justice League se tak nikdy pořádně neusadí, chemie mezi postavami nemá čas začít fungovat a celý film jen skáče z místa na místo. Přirovnal bych to k rychlo nakupování v supermarketu, kdy si vezmete košík, rozběhnete se a z regálů tam sázíte první věc, která vám padne do oka a za 5 minut jste venku. Tohle celé je vyšperkováno do otravných výšin použitým slow-motionem, u Flashe to je samozřejmě pochopitelné, ale proboha proč když nějaká jiná postava udělá něco cool je potřeba hned zpomalit čas? Proto scéna s Aquamanem projíždějícím od shora dolů panelákem působí tak uspokojivě. Herecké výkony až na Ezru Millera a roztomilou Gal Gadot působí bez špetky elánu, ono skákat před zeleným plátnem a přeříkávat špatně napsané dialogy asi zrovna dvakrát velká sranda nebude. CGI jak je už u DC filmů zvykem trochu zadrhává, občas by bylo super vidět postavy pohybovat se ve skutečných kulisách, například závěrečná část v ruském rádoby městě vypadá naprosto otřesně (proboha proč je tam ta ruská rodina?), tohle megalomanský plácání se v neskutečnu je cesta do záhuby. Soundtrack je splácanina všech doposud použitých DC soundtracků, působí stejně genericky jako v Marvelovském - Age of Ultron a asi nebude náhoda, že na obou hudebních doprovodech dělal Danny Elfman. Mohl bych takhle pokračovat ještě hodně dlouho, protože hledat na Justice League něco povedeného je sakra těžký oříšek a tenhle film za tu snahu opravdu nestojí. Kéž by kvalitě odpovídali i tržby a Warneři by konečně spadli na hubu a uvědomili si, že takhle se kvalitní film nedělá, to musí každý normální člověk s alespoň základní znalostí filmového řemesla poznat. 40%

The Limehouse Golem, který se odehrává v Londýně roku 1880, tedy 8 let před řáděním Jacka Rozparovače, kterému by se tak moc chtěl podobat, vytváří až moc rušivých elementů na to, aby se legendě mezi masovými vrahy alespoň trochu přiblížil. Juan Carlos Medina si s omezeným rozpočtem ukousl až moc velké sousto a vzešla z toho adaptace spíše pro televizi než pro kina, jediné co film kvalitou drží na špičce jsou herecké výkony. Očekávání krimi thrilleru ve stylu Se7en z prostředí viktoriánského Londýna se nekoná, film se ze zajímavější přítomné dějové linky o vyšetřování případu až příliš často obrací k flashbackům, které postupně film degradují a jejich postupné odhalování tajemství je spíš ubíjející, než odměňující. Bill Nighy se zasmušilým výrazem vyšetřuje záhadnou sérii vražd, to především tak, že chodí pozorovat soudní řízení a na pokec do vězení. Tenhle případ dostane spíš za trest, to je ve filmu párkrát naznačeno, nikdy však tahle část příběhu není rozvedena a je tak na divákovi, aby si to tak nějak zapasoval do celého děje filmu. Záhadné vraždy, které vyšetřuje jsou klasickým tajemství, které je od začátku zcela jasné, to hned nemusí znamenat, že je film po dějové stránce špatný, jde spíš o to jak poutavě dokáží tvůrci tohle tajemství rozmotat, aby si divák na konci neřekl "to bylo jasný", ale "no jasně!". The Limehouse Golem je bohužel spíše ten první případ a rozuzlení zápletky nemá dostatečné divácké zadostiučinění, které by zrovna tenhle film zatraceně potřeboval. 46%

Valerian and the City of a Thousand Planets je jeden z těch filmů, u kterého když vypnete zvuk nic moc se vlastně nestane. Luc Besson u mě s Lucy ztratil veškerou důvěru, Valerian tak mohl pouze mile překvapit a ono se to kupodivu z části povedlo. Po vizuální stránce je to film skvostný a klobouk dolů před Bessonem z koho všeho dokázal vytáhnout prachy aby si splnil svůj dětský sen. Bohužel rozdíl mezi Bessonem vizuálním mistrem a Bessonem scénáristou je propastný a na filmu je to hodně znát. Příběh je naprosto bezduchý, tisíckrát viděný s naprosto prázdným finále, není tak divu, že i přes své obrazové kvality film sklidil ve světě spíše kritiku. Nezachrání to ani sekvence s šikovným využitím virtuální reality v úvodní části snímku, protože to je asi tak poslední věc, která dokáže vzbudit opravdový obdiv. Dane DeHaan je jasným vítězem letošní zlaté maliny za nejhoršího herce, jeho imitace Keanu Reevese, spojená s naprosto otravně arogantním vystupováním mě místy tak vadila, že jsem přemýšlel o vypnutí filmu a přepnutí na čt24 s politickou debatou. Cara Delevingne situaci alespoň trochu vylepšuje, vůbec by mi nevadilo, kdyby byla hlavní postavou filmu ona a slavný Valerian mohl být s klidem úplně vypuštěn. Není to sice bůh ví jak skvělý herecký výkon, ale aspoň si nechcete zacpat uši pokaždé když otevře pusu. Rihanna, která alespoň trochu pomohla film prodat je pro diváky, kteří se vydali na film do kina těžká podpásovka, její postava je k vidění jen na zlomek celé stopáže a to ještě ve velmi kontroverzní formě, o Ethanu Hawkavi radši ani mluvit nebudu. Valerian and the City of a Thousand Planets by mohl fungovat jako velmi povedený spořič obrazovky, jako dobrodružně výpravné sci-fi, které by mělo změnit žánr jako to udělali Star Wars, nemá nejmenší šanci. Luc Besson sice trochu zajiskřil, ale proto aby znovu zazářil by potřeboval zatraceně lepší scénář, který přestávám věřit, že dokáže napsat právě on. 60%

