HonzaBez

"Čím větší neřád, tím víc se má k světu..." Dokud jsem mohl tento film vnímat primárně jako láskyplnou poctu rukodělné práci drobných pěstitelům a užívat si přitom  úryvků úžasně poetické literatury Karla Čapka myslel jsem si, že to za mě bude za plný počet. Ale onen střet zahrádkáře s majetným sousedem v kombinaci s konfrontací s realitou fungování úřadů v Česku byl čím dál tím depresivnější, že mi to už v závěru přišlo až přesmíru. Na konci je sice jakési světýlko na konci tunelu, ale očekával bych, že bude silnější. Co jinak působí hodně zvláštně je absence dialogů na straně Oldřicha Kaisera a jen naprosté minimum mluveného slova ze strany postavy jeho manželky. U Kaisera ten záměr Havelky asi i chápu, když jeho hlasem jsou namluveny veškeré úryvky z Ćapkovy knihy. To  celkové pojetí tiché domácnosti hlavního hrdiny ale místy až nudí. Celkově ale tohle rozhodně považuji za doposud nejlepší Havelkův počin, protože ona kombinace dramatu ze současnosti s poetičností jazyka Karla Čapka je opravu veskrze originální. Takže určitě hodně silné čtyři hvězdičky. Kromě herectví Oldřicha Kaisera (obdiv fakt za to, že si musel vystačit hereckým projevem bez slov) bych určitě ocenil působivou hudbu Tadeáše Věrčáka.

"Součet neřestí je sice stálý, ale když si má člověk vykompenzovat dvě krabičky denně, je to dřina." Coby zapřisáhlý nekuřák jsem schopen téma této vcelku vtipné švédské komedie poměrně ocenit. A to zvláště v kontextu doby vzniku filmu, kdy na Vás ještě na každém rohu nevyskakovaly slogany "kouření škodí zdraví" To, že je kouření peklo bych určitě neměl problém podepsal, závěr filmu s pobíhajícími naháči na louce, který tak trochu vyznívá jako propagace volné lásky, mě ale úplně nesedl. A úplně jistý si nejsem ani tím, zda ke scéně z bordelu seděl Fibichův Poem. Ale možná i seděl. Ony ty některé scény plné absurdního humoru byly vážně zábavné. "Proč jsem si jen ty zatracené sadisty najal…" :-)       

"Jsi zabit Hamlete, svět nemá léku, jež by tebe zhojil…" Dialogy ze Shakespearova Hamleta zajímavě rámují tento filmový přepis Olbrachtova románu a dotváří tak filosoficky laděné rozmluvy mezi oběma hlavními postavami. Jiří Jesenius a Jan Veselý jsou svými názory i přístupem k životu jako "voda a oheň" a tak se moc nechce věřit tomu, když jeden z nich tvrdí tomu druhému, že "ještě nikdy do sebe nezapadly dvě dlaně jako ty naše".  To přátelství dotyčných, jak ho namyslel Ivan Olbracht, muselo být vskutku něčím "podivným". Nečetl jsem onu předlohu, tak nedokážu zcela posoudit, zda inscenátoři tohoto filmu z ní vybraly opravu vše podstatné. to co jsem viděl se mi ale moc líbilo.  Mistrný byl jistě výkon Jana Třísky, kterému Jiří Klem zdatně sekundoval. Trošku jsem si říkal, zda by tomu nemělo být spíše naopak, ale jinak nemám moc, co bych tomuto filmu prošpikovanému filosofickými úvahami (viz třeba "člověk nepoznáš dokud nepocítíš jeho krev.") vytknul.