HonzaBez

První, co mě při sledování tohoto filmu napadlo, že to muselo být pro obě hlavní protagonistky (Janu Brejchovou s Terezou Brodskou) dost náročné, něco takového natočit. Pokud vím, tak jejich vlastní vztah  musel v mládí Terezy projít docela těžkou zkouškou (kdy se nejprve o Terezu v dětství starala víc teta než matka, později pak když ji Brejchová domů přivedla "otčíma" Jaromíra Hanzlíka). Ustály to a to samé jde nakonec říct i o postavách tohoto filmu. I když zde v to člověk  už snad ani nedoufá. Je tedy až zvláštní, že matka ani neví (nevšimne si), že její dcera čeká dítě. To vzájemné odcizení (resp. despekt ze strany Brodské) je fakt až drsné, ale místy mi celý ten příběh přišel až trochu málo uvěřitelný (třeba ten rozchod Brejchové s jejím ženatým milencem z poněkud nepochopitelného důvodu nebo jak se ten student točí kolem dcery i matky). A pak mi taky nesedlo poněkud afektované herectví Jany Brejchové (plačtivá hysterka). Vůbec mám z jejích filmů v osmdesátých letech pocit, že  už to její herectví je trošku odvar (v porovnání v tím, co točila a hrála v letech šedesátých a sedmdesátých).

"Zachovat si svobodu, nevzdat se a vytrvat." V kontextu toho, co se dnes děje vcelku příhodné. Na tomto filmu je drsné to vědomí, že je to podle skutečných událostí. Sice mi tam úplně nesedly ty rodinné peripetie (on je nevěrný ji, ona pak jemu....), ale samozřejmě když si člověk uvědomí, jaký osud  život nachystal Alexeji Golovinovi, emigrantovi žijícím do roku 1946 ve Francii a jeho mladé francouzské ženě Marií se synem Serjožou, je to fakt hustý. Ona 6 let v tranzitním táboře,  on pak poté, co ji dostane zpátky na západ poslán jako doktor do pracovního tábora. Je tedy skoro neuvěřitelný, že nejen on ale řada dalších ruským emigrantů po konci 2. světové války uvěřili Stalinovi a dobrovolně se vrátili do Ruska. Ale lidi jsou, pokud jde o Rusko, naivní stále. Kdo by čekal, že Putin vyvolá válku na Ukrajině že.... A stalo se. Já to ale vždy říkal, že Rusům nejde věřit, jak se říká "nos mezi očima".

Na začátku všeho byla socha ve stylu socialistického realismu. Socha úderníka Mateusza Birkuta, který za jednu směnu postavil část domu o více jak 3 000 cihlách. Na konci toho všeho je pak velmi barvitý příběh nejen o samotném Birkutovi, ale i o době, v níž dotyčný žil. Vlastně tu jde o takové Wajdovo vyrovnávání se s 50. léty. Mě osobně na tom bavilo sledovat řadu podobností ale i odlišností s dobou 50. lety (a možná i 60 let) u nás. Člověk zde mohl slyšet podobně jásavé budovatelské písně, sledovat podobně absurdní politické procesy, ale třeba scéna, v níž jde Birkut volit, aby tak dal příklad ostatním lidem ve vlastní vesnici, kteří by jinak volit nešli, to se mi zdálo trošku jako z jiného světa. Ale věřím, že polská cesta budování socialismu měla svá specifika.... Osobně mě mrzí trošku useknutý konec. Nejde o to, že se mladé a velmi šikovné filmařce nakonec nepodaří skutečného Birkuta najít. Tomu závěru ale podle mě prostě něco chybělo.

