HonzaBez

"Co vy dva si chcete ještě říct?" On (Petr Čepek se svýma typickýma smutnýma očima) nemá nikoho než ji (Adelheid), v pohraničí poválečného Československa však jejich příběh asi ani nemohl skončit jinak než tragicky. Po válce je totiž těžko žít normálně...

V kouzelných kulisách beskydských hor se odehrává silné sociální drama. Formou retrospektivy se postupně dozvídáme o všech trápení, která postihla mladou ženu Františku a sledujeme jak statečně se s nimi vypořádává.  Co mi tedy zrovna moc nesedlo, byl dosti proti náboženský tón filmu (viz chování sedláka Pedeštvy, kdy Františky synka Metúdka nejprve hrubě nutí, aby se modlil, a pak když se dotyčný ztratí, se sedlák dovolává boží spravedlnosti a říká, že to byl Boží trest za jeho nezbednost). Vůbec bych se ale nedivil, kdyby v tomto film jen vycházel z předlohy politicky angažované spisovatelky Jarmily Glazarové. Jinak je taky otázkou, zda barevný vizuál celkové vyznění snímku podtrhuje či mu naopak něco na působivosti ubírá. Sice je fakt že už díky postavě malého Metúdka (a roztomilému dětskému představiteli této postavy) není film po celou dobu jen smutný, ale díky barevnému vizuálu na mě i tak působil víc "jásavě", než by asi (s ohledem na děje, co popisuje) bylo zdrávo. Weissova Vlčí jáma má v tomto směru hutnější atmosféru.

Nevím zda sám dokážu posoudit, nakolik jsem "brífinkový typ"....😃 Co však určitě posoudit dokážu je, že ani tato pozdnější  Cimrmanova hra neztratila mnoho ze svého originálního humoru založeného na slovních hříčkách a jazykové komice. Opět je tu spousta hlášek, co časem zlidověly a opět se zde můžeme setkat s řadou odkazů na českou literaturu nebo historii (viz zejména častá zmínka o básníku Josefu Václavu Sládkovi a jeho básni Znám křišťálovou studánku). Co k téhle parodii na badatelské výpravy ještě dodat? "Copak jmelí, ale jmelí!" 😃 

„S príbehy, ktoré poznáme, žijeme dlhšie. Mennej sa bojíme smrti a zabúdanie.“ Tento místy i maličko poetický filmový příběh (viz hezká kamera) o krásné mladé Naděnce, ženě stavitele Hampla (výborný Milan Kňažko), která tak jako rostlina Agáva „rozkvete“ naplno jen jedinkrát a na krátko, jsem si pustil primárně na počest Milana Lasici. A tomto směru jsem si film velmi užil, neboť jeho postava doktora Vargy, moudře glosujícího dění kolem sebe, je napsaná i zahraná moc hezky. Ona hlavní dějová linka příběhu se točí kolem „krásné cizí ženy vzbuzující v mužích nekonečnou touhu“ a musím říct, že velmi oceňuji s jakou grácií byl vykreslen onen křehký vztah mezi Naďou a Danielem. Divák se zde dočká krásných obrazů s erotickým nádechem ovšem bez jakékoliv vulgarity. Kromě toho mě ale zaujalo i nastínění atmosféry poválečného Slovenska roku 1947. Z filmu je totiž již cítit jakési napětí z postupného nástupu moci komunistické strany. Tu ve filmu názorně demonstruje zejména postava mladého promítače místního kina, nadšeného komunistickou ideou. Každopádně, když doktor Varga na konci říká, že ta "blížící se osmička mě děsí", docela jsem chápal, proč to říká.  Co bych filmu ale na druhou stranu vytknul, jsou některé vedlejší postavy (např. věčně ožralý postarší muž nebo syn doktora Vargy řešící své studentské milostné trable), které jsou buď pro vývoj děje spíše nadbytečné nebo načrtnuté velmi nejasně. Moc mi pak nesednul závěr filmu, který  je sice vlasně dost smutný, přesto mě ona dvojí smrt nechala trošku chladným. Možná i proto se mi v této souvislosti vybavil jeden citát z tohoto filmu: „Zklamání je zlatý střed. Vlevo je bujará veselost, a právo smrt“. Za mě tedy celkově pěkný zlatý střed. Ale kvůli Milanovi Lasicovi musím dát o hvězdičku více.