Friday the 13th: A New Beginning je takový náhodný generátor postav pro zabíjení. Při použití logického myšlení se film rozpadne na prvočinitele a tvůrci museli při natáčení být stoprocentně na drogách. Tommy Jarvis se pořád nezotavil ze svého dětského traumatu a tak je poslán do kempu pro duševně choré, kde vlastně nikdo moc duševně chorý není, všichni si dělají co chtějí a nikdo se nikoho nesnaží vyléčit. Nejvíc duševně chorý je asi provozovatel zařízení, který má všechno těžce na párku. Navíc film celou dobu představuje nové postavy, které nemají s dějem nic společného a jsou tu jen proto aby je mohl "Jason" zabít, nejbizarnější z těchto postav je 100% Demon, už jen to jméno... celkově jména všech postav ve filmu jsou jako vystřižena z pornofilmu, ono se asi není čemu když Danny Steinmann i pár takových snímků natočil. Jediné co stačí říct je, že Demon zemře potom co trůní v kadibudce a romanticky si přitom přes dveře se svou přítelkyní zpívá Hey Baby. Pokud člověk úplně vyřadí mozek z provozu, pak film možná i trochu funguje jako těžce béčková vyvražďovačka, spíš bych doporučil se na to dívat nejlépe pod vlivem drog a naladit se na stejnou vlnu jako tvůrci a při nejlepším i s partou stejně naladěných přátel. Co je na filmu pozitivní je to, že všechny ty nesympatické postavy nakonec skončí pod drnem a film tak vlastně paradoxně plní svůj účel slasheru. Páté pokračování pátku třináctého právem patří k nejhůře přijatým dílům série, ale pokud hledáte nelogický slasher, u kterého nebudete vědět jestli kroutit hlavou nebo se smát tohle je trefa do černého. 40%

Na Happy Death Day mi nejvíc vadí ta promarněná šance, já pořád čekal na ten minutový sestřih originálních zabijáckých scén, kdy se jednou usekne hlava, podruhé se napíchne hlavní protagonistka na kůl atd., ale ona nikde, pár povedených kill scén tady sice je, ale film s tímhle námětem si prostě říká o mnohem víc. Pustit se do už tak profláknuté premisy, která navíc zažívá v poslední době čas znovuobjevení a promarnit šanci si z toho vlastně udělat tak trochu hororovou srandu je asi největší chyba jaké se Happy Death Day dopouští. Navíc k té ne snad přímo parodii, ale spíš hororové komedii má film jednou nohou nakročeno, ale pak se téhle cesty Christopher Landon na režisérském křesle úplně zbytečně a nesmyslně vzdává a snaží se do toho našroubovat romantický příběh a další nesmysly, bez kterých by se film úplně s klidem obešel. Happy Death Day tak zůstává na pomezí a po celou svojí stopáž váhá jakým směrem se vlastně vydat. Zábava je to i tak slušná a z letošní hororové produkce to rozhodně spadá do té lepší poloviny. Velkou zásluhu na tom má Jessica Rothe, která film táhne celý na svých bedrech a občas se v ní probudí ta pravá Scream Queen. Bohužel ale film mohl z opakovačky jednoho smrtelného dne vyždímat o hodně víc a těžko se tak uděluje lepší hodnocení, když člověk ví, že chyběl krůček a byla by to naprostá pecka. Dokázal bych pak s klidem přehlédnout i to očividné nastavování znovuprožívání stejných okamžiků, jakým je ranní cesta hanby Tree zpět do svého pokoje. 63%

Na konci Let the Right One In převládají podobné pocity jako na konci Del Torova Faunova Labyrintu, i tohle je taková jemná balada o dvou ztracených, alespoň v jednom případě dětských duší, zasazená do drsného prostředí, která s divákem zůstává ještě dlouho po svém konci. Drsné prostředí je tady navíc umocněno mrazivým vyobrazením švédského sídliště, které celému filmu dodává ledovou auru a jedinečnou atmosféru. I při sledování v letních třicítkách musí být člověku trochu zima z toho bílého hávu, do kterého je film zahalen. Není divu, že Hoyte Van Hoytema tímhle nastartoval svou kameramanskou kariéru k výšinám, po téhle stránce je snímek totiž skoro dokonalý. Obraz je v naprostém souladu s atmosférou filmu a dokonale ji podtrhuje. Předlohu jsem nečetl nemohu tak soudit povedenost adaptace, ale filmově příběhová stránka funguje, má sice pozvolnější tempo, ale film se díky tomu nese na zvláštní vlně poklidu, díky tomu jsou pak drsnější scény o to víc efektivní a samotné finále filmu pak vyústí v naprostou katarzi. Dětští herci v hlavních rolích, především Kåre Hedebrant jsou naprosto výborní, málo kdy se ve filmu objeví takhle citlivý a důvěryhodně zahraný vztah mezi dvěma dětskými herci, který je zde navíc komplikovaný tím, že Lina Leandersson hraje upíra/ku a není vlastně úplně jasné její pohlaví. Let the Right One In je opravdu jedinečný snímek a Tomasi Alfredsonovi se povedlo natočit jeden z nejlepších nejen hororů, ale i filmů první dekády 21. století. 90%