"Je to boj Davida s Goliášem, ale pokud bude na světě dost Davidů, můžeme vyhrát...." Od roku vzniku tohoto zajímavého dokumentu uplynulo již 15 let a zdá se, že "Davidové" slaví vítězství :D. Jsem dalek toho označit se za elektromobilního nadšence, ač mě oblast tzv. "čisté mobility  dnes de facto živí. Snažím se ale na danou věc nahlížet co nejvíce objektivně a tak mě aktuální tlak na elektromobilitu místy až trošku irituje. Po zhlédnutí daného dokumentu však musím uznat, že asi jiná cesta jak přejít na bezemisní dopravu než cesta příkazů (limity CO2) a zákazů (konec prodejů aut se spalovacím motorem od roku 2035), jakou dnes jde EU, asi neexistuje. Co se od doby vzniku dokumentu rozhodně změnilo, je postavení automobilek v celém procesu. Zatímco v době snah o prosazení elektromobilu EV1 byly automobilky na jedné lodi s ropným průmyslem (a ty záběry na to, jak sama automobilka GM nechala sešrotovat vlastní vyrobené elektromobily, byly pro mě vážně šokující), dnes už všechny světové automobilky do vývoje elektromotorů investovaly tolik. že už sami auta se spalovacím motorem de facto odepsaly. Dokument možná nebude 100% objektivní (nelíbil se mi ten duch konspiračních teorií), přesto nabízí spoustu zajímavých (a lehce ověřitelných informací). Třeba to, jak fungovalo napojení politiků z doby  republikánských administrativ na ropný průmysl. Naštěstí americká vláda dnes není v pozici co v roce před patnácti či dvaceti lety, takže i kdyby se  za tři roky měl k moci vrátit Trump, už elektromobilitu nezastaví. Dokument taky zajímavě ukazuje na to, jak ropnému průmyslu vyhovují ty rozepře mezi těmi, kdo fandí bateriové elektromobilitě a kdo vodíku (viz i vyjádření George Bushe ml.). Sám jsem silným zastánce tzv. technologické neutrality, ale čím dál tím více vidím, že bateriová elektromobilita rozhodně slepou uličkou není. Čeká nás určitě ještě hodně práce na vývoji nových technologií baterií (třeba těch z pevným elektrolytem), ale na konci "elektromobilního tunelu" vidím světlo. A je třeba ho zde vidět, neboť globální oteplování je, jak někdo v tomto dokumentu trefně říká, "atomová bomba v našich rukou".  A  elektromobilita je určitě cestou, jak tu hrozbu alespoň trochu eliminovat. Sama o sobě svět nespasí, ale bez ní se prostě v budoucnosti neobejdeme.

"O šťastný Jim, jak mu závidím…." Musím říct, že já pro změnu závidím všem těm, kterým se tento film podle  slavného humoristického románu Kingsley Amise nějak více líbil. Za mě hodně šedý průměr, který k těm třem hvězdičkám doslova dotlačil Petr Kostka a možná místy ještě mladičká a určitě půvabná Jana Švandová. Pak už mě snad jen napadá se zmínit o dvou vcelku interesantních myšlenkách, které zde zazněly. Jednak, že "láska je cit lišící se od pohlavního vzrušení nejen kvantitativně, ale i kvalitativně", a pak že "je zajímavé, jak se ženy dovedou připodobnit mužům, se kterými se delší čas stýkají."

"Byl jednou jeden, co znal milovat a zpíval o tom řečí ptačí. Byl jednou jeden, co se uměl prát, chvílí byl k smíchu, chvíli pláči. Uměl však navíc ještě verše psát, vědět že slovem dobu značí. Už proto stalo za to o něm hrát, byl to však básník, a to však stačí.“ Trošku váhám, zda vskutku stálo za to natočit podle románu Jarmily Loukotkové zrovna tuhle televizní inscenaci. Ladislav Mrkvička v roli básníka buřiče, který si svými provokativními verši dělá všude kole zbytečně nepřítele, je samozřejmě excelentní. Ale co se mi tedy vůbec nelíbilo, bylo to zarámování celého příběhu zpívajícím vypravěčem v podání Jiřího Klema. Moc rád vzpomínám na to, jak jsem za svých studentských let četl ten román Loukotkové a naučil se u toho kratičký úryvek z Villonovi nejslavnější balady. Zazní i v této inscenaci a tak nemohu tentokrát jinak, než ukončit svůj komentář právě citací této slavné básně: "Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám, dlím v cizotě, kde mám svou domovinu, ač blízko krbu, zimnici přec mám, nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání, mně lékem je, co jiné poraní, mně při zábavě oddech není přán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán."      

