Carodej_pes

„I'm in love with you.“ Po dalším zhlédnutí, které od toho prvního dělilo několik let, už vím, že miluju tvorbu Davida Lynche.

Silně podhodnocený film. Přestože na něm není jediná scéna z opravdového bojiště, je to jeden z nejlepších válečných filmů, co jsem kdy viděl.

Nikdy jsem si nemyslel, že bych vydržel koukat na kolekci všech videoklipů od nějaké kapely. Pro Blur to ale neplatí. Tohle má (jako celek) sílu oslovit každého a závěrem navíc překvapí opravdovým kraťasem (Coffee & TV).

Filmy se satanskou tématikou nesnáším, ale u tohohle jsem se dobře bavil. Je to sice "blbost", ale má to atmosféru, spád a hlavně Arnolda v hlavní roli. :-P

Jak moc bylo těžké oživit kouzlo zesnulého člověka? Převtělil se Kaufman do režiséra, scénáristy nebo Jima Carreyho? Tenhle film má neskutečnou hloubku a vidět to taky čtyřikrát, přičemž se u toho kochat každým dalším shlédnutím ještě víc než předtím, tak řeknu, že je to lepší než Amadeus...

Vynikající soubor dokumentů rozebírající naši sluneční soustavu ze všech možných úhlů.

Výtahem do mezipatra s polovičním stropem, sekretářka co nerozumí, ředitel, který si myslí, že mu není rozumět, návštěva cizí hlavy, návštěva vlastní hlavy, život v cizí hlavě... Kdyby tohle natočil Lynch, vzniklo by asi něco horšího, než je Mazací hlava. Ještě že z toho ale vznikla komedie. Lidi aspoň můžou mimojiné přemýšlet, jestli k úspěchu stačí jen skvěle ovládat své řemeslo, anebo člověk můsi mít velké štěstí (nebo v případě filmu známý ksicht, který Malkovich propůjčil neznámému loutkaři a toho to hned vystřelilo do výšin). A zatímco Charlie Sheen si zde na hlavě nechal vykvést úžasné koleno s přehazovačkou, tak Sean Penn šel ještě dál: "Myslím, že jednou všichni dostaneme odvahu řídit se svým instinktem jako Malkovich. A spousta z nás herců se vrhne na loutky." X-D

Dneska je to slabé, ale pamatuju si, jak jsem se na to kdysi, když pořad začínal, každý měsíc těšil. Tehdy to taky mělo něco přes 40 minut, což je s tou dnešní verzí neporovnatelné. A navíc je taky pravda, že dnes v době internetu je takový pořad víceméně zbytečný.

Jak moc se může výklad filmu ze strany mé lišit od výkladu člověka, který o knižní předloze, Šanghaji té doby, či té etapy asijských dějin ví víc, než já? Jakkoliv se já ve svém výkladu mohu mýlit – nebo reprezentovat pohled naivního člověka –, určitě se s každým shodnu, že toto dílo je mimořádně čistým pohledem do minulosti. Žádnou křečovitou rekonstrukcí, žádnou hrou na filmový stroj času, právě naopak. Podpořeno absencí kamerových detailů, divák je účastníkem děje na plátně ať se mu to líbí, nebo ne. Účastníkem, pro kterého se ale spíš hodí videoherní označení „spectator“ – ten plave v prostoru a času, bez možnosti zásahu do hry. A stejně jako ve hře nelze vylézt z arény, z herní mapy, nelze ani v Květech Šanghaje vylézt ze žlutých interiérů na modré světlo světa (v jedné z posledních scén se sluneční barva ve filmu skutečně objeví a zpětně je zarážející, že i prostřednictvím filmu má přírodní témbr sílu osvěžit divákovu mysl). Toto je třeba vzít v potaz a uvědomit si tak, že film vlastně není příjemným zážitkem a nemůže jím z principu být, nýbrž jde se svým pohledem až na dřeň pravdy o stavu společnosti – společnosti žijící v komfortu, který ji laská i vězní zároveň.

Neskutečně sugestivní film, kterému k dokonalému vtáhnutí diváka dovnitř hlavy hlavní postavy stačil prakticky jen silně zrnitý černobílý obraz a elektronická hudba. Vše kolem je jen hodně dobrá omáčka (ostatně čekat, že by Aronofsky přišel s nějakou objevnou teorií a ta by byla pravdivá by bylo směšné – proč tedy ta záporná hodnocení? Že by je udělovali jen dobří matematici, kteří v tomto ohledu vidí dál, než obyčejný člověk?), podstatná na tomto filmu je jeho pozoruhodná síla působící na lidské smysly. Zvuk a obraz jsou zde v dokonalém spojení a upřímně řečeno pochybuju, že ještě někdy uvidím nějaký film, který by mě do sebe vtáhl stejně silně, jako to udělal tento.