Tak tahle malá komedie se mistru Daňkovi moc nepovedla. Příběh tří dědků, z nichž jeden má nemocná játra, druhý je nahluchlý a z třetího jeho přátelé dělají takového "otloukánka", nemá podle mě moc čím zaujmout. Vše tak leží jen na třech hereckých bardech (Sklenčka, Řehoř a Kemr), kteří si ty své dědkovské role museli zjevně pěkně užít. To já si mohl tak maximálně užít hezky hravou hudbu J.F: Fischera (s výraznou harmonikou).

,,Stačí jen kapička vody navíc a Bororo pak už ne život, Bororo pak nic..." Nebýt těch zápaďáckých zlých agentů, oné pověstné přebytečné "kapičky vody", považoval bych tuhle československou sci-fi za téměř dokonalou. Parádní je už samotný nápad využít reálné postavy cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a jeho výzkumných cest do krajů jihoamerických Indiánů. I při minimalistických tricích a nemožnosti točit v zahraničí dýchá z filmu jistá exotičnost (viz i dialogy v různých cizích jazycích). Téměř exotická krása pak sálá z Božidary Turzonovové v roli mimozemské ženy Ori. A vrcholem všeho je téměř nadzemská ústřední melodie Petra Hapky. Škoda jen té přebytečné "kapičky vody"

"Tohle skončí na psychiatrii..." Na začátku cvičení byla tahle tříčlenná hlídka extrémně nesourodá, něco jako "trojka bez kormidelníka, kdy každý zabírá bez ohledu na toho druhýho..." Nakonec si všichni sáhli na dno svých sil, což by před tím minimálně do dvou z nich nikdo neřekl. V průběhu sledování celého tohoto televizního filmu jsem si říkal, že se dívám na jakousi  předchuť kultovní komedie z vojny Copak je to za vojáka. Úplně srovnatelný to sice nebylo, jako oddechovka to vůbec nebylo špatný. Zas jeden příjemný objev v televizním archivu. Děkuji CS Filmu.

Chtěla či nechtěla mít psa? Je či není šťastná? Miluje či nemiluje svého manžela? Možná si sama Emma (kouzelná Marie Drahokoupilová) nikdy takovéto otázky ani nekladla, možná se ale jen „bojí otázek, které si sama zakázala“. Každopádně, když se do její přítomnosti vetře svůdný Josef Abrhám, aby ji „říkal hlouposti, ve kterých je smysl všeho,“ dokáže dotyčnou dokonale rozhodit. A stačí mu na to ani ne půl hodiny... Tahle televizní miniatura je určitě dokonalou ukázkou toho, že i na takto malém prostoru se dá udělat velké umění. Výborná je zejména kamera (viz hlavně detailní záběry na hlavní protagonistku) a rovněž hudba s velmi dobře rozpoznatelným rukopisem Luboše Fišera. PS: Shlédnuto na počet dnes zemřelého Josefa Abrháma.

"Co v Tanvaldu zavrhováno, bude v Praze aplaudováno." Ač už je to víc zásluha "starého mrtvého klasika" (😃) nebo "nejlepšího žijícího českého spisovatele" (😃), tahle prvotina DJC se zpěvy a tanci je vskutku víc než povedená a v mých očích po opětovném zhlednutí uzrála na plný počet hvězdiček. Jednak se díky ní člověk dozví ono jakési minimum o "největším Čechovi", současně si pak může užít typicky absurdní cimrmanovský kus, v němž možná víc než humor hrají prim písničky, rýmovačky a tanečky. A hlavně si může užít Miloně Čepelku, jehož "děvče jako květ" je vskutku k popukání. Slovy klasika se tak musím ptát: "Erotika, erotika. Proč se nás tak mocně týká?"

"Tisk má sloužit lidu, ne vládě..." Spielbergovy filmy podle skutečných událostí mě dost baví. Oproti Mostu špionů má tento film poněkud pomalejší rozjezd, ale v jeho druhé polovině, v níž se novináři The Washongton Post dostávají k informacím z Pentagon Papers a pod vedením svého šéfredaktora (Tom Hanks) se je snaží co nejrychleji zpracovat ke zveřejnění, už to má pěkné grády. Konečné rozhodnutí zda vše "zveřejnit či nezveřejnit" je však na jedné ženě, statečné ženě Kate Graham v podání jako vždy výborné Maryl Streep. Její dilema muselo být opravu silné. Je proto úžasné, že se dokázala rozhodnout tak, jak se rozhodla. Film tak lze chápat mj. jako oslavu novinářské práce ve Spojených státech, a lidí, kteří za touto prací stály a stojí. Trošku si kladu otázkou, zda v dnešní době "fake news" tento film ještě něco vypovídá o současném působení médií, nebo zda už jde výhradně o historickou výpověď. Ale i coby ryze historická výpověď představuje tento film moc dobrý počin.