♫ "Bylo čtvrt, a už je půl, a já sám jak v plotě kůl, pod tvým oknem stojím dál, tak jako denně jsem tu stál a budu čekat dál a dál." Příběh o tom, že "zhasli jiní, zhasneš taky", je možná docela jednoduchý, ale ty písničky! Kromě té titulní, která je vskutku chytlavá (s Neckářem vážně hitovka) mě tam zaujala jedna, která jako by svým hudebním jazykem "z oka vypadla" hudbě z televizní Popelky.  Možná je pravda, že "to není žádný umění, imitovat někoho jiného," ale Michaljov v tomto nikoho neimituje, maximálně maličko vykrádá sám sebe :D. Jinak kromě těch písniček jsem si užíval dívat se na krásnou Marii Drahokoupilovou. Vůbec se nedivím, že kvůli ní mladý Michal Pavlata "drží čestnou stráž" a čeká až mu "za záclonou dá tajné znamení".    

„Zase zlobíš rošťáku…“ Marek Vašut tuhle roli mladého "rozhněvaného" muže, po něhož je sportovní čest na prvním místě, sehrál vcelku věrohodně. Mě ale asi ještě víc zaujala Eliška Balzerová, která je zde doslova k "nakousnutí". O to více má pak asi vyznít ona tvrdošíjnost a mezkovitost hlavní postavy filmu. Trošku tedy nechápu, proč bylo třeba změnit jméno postavy z Viléma Jakše na Vildu Jakuba a to i v závěrečných titulcích, kde se dozvídáme o jeho tragickém osudu za 2. světové války. Jinak co bych určitě ocenil, je zdařila "dobová iluze" (ač tvůrcům snímku k tomu podstatě stačilo jen pár záběrů na stará auta a dobové reklamy na domech v ulicích Karlína) a taky pěkná hudba (Havelkův zpěv prvorepublikových písní a zejména tklivé tóny trubky za doprovodu klavíru).

„Co pak si ti Švejkové mohou na nás troufnout?" Na ryze "švejkovský" kousek v tomhle válečném dramatu v závěru nakonec taky dojde a gestapo z toho bude mít z ostudy kabát. Nejsilnější je ale ta linka příběhu spojená s Vlastou Chramostovu, i když ten její útěk z gestapa mi přišel poněkud málo uvěřitelný. "Pašák Růža," směje se příslušník odbojové skupiny Čermák a to ještě netuší, jak  chladnokrevně se Růža vypořádá s  konfidentkou gestapa, které původně ve vězení tak věřila. Mladičká Chramostová tuhle roli zvládla na výtečnou a hlavně kvůli ni stojí za to tento jinak trošku naivní příběh (v němž samozřejmě odbojáři musí být komunisté) zhlédnout.

Na devadesátá leta mám vcelku "romantické" vzpomínky z období svého mládí, ale i tak jsem si vcelku rád připomenul i ty temné odstíny doby. Oceňuji skvělou výpravu, díky níž na diváka ty "devadesátky" vskutku parádně dýchnou. Ani mi moc nevadila ta jakási scénáristická licence, pokud jde o postavu ztvárněnou Ondřejem Sokolem. Možná právě ta děla z tohoto seriálu něco víc než jen seriálový dokument.  Ta nejednoznačnost téhle postavy mě vážně bavila a tak za mě i proto velká spokojenost (a to i v porovnání s filmovým zpracováním kauzy "orlických vražd" od Jiřího Svobody).